Máte-li nějaký problém, dostane se vám sem tam od známých rady, že se za to máte pomodlit. Příliš často to nedělám. Nějak si netroufám otravovat, když je přeci kolem mě tolik lidí se skutečnými problémy. Ovšem nedávno jsem dost vyměkla a prosila Všemohoucího, jestli by přeci jen mohl udělat úplně malý zázrak. Jen pro mě. Hned teď.
Představte si, že přijedete v sobotu dopoledne do víkendového bytu, těšíte se na bezproblémový konec týdne, protože máte navařeno, čekají vás jako muzikanta dva poslední koncerty sezóny a dítě přestává kašlat. Chcete udělat čaj, pustíte vodu… a ono nic. Teče jen teplá. S manželem proberete a zkontrolujete všechny možné příčiny, ale už po deseti minutách je jasné, že bez havarijní služby se neobejdete. Díky Bohu za možnost pojištění a s ním spojené asistenční služby.
S doporučeným instalatérem jsme se dohodli, že přijede v neděli v devět hodin ráno, protože jsem v sobotu musela odjet na vystoupení s kapelou. Koupili jsme balenou vodu a záchod splachovali horkou vodou. Posteskla jsem si kamarádovi, že si připadám strašně, když mrhám tou teplou na splachování. Kamarád je praktik a poradil mi, že když nechám vodu v kýblu vychladnout, budu se cítit líp.
V neděli ráno přišel přesně v devět instalatér. Vypadal, že ví, co dělá. Ihned správně diagnostikoval problém a začal s jeho řešením. Oddechla jsem si. Ovšem jen do chvíle, kdy z našeho rozhovoru vyplynulo, že pán je původně truhlář a tohle dělá jen rok. Napadlo mě, že teď by byla malá modlitba vhodná. Začala jsem se usilovněji modlit ve chvíli, kdy mladík vyndal nějakou trubku, vzal hasák, chvilku kroutil a najednou lakonicky poznamenal: „Tak přesně tohle jsem nechtěl.“ Pak odjel do obchodu pro věc, která měla vše vylepšit. Když se vrátil, strčil ji do otvoru u stoupaček a řekl: „Krátký.“
Mezitím jsme s manželem oběhli partaje s informací, že odstávka vody na naší stoupačce bude asi delší. Na mé obavy o zhoršení vztahů se sousedy pán bleskově odpověděl, že si z toho nemám nic dělat, že lidi jsou strašně bezohlední, ruší noční klid, dělají nepořádek, takže některým z nich to určitě patří, přičemž pracoval, až se z něj kouřilo. Za chvilku mu zazvonil telefon a mně se ulevilo. Telefonoval jeho kolega, kterého si pán pozval na pomoc. Stál před domem a potřeboval otevřít. Říkala jsem si, že starší, zkušenější řemeslník koukne a uvidí – a všechno bude dobré! Radostně jsem vyrazila z bytu. „Paní! Dole bude stát pán, co má jen jedno oko, jo?“, ozvalo se za mnou…
Jednooký muž byl velmi příjemný, šikovný, vyzařovala z něj rozhodnost a klid. „A prosím vás, když tu trubku náhodou špatně navaříte, neutrhne se?“, zajímalo mě. „To víte, že ne. Teď to pustíme a když se to neutrhne teď, tak už to bude držet.“ Připomnělo mi to pohádkovou repliku Nataši Gollové: „Když Matěj říká, že se neutrhne, tak se neutrhne“.
Do půl hodiny od jeho příjezdu bylo vše hotovo. No. Všechno nešlo až tak hladce. Nezmínila jsem například nutnost další návštěvy obchodu s instalatérskými potřebami, návštěvu předsedy SVJ a spoustu dalších okolností, které komplikovaly už tak dost vypjatou situaci.
„Vy se modlíte? To nemusíte, jsou horší věci,“ ujišťoval mě s úsměvem mladší z instalatérů.
„Já vím,“ řekla jsem vyčerpaně. „Třeba děti v Africe jsou na tom hůř.“
„Tak ať si to přijdou zkusit, že jo?“ navrhnul při odchodu usmívající se řemeslník.
Tímto bych chtěla poděkovat Pánu za vyslyšení mých modliteb, za osvícení mladšího z řemeslníků, který nepropadl pýše a nechal si poradit, za vnuknutí skvělých nápadů a bohorovného klidu v mysli staršího z pánů a za toto nádherné setkání se dvěma lidmi, kteří dělali, co mohli, aby mi pomohli.
