Za posledních několik měsíců každý jeden Žid, kterého znám, přišel o přátele. Najednou jsme zjistili, že někteří přátelé nebo známí, k nimž jsme měli důvěru, v sobě vlastně antisemitskou zášť živí, navzdory tomu, že jsou to jinak lidé hodní, vzdělaní, s rozhledem. A víte, co je na tom nejhorší? Neznám nikoho z židovské komunity, koho by tenhle vývoj vlastně překvapil.
Svět – s výjimkou Izraele, kde Jom Ha-Šoa připadá letos na 6. května – si 27. ledna připomněl památku lidí zavražděných v šoa, genocidě, která byla unikátní svým průmyslovým charakterem, mírou dehumanizace obětí a jež byla vyvrcholením antisemitismu, předsudečné nenávisti, která ve svém fungování nemá srovnání.
To, co dělá antisemitismus unikátní formou předsudečné nenávisti, není to, že jde o nenávist, jejímž cílem jsou Židé. Celá řada jiných lidských skupin také zažívá předsudečnou nenávist, včetně genocidního rozměru, ale žádná z nich nezná situaci, v níž se všechny póly extrému shodnou na tom, že zrovna tahle skupina je tím, kdo je ten pravý obětní beránek.
Příklad: nenávist vůči LGBT lidem je vlastní typicky konzervativní části spektra. Liberálové nebo levicově orientovaní lidé s nimi problém nemají; liberálové mohou sklouzávat k předsudečné nenávisti vůči věřícím, Rusům (přece jen, sám fakt, že je někdo Rus, ještě neznamená, že se klaní k písmenu Z a plánuje vyvraždit své sousedy pro slávu matičky Rusi) nebo dalším lidem, krajně levicově orientovaní lidé mají dlouhodobě problém s nenávistí vůči podnikatelům, vlastníkům nemovitostí nebo půdy a podobně. Pokud jste LGBT člověk, věřící, Ukrajinec, Rus nebo podnikatel, přestože existují extremistické skupiny, jejichž nenávist na sobě můžete pociťovat, nikdy se nedostanete do situace, kdy vás nesnášejí lidé ze všech skupin extrémů, a to dokonce za věci, které se navzájem vylučují. Jediný, kdo tuto zkušenost nese, jsou Židé.
Hlavním důvodem vzniku sionistického hnutí bylo uvědomění si téhle kruté reality a rozchod s iluzemi, že je možné se přizpůsobit, a pak to bude dobré. Levičák ve vás jako v Židovi předsudečně vidí bohatého kapitalistu, pravičák ve vás vidí komunistu, konzervativec zákeřného liberála ohrožujícího tradiční hodnoty a liberál věřícího fanatika, kterým jste jen proto, že držíte šabat a kašrut. Kdokoliv na jakékoliv politické pozici bude chtít vymyslet důvod, proč jste jako Žid problém, to udělá. A to také extrémní křídla všech politických frakcí dělají.
Obětní beránek v krizi
Pokud jde o vás a obranu před takovou nenávistí, nemáte jak vyjít vstříc. Jestli nás něco naučil konec devatenáctého a první polovina dvacátého století, je to fakt, že vás budou nenávidět za to, že nejste integrovaní (pak jste podivínský chasid, s nímž přece nikdo nechce být viděn), za to, že jste až moc integrovaní (pak se bude šeptat „hele, on je Žid!“, jako by šlo o odhalení nějakého zákeřného tajemství), je to ve výsledku naprosto jedno. Nenávist vůči vám půjde ze všech politických a společenských skupin, nebudete mít jedinou, která by skutečně jako celek řekla: „on je Žid – on je normální člověk“, a když pak nastane krize, je jasné, koho si společnost vybere za obětního beránka – toho, kdo je trochu jiný, a zároveň toho, kdo je zvyklý se k nenávisti stavět s tím, že vydrží všechno, protože tu vždycky byla, je a bude.
Heslo „nikdy více“, hebrejsky „le-olam lo od“, má svou hloubku právě v tom, že si Židé po šoa řekli, že takhle to dál nejde. Existence státu Izrael se i po všech těch letech opakovaně ukazuje jako kriticky důležitá, protože „nikdy více“ se týká zoufalé zkušenosti, kterou popsal Erich Maria Remarque v románu Miluj bližního svého, v němž se němečtí Židé zoufale snažili zachránit, kde se dalo, a všichni jim zabouchli dveře před nosem.
Jako Evropan židovského původu, který žije židovským životem (nakolik se ve smíšené rodině dá), jsem se, zejména na Redditu, dostal mnohokrát do debat s americkými Židy. Mnozí z nich ještě dávno před 7. říjnem psali, že Amerika je bezpečná, že Amerika není Evropa, že v Americe mohou žít jako svobodní Američané, že aliju, tedy právo návratu do Izraele, nepotřebují. A já jsem jim oponoval, že jsou velmi naivní, že Amerika není tak unikátní, jak se ráda chápe, a že může velmi snadno přijít doba, kdy budou z Ameriky utíkat a budou vděční za to, že mají kam. Co jsem měl tu možnost vidět diskuse po 7. 10., až tehdy mnohým došlo, k čemu tu stát Izrael doopravdy je.
Američtí Židé totiž žili v iluzi, že je antisemitismus předsudečná nenávist jako každá jiná; že existuje segment společnosti, který Židy nenávidí, samozřejmě věděli. Co pro ně bylo nové, bylo poznání, že ti, které považovali za své spojence, za svůj tábor, je nenávidí vlastně úplně stejně. Jmenují pro to sice jiné důvody, ale ta nenávist je stejně fyzicky hmatatelná: domy s mezuzou na dveřích dostaly nasprejované Davidovy hvězdy, lidé se najednou začali bát chodit s dětmi ven, na předních univerzitách se beztrestně mluvilo o tom, že všechno to surové vraždění a znásilnění si Židé vlastně zaslouží, protože „takhle vypadá dekolonizace“. A samozřejmě, američtí Židé, kteří izraelské občanství ani nemají, byli okamžitě svými spoluobčany posuzováni, jako by byli izraelskými vládními představiteli.
Žádné překvapení
Pro evropskou diasporu samozřejmě nejde o nic nového. Vlastně jsem nepotkal v Evropě jediného Žida, který by byl překvapen. Ani v Evropské unii, ani ve Spojeném království. Britští Židé už dlouho vědí o antisemitismu v Labour Party a na předních britských univerzitách, upozorňují na něj roky. Narativ, že antisemitismus je jen doménou neonacistů a jim podobných extremistů, je falešný a evropští Židé samozřejmě dávno vědí, jak to je. Pro americkou diasporu ovšem šlo o ledovou sprchu, kterou nejlépe ve svém vlogu vyjádřila americká herečka židovského původu Mayim Bialik.
I v Česku jsme zaznamenali otevřeně antisemitské narážky. Mladá žena, která šla na propalestinském pochodu v mikině „Munich 1972“ v narážce na masakr izraelských sportovců, musela vědět, co dělá, i přes pozdější trapné výmluvy, že to byl jen halloweenský kostým. V Praze se provolávalo heslo „od řeky k moři“, které naprosto jasně volá po genocidě Židů a zničení Izraele; jeho originál totiž není anglický, ale arabský, a zní „od řeky k moři, Palestina bude arabská“, a takhle se běžně chápe, jak ostatně nedávno potvrdil bývalý vůdce hnutí Hamás, který pochválil západní studenty a aktivisty za solidaritu.
V Německu došlo k pokusu o vypálení berlínské synagogy, ke sprejování hvězd na domy, kde žijí Židé, a protestující, zejména z řad arabských přistěhovalců, po celé Evropě provolávali silně antisemitská hesla.
Zatímco americká diaspora si říká, že nečekala, že se něčeho podobného dočká, v Evropě si diaspora říká spíš „ach jo, už zase“.
Samozřejmě kromě výbuchu antisemitismu po 7. říjnu, dnu, kdy bylo zmasakrováno nejvíce Židů v jediný den od konce šoa, narůstá i antisemitismus ve formě, jaká je typická pro klasickou „patologickou sedlinu“, jak ji nazýval Karel Čapek, jinak řečeno regulérní lůzu. Tenhle antisemitismus se opírá o ty nejstarší protižidovské předsudky a notně mu napomáhá rychle se šířící ruská propaganda.
Za posledních několik měsíců každý jeden Žid, kterého znám, přišel o přátele. Najednou jsme zjistili, že někteří přátelé nebo známí, k nimž jsme měli důvěru, v sobě vlastně antisemitskou zášť živí, navzdory tomu, že jsou to jinak lidé hodní, vzdělaní, s rozhledem. Zjistili jsme to, co naši předkové, kteří se najednou s hrůzou rozkoukali, že jedni přátelé najednou zpívají „rež a rúbaj do krve“ a jiní zabouchávají své dveře, když potřebujeme pomoct.
A víte, co je na tom nejhorší? Neznám nikoho z židovské komunity, koho by tenhle vývoj vlastně překvapil. Každý jsme nějakým způsobem čekali, že to někdy znovu přijde. Už jsem na svou adresu taky slyšel, že „fanaticky podporuji Izrael“; pominu samozřejmě svůj nesouhlas s tím, že bych byl nějaký fanatik, ale říkám si, jestli ti, kdo mě touhle nálepkou častovali, chápou, jak moc potřebujeme, aby v téhle atmosféře Izrael byl a přežil. A to se obávám, že to ještě bude o něco horší, než to začne zase být lepší.
Pravdivé a smutné. Děkuji za dobře napsaný článek. Miluji židovskou kulturu, židovské vtipy, které vystihují židovskou povahu. Veselou a nezdolnou. Jejich laskavost i touhu po vzdělání.
a ti co nemilují to co vy jsou antisemii posedlí předsudečnou nenávistí,které je třeba označovat a postihovat ?Tak totiž ten článek vyznívá.