Vyhození profesora Tomáše Petráčka z KTF UK odkrývá temnou oblast pracovních i mezilidských vztahů v rámci církve. Čekali byste možná, že se zdvihne vlna účasti, která pomůže nemocný systém uzdravit a že se suspendovaný profesor vrátí. Do jakého prostředí by se ale vracel? A proč dosud nebylo veřejně komunikováno, čím církevnímu prostředí vadí a čeho tak hrozného se vlastně dopustil?
V České republice působí vedle státních a soukromých škol všech typů také školy církevní. Jejich zřizovatelem bývá státem uznaná církev, resp. diecéze zastoupená sídelním biskupem nebo některá řehole. U nekatolických církví nahrazuje roli biskupa jiný statutární orgán. Církevní školy se podílejí na pedagogické a výchovné roli žáků a studentů právě tak jako školy státní. Jsou proto částečně financovány ze státního rozpočtu. Způsob jejich financování se ale od státních škol liší: přitéká do nich menší množství finančních prostředků.
To je však jen jeden z problémů, jemuž církevní školství v Česku čelí. Přitom plní svoji nezastupitelnou roli. Na samotném vrcholu církevního, resp. s církvemi souvisejícího vzdělávání, jsou teologické fakulty, jež jsou u nás součástí státních univerzit. Tři z těchto fakult sídlí v Praze na Univerzitě Karlově: Evangelická teologická fakulta, Husitská teologická fakulta a Katolická teologická fakulta. V Olomouci pod Univerzitou Palackého funguje Cyrilometodějská teologická fakulta. V Českých Budějovicích v rámci Jihočeské univerzity pak sídlí po sametové revoluci nově vzniklá Teologická fakulta.
V jádru lze konstatovat, že před rokem 1989 sloužily teologické fakulty (z nichž ta katolická byla v r. 1950 nuceně odloučena ze svazku Karlova učení a přemístěna do Litoměřic a olomoucká zrušena) jako instituce, na nichž se ke svému povolání připravovali výhradně adepti kněžství, budoucí faráři a farářky protestantsky orientovaných církví. V pohnutých dějinách Československa v období 1948–1989 čelily všechny teologické fakulty nepřetržitému dohledu a šikaně státních orgánů, stejně jako zájmu StB a rozvědky. Tento Damoklův meč se týkal studentů i vyučujících.
Svědectví o tom přinesly mnohé osobnosti všech tří fakult, které zanechaly před r. 1989 i poté silný otisk v boji za svobodu a demokracii. Na katolickém učilišti v Litoměřicích nemohli studovat katoličtí laici, kteří by si rádi osvojili něco z teologických oborů. Nemalé množství mladých mužů toužících po kněžství, kteří nechtěli po roce 1950 vstoupit do státem kontrolovaného kněžského semináře, se své touhy dočasně nebo trvale vzdali anebo odešli do exilu. V římské koleji Nepomucenum se tak postupně sešla zajímavá komunita lidí různého věku, kteří by se doma kněžími patrně nestali a kteří měli odstudováno jeden či více ročníků.
Existovali pochopitelně i ti, jimž se do exilu nepodařilo odejít a kteří se nakonec přihlásili do kněžského semináře v Litoměřicích (nebo na Slovensku) a stali se katolickými kněžími. Nadto někteří byli vysvěceni tajně mimo oficiální struktury, a to na svobodě nebo v komunistických žalářích. I do prostředí kněžského semináře, v Litoměřicích nebo v Římě, tak jako do církví samých, se povedlo infiltrovat agentům StB. To všechno trvalo až do listopadových dní r. 1989.
Zvláštní shodou dějinných okolností se stalo, že teologové Evangelické a Husitské fakulty pěstovali i v čase komunistického režimu solidní teologii jako vědu, a to zvláště v oborech fundamentální a dogmatické teologie, biblistiky a historie. Měli zároveň relativně bohatě zásobené knihovny a alespoň nějaké spojení se zahraničím. Ačkoliv i v Litoměřicích učili v průběhu 40 let erudovaní pedagogové, tamní seminář nebyl určen k tomu, aby se v něm rozvíjelo velké teologické myšlení, a to ani po skončení Druhého vatikánského koncilu (1962–1965). Jednotlivé teologické disciplíny tak zaštiťovali teologové-kněží-laici, kteří působili v podzemní církvi, v civilu nebo v disentu.
Když se pak litoměřická fakulta stala po roce 1989 opět součástí Univerzity Karlovy, bylo obtížné najít vyučující, kteří by mohli okamžitě garantovat akademickou výuku na univerzitní úrovni a v potřebné kvalitě. Staří profesoři pomalu odcházeli, neexistoval teologický dorost a těch několik málo špičkových teologů, kteří se vrátili z exilu, mohlo jen stěží za pochodu změnit směr akademického života. Všechny tři pražské fakulty prošly po roce 1989 několika vlnami reorganizací a proměn. Nadto vznikla českobudějovická teologická fakulta a obnovila se ta olomoucká.
Jednotlivé církve si podržely tradici, že ti, kteří se chtěli stát duchovními, studovali na fakultě spjaté s církví nebo se širším církevním společenstvím. Budoucí husitští faráři a farářky studovali na HTF UK, evangeličtí a jiní na ETF UK. Na KTF UK po roce 1990 v denním studiu studovali až na výjimky jen budoucí římskokatoličtí kněží. Poměry jsou dnes však zcela jiné: ke studiu jsou pozváni všichni, kdo o něj projeví zájem. U fakult spjatých s římskokatolickou církví se nedá opominout role církevního „dohledu“, který z hlediska nauky a mravů vykonává tzv. Velký kancléř, tedy moderátor. O tom ale později.
Jedna věc však Katolickou teologickou fakultu od ostatních odlišovala: zatímco na všech ostatních mohli začít studovat jednotlivé obory i laici či ti, kteří byli, co se týče víry „hledající, na cestě“, na KTF studovali obor katolické teologie budoucí kněží a řeholníci-muži. Nadto v dálkovém studiu mohli studovat obor náboženských nauk ti, kteří se chtěli stát katechety nebo jinak působit v církvi – muži i ženy různého věku.
V několika revolučních periodách, jimiž KTF UK prošla, nakonec naštěstí zvítězilo přesvědčení proponované samotnou katolickou církví. Tedy že na teologických fakultách by měli studovat jak budoucí duchovní, tak laici – obě skupiny totiž církev potřebuje. Zvítězil zároveň model západních teologických fakult, které se vedle oboru „klasické teologie a filosofie“ rozhodly otevřít a pěstovat např. obory dějin křesťanského umění, sociální práce či některé disciplíny, jež lze studovat také na zdravotních či lékařských fakultách.
Na KTF UK se tedy postupně konsolidoval relativně běžný studijní program, jaký lze absolvovat například v Německu, Spojených státech, ve Francii či v Itálii. Etabloval se zde i obor dějin křesťanského umění s odborníky s mimořádným pedagogickým, badatelským a publikačním renomé.
Po nuceném či nuceně-dobrovolném odchodu těch, kteří prosazovali starý model fungování fakulty jako kněžského učiliště s omezenou možností dálkového studia pro laiky, bylo třeba začít obnovovat a tvořit katedry, které by každá katolická teologická fakulta měla mít. Nesejde na tom, že KTF UK má speciální status veřejné vysoké školy, jež se spolu se školskými zákony a předpisy řídí též církevními normami. Ty pro studium teologie stanovila a aktualizuje římskokatolická církev prostřednictvím svých centrálních institucí.
Podstatné však je, jaké obory nabízí současným a budoucím studentům, kdo tyto obory vyučuje a rozvíjí, a jak je fakulta otevřená spolupráci s jinými fakultami, ústavy a institucemi z prostředí církve, kultury, umění a občanské společnosti. To vůbec nejpodstatnější, co se negativně projevilo v pokažených mezilidských vztazích a co se nyní dotklo také prof. Tomáše Petráčka, který na KTF UK vyučuje téměř dvacet let historii (ne morální teologii nebo dogmatiku), souvisí s tím, jakou cestu si fakulta prostřednictvím svých činovníků vybrala, vybírá a vybere.
A je tu ještě jedno specifikum, jež platí též pro fakultu v Praze a Olomouci. Totiž pražský a olomoucký arcibiskup jsou tzv. Velkými kancléři fakulty, kteří jako nejvyšší zástupci církve dohlíží na její fungování a schvalují, kdo zde bude učit předměty teologických a morálních předmětů. Tím chtě nechtě vnáší do vnitřního života fakulty pohled národní katolické církve na smysl teologického vzdělávání. Jejich vklad fakultě může být pochopitelně pozitivní a v lecčems inspirující, a to pro místní i obecnou církev. Velký kancléř a moderátor totiž pravidelně informují Apoštolský stolec o tom, jak si daná fakulta vede.
Tlaky a spory, o nichž hovoří nejen prof. Petráček, jsou kamenem sváru a problémů od začátku jejího porevolučního působení. Když byl např. po svém coming-outu odejit dr. Jaroslav Lorman, který se věnoval percepci a výuce morální teologie, reagovalo mnoho lidí rozčarováním, že je něco takového v prostředí Karlovy univerzity, a tedy svobodného akademického prostředí, vůbec možné. Bylo.
Mravní profil pedagogů, kteří zajišťují výuku dogmatické a fundamentální teologie a etiky (morální teologie), je očividně důležitější než erudice a nasazení, s jakými se věnuje svým studentům a jaké má odborné výsledky. Bože chraň, aby se vám třeba jako laickému morálnímu teologovi nebo teoložce rozpadlo manželství. V životě fakulty totiž hraje důležitou roli nejen odbornost pedagogů a schopnosti studentů, ale také duchovní a spirituální zakotvení. A to zvláště těch, kteří mohou na fakultě dělat změny a dávat jí novou tvář.
Položme si důležité otázky
Čekali byste možná, že nejlepší řešení dnešního neblahého stavu by bylo vyvážené zastoupení konzervativně a liberálně neboli koncilově orientované teologie, filosofie a všech oborů, které se zde vyučují. Čekali byste, že principem jejího zdravého fungování bude dialog jednotlivých zástupců, kteří ve své profesi i osobním životě zastávají odlišná východiska. Právě ta jsou pro rozpravu o klíčových teologických otázkách potřebná – a právě o to se ve své službě a povolání snaží prof. Petráček.
Čekali byste, že si fakulta bude jednotlivými osobnostmi vychovávat erudované mladé nástupce – rovnocenně muže a ženy, kteří budou postupně v rozšiřujících se úvazcích přebírat agendu starších profesorů, kteří se tak budou moci víc věnovat tomu, co se od univerzitního profesora a profesorky očekává. Čekali byste, že fakulta bude jako součást univerzity transparentním prostředím, oním akademickým „domem ze skla“, kde se nic nebude dít za zavřenými dveřmi a pod nátlakem.
Čekali byste, že tam, kde je předmětem teologického a jiného bádání Bůh, Boží slovo a to, jak se zjevuje v dějinách, nebudou studenti, pedagogové a ostatní pracovníci pouze studijními či pracovními čísly, za nimiž stojí státní peníze. Čekali byste, že fakulta bude spolupracovat s ostatními teologickými pracovišti u nás i ve světě a že bude reflektovat myšlenky a agendu pontifikátu papeže, který právě teď vede církev jako Kristův vikář. Čekali byste, že si fakulta bude hýčkat seniorní pedagogy a vědce, kteří této instituci věnovali někdy i dvě desítky let života.
Čekali byste, že v rámci synodální cesty církve se fakulta šedesát let po koncilu otevře světu a společnosti, a ne že bude v různých revolučních vlnách řešit nekonečné kvadratury kruhu, kdy jedna skupina lidí v čele se svým „vůdcem“ bude vylučovat z tohoto společenství své bývalé kolegy, kamarády, nebo dokonce přátele. Čekali byste, že taková fakulta udělá všechno možné i nemožné, aby do svých řad získala odborníky, kteří mají zároveň velký společenský kredit a bez obav vstupují do dialogu veřejného prostoru a jejich dílo a činy procházejí pestrou dialogickou oponenturou.
Čekali byste možná, že spravedlivé stížnosti studentů a pedagogů neujdou pozornosti univerzitních orgánů. Čekali byste, že se s členkou odborové organizace nebude zacházet jako s někým, kdo náhodou zabloudil do prostor školy. Čekali byste, že o demokratické a svobodné prostředí fakulty budou stát ti biskupové, kteří mají za sebou zahraniční studijní zkušenost. (Někteří u exilových profesorů, kteří se po roce 1990 vrátili do vlasti.)
Čekali byste, že si jedna ze zakládajících fakult Karlova učení bude chtít znovu vydobýt autoritu či přímo věhlas, aby o ní bylo slyšet v evropském a světovém teologickém prostředí. Že fakulta bude stát o zahraniční odborníky. Čekali byste, že po všech těch revolučních údobích, odchodech, ukončených smlouvách a vyhazovech se zdvihne vlna účasti, která pomůže tento systém ozdravit anebo přímo uzdravit. Čekali byste možná, že se profesor Tomáš Petráček na KTF přece jen udrží nebo vrátí.
Do jakého prostředí by se ale vracel? A jak by se mu, kdyby ho budoucí akademický senát třeba zvolil děkanem fakulty, podařilo zcela změnit směr její cesty a učinit ji jednou z výstavních institucí v českém vzdělávacím systému? Proč dosud nebylo veřejně komunikováno, čím církevnímu prostředí vadí a čeho tak hrozného se vlastně dopustil? Jak k tomu přijdou ti akademici této a všech ostatních teologických fakult, za nimiž stojí příkladná služba, solidní vědecká práce a osobní život, který má co říct i lidem, pro něž jsou nějaké teologické fakulty a církve pod rozlišovací schopností?
Ke KTF UK se hlásí za dobu jejího obnoveného pražského působení řada absolventů. Nelze si nevšimnout, že mnozí akcentují období, symbolizované děkanem či vyučujícími, které zase někteří jiní vnímají jako tragické. Někdo nedá dopustit na prof. Václava Wolfa, někdo na prof. Jaroslava Polce, prof. Ludvíka Armbrustera, dr. Prokopa Brože a prof. Vojtěcha Novotného. Každý z nich reprezentoval odlišný styl teologické práce a osobitou podobu křesťanského společenství vyučujících a studujících.
Nepochybuji, že na každého z nich mají absolventi dobré i špatné vzpomínky. A nepochybuji, že každý z nich pro tuto fakultu také mnoho dobrého vykonal. Demokratická výměna vedení by pro fakultu a její studenty měla vždy přinášet spíš výhody, než aby se museli třást, jestli vůbec dostudují a pod kým. Je pochopitelně neodmyslitelným právem děkana, aby si vybral své nejbližší spolupracovníky. Veškeré další kroky ale mají celé fakultě přinést zásadní benefity a případnou změnu poměrů k lepšímu.
Nejnešťastnější řešení situace KTF UK by bylo její vyvázání ze svazku UK. Teoreticky totiž existuje možnost, která byla několikrát sondována v zahraničí, aby se fakulta stala součástí některé z katolických či papežských univerzit v Evropě. Existuje i hypotetická možnost, že by se fakulta stala soukromou vysokou školou, která se bude spravovat výlučně předpisy a normami, jimiž se spravují katolické univerzity.
Takové fakultě by se otevřely možnosti vytvořit pedagogický sbor, který by odrážel například silné konzervativní směřování. Na takovou fakultu by mohli čeští a moravští biskupové přednostně posílat své bohoslovce a exponované laiky. Takové vyvázání by však nakonec přineslo mnoho problémů a zatížilo by místní církev, která se může v budoucnu vydat otevřenějším směrem tak, jak to známe u řady teologických fakult ve světě. A nastala by tak další pnutí. Koho by pak taková fakulta vzdělávala, když by na ni biskupové odmítali posílat své bohoslovce?
I když římskokatolická církev stanovila kritéria pro výuku katolické teologie, např. rozvíjení a reflexe trvalého odkazu sv. Tomáše Akvinského a jiných velkých učitelů, současná církev zcela právem aktualizuje svá očekávání, která na teologické fakulty a jejich vyučující, studenty a absolventy klade.. Dle papeže Františka akademická (i mimoakademická) teologie musí být příkladně pestrým, svobodomyslným, kreativním a akčním společenstvím, které reaguje na současné potřeby církve a společnosti. Hodně se toho změnilo od formální právního vymezení katolických škol z doby před třiceti; a papež František je hybatelem těchto změn.
Nemyslím si, že by podstatou krácení úvazků byly jen chybějící peníze – ve správném překladu: chybějící peníze za chybějící studenty. Každý z teologů a teoložek, který působí mimo akademické prostředí, mi dá za pravdu, že na kvalitní projekty a programy lze získat zajímavé grantové prostředky ze zahraničí a od soukromých dárců a institucí, kteří těmto projektům a jejich předkladatelům důvěřují.
Mohou-li desítky mých kolegů a kolegyň být úspěšní v mezinárodní grantové konkurenci s projekty spadajícími do „veřejné teologie“, není důvod, proč by se o to samé nemohla přičinit státní instituce se svými orgány. Ani v církvi, ani na teologických fakultách nesmí platit ono české okřídlené úsloví o psu, jenž si jenom proto, že se cítí silnější, může dělat, co chce. Litera školských zákonů, statutů a předpisů je zvlášť v akademickém a církevním prostředí k ničemu tam, kde není provázena hledáním ducha těchto předpisů a étosem, který jsme přijali od nikoho menšího než od Ježíše.
Nejen KTF, i jiné fakulty zápasily v posledních letech s akreditacemi některých oborů, úbytkem studentů, nedostatkem odborníků a toxickými vztahy na pracovišti. Objevily se případy pedagogů napříč vysokoškolským světem, kteří měli mocensky či sexuálně obtěžovat své studentky a studenty. Podíváme-li se však proti proudu času, nelze nevidět, že podstata problémů, které tuto fakultu zatěžují a kterých si všímají i lidé z venku, tkví v unavených a nemocných mezilidských vztazích. Nadto v rozdílných, někdy méně, někdy více nekompatibilních pohledech na to, co je to církev, co je to teologie, jaké má být jejich směřování, ale také, co je to život, co je to člověk a kdo je to Bůh.
Něco z toho má svůj pramen v prostředí české katolické církve, která se v části svých členů ohlíží po hluboké minulosti a ráda by se vrátila do doby před koncilem. Znám některé zaměstnanecké teology a filosofy, kteří veřejně odmítají papeže Františka jako právoplatnou hlavu římskokatolické církve a čekají, až ho vystřídá někdo jiný, o řád, o dva konzervativnější. Je smutné, že spolu v průběhu let někteří dotyční aktéři dokázali komunikovat a spolupracovat, třebaže přátelství tak, jak o něm svědčí církev a jak o něm čteme v Písmu, se navázat nepodařilo.
Vyhodil by dneska někdo z povolání teologa Josefa Zvěřinu nebo kardinála Tomáše Špidlíka pro jejich „nadbytečnost“? Kdo zná burcující texty těchto teologů a ví o jejich občanské i církevní statečnosti, bude se vždycky před vstupem na jakoukoliv teologickou fakultu ptát, vyučuje-li tam někdo týchž vlastností, téže odvahy, téže duchovní moudrosti, těchž životních zkušeností.
Asi žádné z teologických a církevních institucí u nás se nevyhnuly menší či větší krize. To, co prof. Petráček a Čechura (jeho vyjádření si, prosím, přečtěte) zažívají dnes, zažili mnozí lidé v minulosti na téže i jiných fakultách, církevních gymnáziích a církevních středních a základních školách. Prokazatelně ale existují rozdíly, jak si jednotlivá teologická pracoviště s krizemi poradila a jak se jim podařilo učinit jim svěřenou oblast služby transparentnější, lidštější, úspěšnější. Našli bychom nějaké příčinné souvislosti v krizích teologického a církevního prostředí s krizemi společenskými a politickými, které tahle země právě zažívá?
Dokud bude jakákoliv teologická fakulta v Česku součástí státní univerzity, budou pro ni platit zákony, normy a předpisy jako pro jakoukoliv jinou fakultu. Bude pro ni platit důraz na kvalitu pracovně-právních vztahů, kde prostě není možné ukončit pracovní činnost profesorovi jako zedníkovi, který zfušoval zeď, a ve zvláštní sinusoidě se zbavovat těch nejlepších. Veřejná dehonestace prof. Petráčka a jeho i jiných doktorandů je něco, co by se snad v západním demokratickém prostředí nemohlo stát a projít bez povšimnutí.
Tahle malá atomová bouře odkrývá dosud nepojmenovanou a dosti temnou oblast pracovních a mezilidských vztahů, která se týká nejen akademiků, ale obecně lidí sloužících a pracujících pro církve. Budou-li v odvaze mnoha lidí, kteří se profesora Petráčka, prof. Jaroslava Čechury a dalších zastali, dovedeny k cíli nutné reformy této instituce, otevře se tím možnost, jak nahlédnout a řešit totožné problémy, které se dějí na církevní úrovni. Pokud se nestane nic, i nadále budeme kolektivně plakat, že nám zase někdo vyhodil profesora nebo doktora a že do naší farnosti přišel během deseti let pátý kněz.
To, co se na adresu kolegy Petráčka a jeho doktorandů, označovaných za „neperspektivní“, sneslo, je učebnicovým příkladem toho, co papež František nazývá „skartační kulturou“. Jsi nepotřebný, zbytečný, nadbytečný anebo nejsi náš. Budeš skartován a tvé sny, naděje a talenty s tebou. A tak zatímco má třeba dobrý řemeslník nebo lékař po ztrátě zaměstnání alespoň nějaké možnosti, jak a kde pracovat dál, u profesních teologů a teoložek, kteří se deset i více let připravovali na své povolání, jsou možnosti po vyhazovech v Česku minimální.
Také proto tyto lidi najdete mimo oficiální teologické prostředí nebo v zahraničí. Koho to ale zajímá? V takovém světě však nelze dělat teologii ani vzdělávat naše bratry a sestry, kteří se k tomuto typu studia cítí povoláni. Bůh po nás chce víc. Nás samé.
Mnoho slov, která si člověk těžko utřídí. Byl to profesor Petráček, který začal kádrovat členy Aliance pro rodinu, jestli smí být aktivní ve státních strukturách. Takže s normalizačními praktikami začal on, ne fakulta, která dělá úsporná opatření. Každý nadřízený má právo si vybírat svoje spolupracovníky, i když se nám to nemusí líbit. Ovšem kritizovat skutečnost, že by snad učitelé morální teologie měli mít nějakou morálku? To myslí autor vážně? Osobně nemám ráda různá rozdělování např. před a po 2. vatikánském koncilu. Nevím o žádném oficiálním dokumentu 2. VK, který by byl v rozporu se zjeveným učením Ježíše Krista. Měli jsme neuvěřitelné papeže, Jana Pavla II. a Benedikta XVI. a dnes děkujme Bohu za Františka. Ano, často se jeho slova překrucují, mnozí se snaží vydávat ho za zastánce “modernismu”, zlo neustále útočí na rozdělení uvnitř církve i věřících. Ovšem žádný z těchto “útoků” mi nemůže zabránit bojovat o vlastní svatost, být vděčná za papeže, svého arcibiskupa (ať za Dominika Duku nebo Jana Graubnera – veliké osobnosti), za svoje kněze ve farnosti. Pokud bychom měli někdy dojem, že náš kněz něco úplně nezvládá, máme ohromnou zbraň – modleme se za něj….. To nakonec můžeme dělat i tentokrát – modlit se za všechny zúčastněné, aby nezradili svoji Matku – Církev svatou a našeho Pána, Ježíše Krista. Církev totiž neprohraje….ale my bychom mohli.
Kněz Petráček a podobní církevní hodnostáři se podporou manželství pro homosexuály zpronevěřují svému kněžskému svěcení. Překrucují Písmo svaté, protože obhajují, co zavrhuje jako hřích, a ještě se tím chlubí jako rádoby pokrokáři. Z KFT dostali výpověď i jiní, ale není bez zajímavosti, že média a jejich různí přispěvatelé obdobných liberálních postojů se věnují pouze jemu.
Děkuji, pane Emingere.
Píšete, co lidé u katolické církve a KTF očekávají a co je naopak. V posledních letech už bylo dost zklamání, dost otočené pravdy a dost manipulace. Jsem naivní, když jsem očekávala, že synoda nastartuje sdílení, diskusi a spolupráci v církvi. Už nic dobrého neočekávám. Hodí se, když jsou lidé opakovaně zklamaní, pasivní a žijí si ve svém světě. Nejde přece o lidi, ale o jakési obecné ideje. Skutečný a krásný svět je svět idejí, ten fyzický a duševní je jen zdání.
“Naopak, opravdovým zkoumáním pojmů poznáváme skutečné bytí věcí. Tento objektivní obsah pojmu Platon nazývá Idea (idea). Pokud pojmy dávají opravdové poznání, toto poznání musí být poznáním toho, co je, tzn. idejí, které poznáváme prostřednictvím pojmů, musí být skutečným bytím, které nemůže být závislé na jakékoliv změně.
Takto dvěma způsobům poznání odpovídají dva rozličné světy:
1. Svět relativní skutečnosti, empirické skutečnosti, svět, ve kterém věci vznikají a zanikají, svět vnímatelný prostřednictvím lidských smyslů.
2. Svět “opravdové” nadsmyslové skutečnosti, svět idejí, který vždy zůstává stejný, svět vnímatelný pouze prostřednictvím poznání pojmů.”
Církev je tedy idea, ne živí lidé a jejich vztahy. A ta se nemění, jinak by popřela svou existenci. Zajímalo by mne, proč Platón jedl a pil, mohl se živit skutečnými idejemi jako někteří tvrdí, že se živí pránou. A zajímalo by mne, proč církev přešla od potulného kazatele k aplikaci filosofických tezí lidí s autistickými sklony do fyzických životů lidí, k aplikování moci nad lidmi a k církevnímu právu.
Od autora opět mnoho slov a žádná myšlenka. Nejvíce mě nadzvedla zmínka o p.Lormanovi. Se svojí manželkou zplodil čtyři děti a najednou se prohlásil za homosexuála. Jeho žena s dětmi se musela z vilky ve Střešovicích odstěhovat…..a takový člověk podle autora má právo učit křesťanskou morálku.
To je lež. Dr. Lorman se do manželství vrhl s mylnou představou, že homosexuální orientaci lze zvrátit. Na tom, že to možné není, dnes panuje ve vědecké obci shoda.
Jeho žena o tom věděla, když se brali a ukončení jejich vztahu předcházela dohoda.
Je mi na blití z toho, že pokud se přiznal, byl suspendován a vyhozen, zatímco jiní latentní homosexuálové obhajující plošný celibát stále v církevním prostředí působí. To je vrchol pokrytectví.
Uf, obě strany jsou přesvědčeny o tom, že to ona nejlépe pochopila Ježíšovo poselství a jen oni mají právo vést hloupé ovce v Bohu. Kdo zrovna nesdílí jejich pohled na svět (církev, Boha a lze dosadit úplně všechno…) je podezřelý ignorant. Já prostě z obou stran cítím jakousi náboženskou pýchu, že to oni jsou morálně na výši oproti té druhé, takže si vlastně nemají ani co vyčítat.
Dobrý den, článek jsem nečetl, ale již název je “silně zavádějící”. Jaká “veřejná dehonestace”? Tomáš Petráček mě učil a s vděčností vzpomínám na jeho zapálené přednášky z církevních dějin. Ovšem co jsem mohl zjistit z veřejných zpráv, dostal diskétní výpověď – diskrétní v tom smyslu, že děkan fakulty nikde nezveřejňoval, že Tomáše propouští, ani to v žádných médiích nerozpitvával. Tomáš Petráček dostal výpověď. Asi nebude jediným člověkem na zeměkouli, který výpověď dostal. Také se mně několikrát stalo. Bohu díky za to. Jakkoli to v danou chvíli člověk vnímá hořce. Ale život tím nekončí. Jedny dveře se zavírají a Bůh otevírá dveře jiné. Všichni jsme poutníci do věčného Jeruzaléma. Dovolme Bohu, aby nás vedl spletitostí života a používal i hořké prostředky.
Objektivní a moc hezký příspěvek, pan Eminger – pisatel článku, nás krásně manipuluje a dostal tuto moc hezkou odpověď, děkuji za ni. Takto s nadhledem bych to nedokázal napsat, děkuji
je dobre, ze existuji mechanismy chranici tradicni vyklad moralky , protoze moralka je dnes prekrucovana, norma je menena a ubohy neteolog a clovek prahnouci po Nekonecne Lasce a Pravde je ruznymi “teology”, cili zastanci jedovateho ducha liberalismu uvaden v omyl ci prinejmensim v rozpaky. dobry pastyr, kdyz uvidi skudce ve svem stadu, vezme hul a vlka odezene. jde o dobro jeho sverencu. a vlk at medituje …..a vola po spravedlnosti………