Dost se bojím modelu sociálního státu. Zdá se mi, že jde hodně proti biblickým principům. Ve chvíli, kdy z pomoci udělám nárokovatelnou veličinu, dám na ni lidem právo, zabíjím milosrdenství. Proč bych ještě pomáhal, když pomůže stát?
„Česká společnost je rozdělená,“ hlásá poměrně obvyklý názor. „Česká společnost rozdělená není, je atomizovaná, rozdrobená,“ tvrdí jiní a ještě další jsou přesvědčení, že názorová rozmanitost je průvodním znakem zdravé společnosti. Nechceme přece vytvářet zideologizované loutky, jak by je v prvomájových průvodech rád vídal minulý režim. Lidé mají mít své názory a mají si za nimi stát. Tak vytvoříme společnost, která následně dá díky konkurenčnímu prostředí vyrůst i skutečným talentům a pomůže rozvoji celku.
Co si z toho vybrat? Na velkou analýzu nemáme dostatek prostoru, zkusím si všimnout jen jediného názoru, který jsem objevil na webu. Ten říkal, že česká společnost je rozdělená na levici, pravici a protisystémový extrém. Levice a pravice jsou kategorie, které nám odkázala Velká francouzská revoluce a které vypadaly v době svého vzniku docela jinak, než jak je vnímáme v současné době.
Dnes si od levice většina lidí slibuje státní péči. Zdá se dokonce, že ta touha získat životní jistoty a spolehlivé zabezpečení od státu je blízká většině našich spoluobčanů. Od pravice se mnoho nečeká, mnoho lidí v ní vidí jen projev lidského sobectví. Moje zkušenost je jiná. Zatímco od lidí uvažujících levicově často slýchávám jen „moje potřeby a moje zabezpečení“, mezi pravicově smýšlejícími, většinou podnikateli, jsem potkal nemálo těch, kteří na sebe vzali břemeno odpovědnosti za druhé a pomáhají svému okolí.
Většinou to byli, pravda, křesťané, nikoli ale výlučně! Samozřejmě, neplatí to absolutně, potkal jsem i opačné případy, tedy sobectví na pravici a skutečný zájem o druhé na levé straně spektra. Ta tendence se mi ale zdá být příznačná.
Dost se bojím modelu sociálního státu. Zdá se mi, že jde hodně proti biblickým principům. Ve chvíli, kdy z pomoci udělám nárokovatelnou veličinu, dám na ni lidem právo, zabíjím milosrdenství. Proč bych ještě pomáhal, když pomůže stát? Proč bych se měl zajímat o potřeby druhých? Všechno, co potřebují, dostanou od státu. A společnost se drolí.
Bible nám představuje docela jiný model, model postavený na vzájemném zájmu, vzájemné odpovědnosti a na sounáležitosti každého s každým. Že to je iluze a neuskutečnitelná fantazie? Já to zažil v církvi.
A ten protisystémový extrém? S ním je to z biblického pohledu docela jednoduché. Ano, Ježíš zjevně respektoval tehdejší tradici, která stavěla hodnotu lidského života i nad Boží zákon, laťku míry ohrožení ale snížil. Kde jeho současníci viděli potřebu dát přednost životu před požadavkem Zákona, jen pokud by ten život byl bezprostředně ohrožen, tam Ježíš chránil i kvalitu lidského života.
„Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu,“ říkal a učil tak, že Boží zákon není samoúčelný, že byl lidem dán, aby jejich život mohl být skutečně hodnotný. A v případě ženy přistižené při manželské nevěře, tedy při mravním provinění, zabránil jejímu potrestání. V přímém rozporu s Mojžíšovým zákonem. Vidíme, že mu nešlo jen o zrušení liturgických předpisů, šlo mu o jiné pojetí Zákona jako takového.
Přitom ale vysvětloval, že Zákon „nepřišel zrušit, ale naplnit“. Jak tomu rozumět? Řekl bych, že Bůh ani tolik nebazíruje na skutečné formulaci jednotlivých zákonných předpisů. Leccos nechává na člověku, proto může později apoštol Pavel napsat, že co je pro jednoho hříchem, druhému být hříchem vůbec nemusí. Celá bible nás ale jednoznačně učí, že potřebujeme žít podle nějakých pravidel. Jestli je něco vysloveně proti biblickým principům, pak je to anarchie, život bez zákona. Protisystémový vzdor.
Autor: Petr Raus
A nakonec se dozvíte že za vše si přece můžete sami. Ne není to pravda a je to lež.
Systém se pokouší mnohdy dost nespravedlivým způsobem semlít třeba i Ty kteří byli talentovaní a bylo jim někdy i dost neférovým způsobem bráněno uplatnit svůj talent a nadání které bylo mnohdy i dost nadprůměrné. Takže tohle jde asi taky proti biblickým principům. Ne, není zde rovná soutěž a rovné podmínky a to že jste schopní a něco umíte ještě neznamená že se Vám povede to co máte v plánu. Někdo může a někdo zase ne i když jsou oba schopní. To jsem zase zažil já. A ne jednou. Bezdůvodné blokování. Jsou situace kdy potřebujete nějaké schválení a povolení apod. a to bez udání důvodu prostě nedostanete a několik měsíců práce musíte hodit do koše. Já zase nechci asociální stát dle hesla plavej jak umíš. Protože sousta lidí plavat umí ale prostě systém který zdaleka není jako život v církvi se jim to neumožní a snaží se je utopit.