Nová kniha Pavla Hoška o libeňském bardovi Bohumilu Hrabalovi „jde (zase) až na kudlu“. Nebudu se zdržovat opěvováním již stokrát oslavené Hoškovy schopnosti všechno vybádat, pronikavě vidět až na dřeň látky, systematicky mapovat a pak to ještě převyprávět víceméně jako strhující „Pulp Fiction: historky z podsvětí“. Hošek to fakt umí čím dál tím stejně skvěle.
Jen je pozoruhodné, že z jeho nyní už šesti sond do duchovních vrstev díla a myšlení různých literátů vzniká stále zřetelněji ucelený literární organismus vyživený jednou mízou. Po přečtení jeho nejnovější knihy je ještě zřejmější než doposud toto: Hošek s obdivuhodnou důsledností malého Pitavala z velkého města trpělivě sbírá a poté vyšetřuje holá fakta. Své interpretační verze a přání při tom klade ukázněně do závorky. Zároveň však na základě vykutaných „tvrdých dat“ vypráví příběh na pokračování. Příběh o nečekaných hrdinech – tvůrcích, jejichž vědomím a píšícíma rukama prochází proud Ducha způsobem, který otevírá oči a pozvedá srdce. Ukazuje se pak cosi podstatného o životě, světě, nás všech, ano, o Duchu samotném, o Bohu. Anebo se to podstatné spíš během četby přímo děje. Děje se láskyplné setkání mezi já a Ty na nečekaných místech a v době, kdy si možná tajně nebo i nahlas říkáme, že už tomu snad ani nejde věřit.
Hoškovi se totiž i v případě Hrabala daří neobyčejně naléhavě ukázat duchovní rozměr jeho osobnosti, jeho myšlenek i děl. A činí to s výraznou, a přitom nevtíravou přesvědčivostí. V knize se setkáváme s Bohumilem Hrabalem, který vlastně neustále vnímá a vyprávěním prostředkuje skutečnost prosvítající za běžnou oponou. Je přesvědčen, že všechno má druhou vrstvu, kterou se nám obvykle všedníma očima nedaří vidět. Z bohatého materiálu Hrabalových slov a textů se dozvídáme, že tento spisovatel prožívá již od dětství a po celý svůj život intenzivní úžas při setkání se světem, který jej obklopuje. A že si ze srdce přeje, aby tento zvláštní, ano, mystický úžas – platónské thauma – navštívil všechny lidi. Hrabal jej chce dosvědčit a zprostředkovat, protože „thauma je zdarma“, toto životní naladění je přístupné a připravené všem bez rozdílu. A může nás uzdravit. Zářivá nádhera pod povrchem jevů je pravou, ačkoliv ne vždy viditelnou podstatou našeho světa.
Anebo jinými slovy: Díky Hoškově práci se nám ukazuje Bohumil Hrabal jako svědek účinné Boží lásky k bližnímu, která se projevuje ve všech vrstvách skutečnosti. Hrabal vidí a cítí toto dění všude možně, přesněji doslova všude. Kdykoliv a kdekoliv. To, co je v kostele zvláštně soustředěno do několika úkonů, dějů a slov, lze na sto způsobů, vždycky pradávně stejně, a přece vždycky úplně nanovo, zažívat kdekoliv. V rozkopaných ulicích staré Libně, v kladenských hutích, na procházce v lese, v očích mourovaté kočky nebo s kamarády v hospodě. Ano, ona tajemná kvalita, které říkáme láska a sestupuje k nám z nebe, je otřesně na dosah ruky, dýcháme ji, v ní se pohybujeme, v ní jsme. Ale fakticky, ne jenom jako, ne jenom v myšlenkách a úvahách a slovech.
Hošek a Hrabal nás tedy zvou na další úsek strhující výpravy. Výpravy za nemožnou možností, že by to přece jen všechno mohla být pravda. Že každý den je svátek. Že hvězdy jsou šifry Absolutna. Že nad vesmírem je ještě jeden Vesmír, do něhož jsme se už ale přece dávno narodili. A že se vlastně v posledku nemusíme vůbec ničeho bát. „Poněvadž nakonec není nic jiného na světě než láska a ten, kdo ji nás učí a nám ji dává. To v životě hledej a to dávej a nikdo ti nikdy nemůže nic říct.“