Sleduji ve svém nejbližším okolí lítý boj zastánců očkování a těch neočkovaných. Kolega působící v nejmenovaném městě mi přehrál pohřební historku z minulého týdne. V kostele byli jen tři a on, místní farář jako posluchač. Ten mrtvý nebožtík, pak technik pohřební služby a ceremoniářka.
Ti dva živí, vyznavač spiknutí a pokusů na lidském materiálu a třikrát naočkovaná ceremoniářka, na sebe ječeli ve svatém přesvědčení, že mají pravdu. Ani posvátné ticho ambitů je nezastavilo, bylo tři čtvrtě hodiny do obřadu, kostel zamčený, tak byli sprostí jako dlaždiči a skládali na sebe argumenty jako hnůj. Čirá nenávist. Ani příchod velebného pána je nezastavil.
Stojím si za tím, že věc naší imunity či naopak zranitelnosti je vysoce náboženská, že jde o víru vyznavačů očkování v dostatečnost argumentů vědy a na druhé straně odpůrců očkování prožívajících pronásledování pro svou víru, jak to zažívali jejich předkové už tolikrát. A protože je to věc náboženská, měla by být řešena nástroji, které ve světě věřících používáme. Obecná diskuse selhává a propadá se do vzteklých debat, logika vyprchala, mluví tu vášně nábožných lidí.
Na straně zastánců spiknutí se všechno narodilo z prosté nedůvěry a vrcholí to pověrou. Přesvědčení, že bude, dokonce musí být líp se lidem tuze zalíbilo. Žili jsme poslední léta v koktejlu superlativů a nepochopitelných souvětí, střídali se tu ministři, jako apoštolé na orloji, nic nesloužilo důvěře v systém. Všechno bylo a nebo stále ještě je jen kampaň. Nic nemá rozumného základu, opatření občas nemají logiku, jemně se nám vyhrožuje povinným očkováním a mezi tím se exekutiva lísá s penězi.
Někteří vědci uvěřili ve svou velikost a hlásají svaté pravdy. Léčitelé a žel i lékaři objevili nekonečný prostor sociálních médií. Každý má svou nedotknutelnou pravdu. A zdá se, že všem těm svým dílčím pravdám jejich hlasatelé skutečně věří.
Na straně zastánců očkování vítězí víra v jednoduchost a prostotu pravdy. Jedné pravdy, kterou dosvědčují různí vyznavači, za nimiž je práce a hodiny bádání. Stud zabraňoval hlásat veliké pravdy, nezřídka se argumentační věty oblékaly do hávu proseb a žádostí o ohleduplnost. Chyběl důraz, statistické chyby se rychle uváděly na pravou míru se studem omluvy.
Jenže studu teď už ustupuje naštvání. Víra v sílu pravdy a spolupráce začíná tlačit na mozkové pleny. Jak to, že tomu nikdo nerozumí?! Stejně jako stačí některým věřícím prosté a logické odpovědi katechismu a citace s kódem z biblických knih, tak tady stačí několik evidentních statistik ze špičkových medicínských pracovišť a vlastní zkušenost z kovidárií.
Svatý vztek unavených a pošlapané argumenty vedou k rezignaci. Následuje křik, což je vlastně naprosto stejné, jako mlčenlivá skleslost stínů vědeckých kapacit. Diskuse končí, není co dodat. Mohl by následovat ples šílených, večírek v blázinci s názvem Titanic. Třeba by pomohl zážitek extrémní meditace, náraz pro psychiku, setkání se světelnou osobností na konci tunelu či něco podobného.
Náboženské řešení je jiné. Ač to církevní dějiny vždy nepotvrzují, existuje lék vzájemného naslouchání. Nemluv o tom, co ti kdo udělal a nebo neudělal, mluv jen o tom, co cítíš. Popiš své pocity a emoce bez obviňování. A ten druhý, co zastává odlišná stanoviska, dostane také své slovo. Ale nesmí tomu prvnímu skákat do řeči. Musí mlčet, poslouchat a vnímat to, co ten druhý cítí. Nesmí se smát tomu, co slyší. Lomit rukama, obracet oči v sloup a kroutit hlavou. Zapovězeny jsou dokonce i sykavky… Musí to brát vážně jako příběh, který se prostě stal. A až bude ten druhý mluvit, musí mluvit zase jen o svých pocitech a emocích. Úplně stejně jako ten první.
Paradoxně: Oba budou mluvit o tom samém. A uzdravující slova o tom, že to všechno jeden druhému věří nás mohou dovést k víře, že se časem nějak dohodneme. Získáme totiž vzácný čas vzájemné úcty a ten bude dělat svoji práci, pravda zapracuje bez našeho tlaku a nakonec po dlouhé době najdeme možná shodu v některých věcech.
Že to stojí moc práce? A je to na dlouho? Jo, kdyby to bylo nakrátko, pak by Kristus neumíral na kříži, ale vzal by hůl… Jenže, rychlá řešení v tomto případě vedou jen do pekla.
Autor: Daniel Kvasnička
Zdroj: kvasnicka.blog.respekt.cz
Foto: pexels/Kampus Production
Teorie…, která ale z daleka neřeší základní problém: jak věřit těm, kteří lhali a stále lžou? Tady už nejde jen o očkování, ale o samotné základní primcipy společnosti – “experti” a politici, kteří se na očkovacím byznyse podílejí a to jak osobně, tak i skrze své příbuzné, nám dnes a denně ukazují falešnou realitu, kterou podporují a aktivně rozšiřují podplacená média, hlasy pochybující odborné veřejnosti jsou umlčovány stylem, že i komunisté proti současným cenzorům vypadají jako stauti, a všeobecně rozšiřující se chaos ve státní správě, korunovaný neustálým porušování zákonů i Ústavy je jen třešnička na dortu. Zde už nejde jen o pouhá přimknutí se k nějaké straně či verzi, ale o zásadní prozření, o schopnost najít odvahu se podívat surové realitě do očí a přiznat si, v jakém Matrixu to dvaatřicet let žijeme.
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Lidsky souhlasím z popsaným řešením, dovoluji si nicméně vyslovit názor, že se jedná o řešení spíše lidské než náboženské. Za takové považuji modlitbu za své bližní a za své nepřátele (Mt 5,44), modlitbu za milost být schopen odpouštět (jinak se nemohu s čistým svědomím modlit Otčenáš) a doplnil bych modlitbu za dar rozlišování Ducha Svatého (abych věděl, co je správné; 1 Tesalonickým 5,21). Přirozeně ve spojení s vírou (a důvěrou) v Krista, neboť bez Něho nemohu činit nic (Jan 15,5). Díky Němu mohu teprve být schopen milovat bližního svého jako sám sebe.
Nutným předpokladem je přirozeně milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (nebo to alespoň chtít a svěřit to Bohu, aby mohl konat). Cestou k tomu je např. Jeho poznávání (četba Evangelia), setkávání se s Ním (modlitba, Svátost smíření, Eucharistie) atd.
Bůh buď milostiv nám hříšným!
Nejlepší covidový text ! Díky za něj. Měl by být šířen.