Hned na počátku ledna rozvířil hladinu veřejného života rozhovor z regionálního serveru Okraj.cz. Místostarostka městské části Ostrava-Přívoz a členka zastupitelstva Moravskoslezského kraje Alena Pataky v něm kromě jiného řekla: „Mentalita Romů se od třináctého století nezměnila, protože jsou geneticky vybaveni úplně jinak. Oni nemají cíl ve svém životě se vzdělávat. Oni mají úplně jiné cíle. Kočovnictví, které v nich bylo zaseto někde v Indii, určitým způsobem přetrvává.“
Nechci komentovat samotný rozhovor, o některých jeho částech by se určitě dalo věcně diskutovat. Mě zaujala reakce na jeho zveřejnění. Celkem ještě chápu, že se ohradily některé romské organizace, i když i tam mi to připadá škoda. Smutný jsem byl z reakcí některých konzervativních politiků, s jejichž názory obvykle mohu souhlasit. I oni tentokrát podlehli tlaku politické korektnosti a dali jí přednost před pravdou.
Politická korektnost devastuje schopnost vnímat realitu, ničí diskusi a srovnává všechno do jedné škatulky. Mnohdy zabrání vidět i pozitivní věci. Politicky korektní reakce na zmíněný rozhovor okleštila jeho důsledky na požadavek omluvy, případně odstoupení paní místostarostky. Kdyby byla reakce veřejnosti jiná, možná by se někdo i ptal, jestli není romská odlišnost v něčem dobrá. A možná taky, kde se opravdu vzala.
Mám mezi Romy mnoho přátel, dokonce i mezi mými úplně nejbližšími přáteli, jejichž počet nepřekročí několik málo jednotek, jsou Romové. Mohl jsem poznat jejich život zevnitř a mnoho se od nich naučit. Kvůli nim jsem se zajímal i o romskou historii. Není to radostné čtení. Ke kočování je donutila jejich minulost, kdy byli všude odmítáni, odevšad vyháněni. Ne pro svoje vlastnosti, ale protože přicházeli jako poslední vlna stěhování národů do už obsazených oblastí. Nikde pro ně nebylo místo.
Jako odmítaná a vyháněná menšina prožívali opakovaně, že jim vzdělání není k ničemu. Potřebovali jiné znalosti, než jakými žila většina. To se nedá změnit ze dne na den ani z generace na generaci. Ta zkušenost je příliš silná. Změnit to může jen dlouhodobá proměna společenského klimatu a osobní přátelství s lidmi z majority. Skutečné přátelství, nejen na oko. Vzniku opravdového přátelství ovšem neprospěje, když si budeme skutečnost malovat na růžovo.
Romská odlišnost se asi nejzřetelněji projevuje v oblasti rodinných vztahů a vztahu k majetku. To je i důvod, proč celou tuto kauzu zmiňuji v Glose, kde mi jde o biblické principy. Romové na majetku nelpí, nestává se jim synonymem jejich vlastní kvality. A tady se musím znovu ptát: Je to špatně, nebo dobře?
Jistě, mnozí neumějí o věci pečovat, často je zbytečně ničí a pak se diví, že jsou pořád chudí. Nechápou vlastnický vztah. Má to ale i druhou stránku. Dovedou být neskutečně štědří. Když je jejich příbuzný v nouzi, vždycky se o něj postarají, nikdy ho nenechají ve štychu. Možná vezmou i něco, co jim nepatří, když ale potkají někoho, kdo tu věc potřebuje víc, bez rozpaků mu ji dají.
Za mnoho a mnoho let, kdy jsem se potkával se skupinou romských dětí z ulice, mi nikdy nic neukradly. Mým argumentem ale nebylo: „To je moje.“ Srozumitelným argumentem bylo: „Potřebuji to na to a na to.“
Připomínalo mi to slova apoštolova: „Proto ti, kdo kupují, jako by nevlastnili, a kdo užívají věcí tohoto světa, jako by neužívali; neboť podoba tohoto světa pomíjí.“ My se často necháváme věcmi ovládat. Jistě, máme o ně pečovat, protože celý tento svět je Boží, ne náš, my máme být jeho dobrými správci. Něco vlastnit ale nezakládá právo k libovolnému nakládání, ale odpovědnost, která sleduje potřeby druhých lidí, nejen ty vlastní. Jak píše apoštol na jiném místě: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ To jsem mezi Romy potkával, i tomu mne učila jejich odlišnost.
Autor: Petr Raus
