Úkolem lásky je být nablízku tomu, kdo trpí. To však znamená také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily dané utrpení nějakého člověka. Právě tomu se papež František věnuje ve své sociální encyklice Fratelli tutti. Připomíná důležitost dialogu, milosrdenství a osobní odpovědnosti.
Začnu jednou provokativní větou papeže Františka, který kdysi řekl, že pastorace nemůže nebýt politická. I politika je určitým typem, určitým způsobem pastorace, tedy realizace poslání církve v tomto světě. Jorge Bergoglio vždycky byl a je dodnes člověkem politickým. On se tím netají, naopak to sám zdůrazňuje. K politice se vyjadřoval vždycky, už v Argentině, i teď jako papež. Pochopitelně tak činí v rámci jakéhosi diplomatického nadhledu: neztotožňuje se s nějakým konkrétním politickým vůdcem, konkrétní politickou ideologií nebo stranou, ale nabízí jasná a promyšlená kritéria pro politická jednání.
Uvádí tedy do praxe sociální nauku církve a jako papež ji také aktivně dotváří. Víme, že sociální nauka je formulována papeži od encykliky Rerum novarum, zveřejněné před 131 lety. Každý papež počínaje Lvem XIII. k ní nějakým způsobem přispěl. František napsal dvě výslovně sociální encykliky Laudato si’ a Fratelli tutti, kromě nich se k tomuto tématu vrací v řadě dalších projevů písemných i ústních. V určité části církve, mezi laiky i biskupy a kněžími, se nesetkává s pochopením. Sám jsem slyšel, že si jeden kněz prolistoval encykliku Fratelli tutti a řekl: „Tady stojí za přečtení jen ta druhá kapitola. Ta je o Písmu svatém, všechno ostatní je politika, to mě nezajímá.“
Řekl bych, že je to opravdu nepochopení podstaty poslání církve a odmítnutí teze papeže Františka, že do politiky je třeba nejen vidět, ale příslušným způsobem zasahovat. A jak papež zdůvodňuje, politiku lze chápat jako vyjádření lásky k bližnímu. Papež používá zvláštní pojem: politická láska. Může to působit trochu romanticky, stařecky, ale on o takové lásce a něžnosti mluví často, takže mu to odpustíme. Mimochodem, papež František tento pojem nevymyslel, poprvé jej použil Pius XI. v roce 1927, čili skoro před sto lety; učinil tak v projevu na zasedání italské katolické federace vysokoškolských studentů.
František vlastně navazuje na stoletou tradici tohoto emočně silného pojmu, který jeho předchůdci asi moc nepoužívali. On se k němu vrací a vysvětluje to jednoduchým způsobem: jednotlivec může pomoci druhému člověku v nouzi, ale jestliže se spojí s dalšími a uvede v život procesy bratrství a spravedlnosti pro všechny, vstupuje na pole lásky v nejširším slova smyslu, totiž lásky politické. A pak tam má úplně názorné vysvětlení neboli článek 186, který říká, že úkolem lásky je být nablízku tomu, kdo trpí. Úkolem lásky je však také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily utrpení nějakého člověka, byť ho přímo neznáme.
Pomůže-li někdo starému člověku přejít řeku, je to úkon lásky; když pro něj politik vybuduje most, je to úkon lásky též. Zatímco jeden člověk pomůže druhému tím, že mu opatří něco k jídlu, politik vytvoří pro druhého člověka pracovní místo, čímž prokazuje vznešenou formu lásky, která zušlechťuje jeho politickou činnost. Takže úplně jednoduše můžeme říci, že toto pojetí papeže Františka-politika je projev lásky k největšímu počtu lidí. Když někomu pomohu přejít onu řeku, pomohl jsem jednomu člověku; když postavím onen most symbolicky, pomáhám tak tisícům a milionům dalších, kteří se přes ten most dostanou. Toto pojetí politické lásky, vycházející z jádra křesťanství, je, myslím, pro Františka charakteristické.
Pak bych tady mohl předčítat jednotlivé paragrafy, kde papež výslovně připomíná jednotlivé principy sociální nauky církve. Připomenu však jen dva podobné pojmy. Papež též mluví o sociální lásce, což je v podstatě totožné s principem solidarity nebo mu blízké, a pak o univerzální lásce, což je zase blízké principu společného dobra. Chtěl bych se zastavit u tří metodických návrhů, jak přistupovat k politice, aby měla příslušný dosah, aby skutečně působila tím hlavním směrem, tedy realizaci lásky.
Opravdová láska k utiskovateli
Ty klíčové metodické návrhy souvisí s třemi pojmy: dialog, milosrdenství a osobní odpovědnost (etika odpovědnosti). Slovo dialog papež používá opakovaně i právě v kontextu dnešního válečného konfliktu. Až to někdy vzbuzuje pochybnosti nebo trošku nedůvěru. Jak často vyzývá k tomu, aby strany spolu vedly dialog, aby nebojovaly zbraněmi, ale slovy. My na to můžeme říct ano, ale s diktátorem nebo teroristou nelze vést dialog. Papežovi jde nejspíš o to najít hranici, kde je ještě možné vést dialog a kde už opravdu ne. Jde mu o to, abychom se k té hranici přibližovali co nejblíže.
Tato výzva k dialogu v naprosté většině politického jednání má smysl. Je to jistě též jakási reakce na čím dál kontroverznější chápání politiky, reakce na nesmiřitelnost, až nenávist mezi jednotlivými ideologickými směry, stranami, bublinami nebo vrcholnými politiky. Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat legitimní přesvědčení nebo zájmy. Vždyť v pravém duchu dialogu rosteme ve schopnosti pochopit význam toho, co říkají a dělají druzí, i když to nemůžeme přijmout jako své vlastní přesvědčení. Nezapomeňme, že rozdíly jsou tvůrčí. Vytvářejí napětí a v řešení napětí spočívá pokrok lidstva.
Další klíčové slovo je milosrdenství. František krátce po svém nástupu vyhlásil
rok milosrdenství. Je to jeho oblíbený pojem, mluví dokonce o milosrdenství vůči těm, kteří se nějak zásadně provinili, způsobili druhým lidem fatální škody. Počínaje zločinci ve společnosti, kteří někoho okradli nebo třeba i zavraždili, až po zločince politické, kteří utiskují celé národy nebo vyvolávají válečné konflikty. Papež píše: jsme povoláni milovat každého bez výjimky, ale milovat utiskovatele neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat, aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné.
Naopak opravdová láska k utiskovateli hledá způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit. Znamená to zbavit ho moci, kterou neumí používat a která snižuje jeho lidství. Papež však zároveň říká, že přesto všechno je možné - a dokonce nutné - odpuštění. Prostě proto, aby se zlo nešířilo nekontrolovatelně dál. Rozlišuje mezi pomstou a trestem. Zločin je potřeba potrestat, ale nesmíme se mstít. Pomsta nevede k míru, ale naopak ještě víc rozšiřuje bludný kruh ničivých sil.
Třetí pojem, osobní odpovědnost, je základní východisko, možná paradigma Františkovy etiky, které navazuje na známý odvěký problém, a sice, že katolická církev po staletí prosazovala především etiku poslušnosti. To vedlo k dvojímu důsledku: k osobní pasivitě či k potřebě silného vůdce. Když nemám jasno, když jsem veden k tomu, abych poslouchal ty chytřejší, tak potřebuji někoho silného, komu důvěřuji a koho budu poslouchat.
Počínaje druhým vatikánským koncilem se naopak církev i morální teologové – vzpomeňme vývoje známého teologa Bernharda Häringa – posunuli a posunují k etice odpovědnosti. Ta je papežovi drahá a velmi často o ní mluví. Člověk ve své důstojnosti před Bohem by měl sám převzít odpovědnost za své jednání. A proto by měl i kriticky přemýšlet o požadavcích politických nebo církevních autorit.
Krize demokracie
Tady nemohu nezmínit současný synodální proces, poprvé jsme byli přímo vyzváni, abychom přemýšleli, a to i kriticky o požadavcích našich církevních autorit. Ovšem zdá se, že velká část církve i společnosti tuto etiku odpovědnosti moc nepřijímá nebo možná se jí bojí. Možná právě tváří v tvář složitosti světa a neschopnosti nebo neochotě přijímat odpovědnost znovu a znovu takoví lidé hledají silné vůdce, kteří vyřeší všechny naše problémy výměnou za poslušnost a loajalitu. To je podle Františka nebezpečné, protože moci, kterou jim takto svěřují, se dá snadno zneužít.
Poslední věc, kterou bych chtěl připomenout, se týká krize demokracie, kterou prožíváme, kterou si uvědomujeme a která je vlastně jakýmsi podhoubím i válečných konfliktů. Danou encykliku napsal papež vlastně nedlouho před začátkem ukrajinské války. Jednu kapitolu válce přímo věnuje a je zajímavé, že probírá také téma trestu smrti. Tato spojitost má svou logiku. On totiž ukazuje na historickou podmíněnost morálního hodnocení obou těchto věcí. Dřív církev prosazovala trest smrti, aby chránila společnost před zločincem.
Víme, že nedávno prosadil papež změnu v katechismu, kde říká, že trest smrti je za všech okolností nepřijatelný, protože nedává člověku naději na změnu a je útokem na lidskou důstojnost. Obdobně mluví o válce a tak trochu relativizuje teorii spravedlivé války, protože ta mohla platit v době, kdy lidé proti sobě bojovali mečem a kopím. Ovšem v době, kdy máme zbraně hromadného ničení, je jakákoli válka zničující, a tedy morálně nepřípustná. František neodmítá teorii spravedlivé války, ale říká, že je potřeba s ní zacházet velmi opatrně: „Proto je dnes velice nesnadné dovolávat se srozumitelných kritérií vypracovaných v dřívějších staletích a mluvit o možnosti spravedlivé války.“
Myslím, že v kontextu naší doby je to velmi moudré konstatování, nicméně válka, kterou teď prožíváme, nám ukazuje, že mohou nastat situace, kdy teorii spravedlivé války opravdu lze a přímo je nutno aplikovat. Jedním z těch důvodů, proč papež tuto teorii bere s rezervou, je to, že málokdy lze jednoznačně rozeznat agresora a oběť. Málokdy, ale někdy ano. A myslím, že v této válce je to právě ten případ, kdy to rozeznat jednoznačně lze, i s těmi různými problémy a nejistotami.
Nakonec přidám modlitbu ke Stvořiteli, jež stojí v úplném závěru encykliky Fratelli tutti: „Pane a otče lidstva, ty jsi stvořil všechny lidi se stejnou důstojností. Vlij do našich srdcí ducha bratrství, vdechni do nás touhu po obnoveném setkávání, dialogu, spravedlnosti a pokoře, veď nás k tomu, abychom vytvářeli zdravější společnosti a důstojnější svět, svět bez hladu, chudoby, násilí a válek. Učiň, ať jsou naše srdce otevřená pro všechny lidi a národy na zemi, abychom poznávali dobrotu a krásu, kterou jsi zasel do každého z nás. A aby nás tak pojily užší vztahy založené na jedné naději a na společných cílech. Amen.“
Článek vychází z příspěvku proneseného na VIII. Fóru dialogu „Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů“.
Autor: Michael Martinek
Zdroj: Universum - redakčně upraveno