Papež František může zvrátit hrozbu “katolicismu bez křesťanství”

Považuji papeže Františka za největší morální autoritu našeho světa, za opravdu prorockou postavu. Bude-­li mu dopřáno, aby dál pokračoval v tolik důležité reformě církve, myslím, že se zařadí mezi velké postavy křesťanských dějin.

Začněme velice stručným (proto nutně zjednodušeným) pohledem do dějin církve a papežství. Běžná představa v učebnicích a katechismech je taková, že Ježíš si zvolil apoštola Petra jako „prvního papeže“ a pak více méně kontinuálně prochází papežský úřad až do dnešní doby. To je obraz velice zjednodušený.

Mnohá místa v Novém zákoně ukazují mimořádnou roli apo­štola Petra jako jakéhosi mluvčího apoštolského kruhu. Nicméně i evangelia představují Petra realisticky, neidealizují ho, neretušují jeho nejrůznější selhání – a popisují také konflikt mezi apoštoly v prvotní církvi. Rozhodující roli v důležité jeruzalémské obci měl na počátku i Jakub, Ježíšův bratr. Petr působil především v Antiochii.

Jakub, Petr i ostatní apoštolové se dostali do konfliktu s Pavlem a Barnabášem. Konflikt se týkal toho, nakolik je pro konvertity z pohanství závazný Mojžíšův zákon, a skončil dohodou: zbývající apoštolové se budou věnovat misii mezi židy, zatímco Pavel s Barnabášem půjdou mezi pohany. Je třeba říci, že judeokřesťanství po určité době vyhaslo – a to, čemu dnes říkáme křesťanství, stojí zejména na misii Pavlově.

Vůdčí role je v církvi vykonávána v různých staletích odlišným způsobem. Něco úplně jiného je papežství v době římského proná­sledování, papežství doby starověku, papežství středověké, papežství 19. století a papežství dneška. Málokterá instituce prošla tolika radikálními změnami.

Na otázku, co vytváří identitu a kontinuitu, je třeba stále hledat odpověď. Podle mého názoru je to snaha pochopit úkol, který Ježíš svěřil Petrovi: utvrzuj své bratry. Utvrzování bratří se dělo jiným způsobem v době pronásledování a jiným v dobách poklidných. Většina prvních papežů končí jako mučedníci, avšak i v té problematické době se už setkáváme se vzdoropapežem. Je zajímavé, že tento vzdoropapež také skončil jako mučedník; byl to svatý Hypolit.

Později nastala etapa, kdy bylo křesťanství legalizováno, poté se stalo oficiálním náboženstvím římské říše. To poskytlo římskému bisku­povi úplně nové postavení. Ovšem zdaleka nebyl v té době suve­rénem nad celou církví; tehdy fungovala řada patriarchátů a velmi významnou roli hrál například patriarchát byzantský.

Po několika staletích pak dochází k velkému schizmatu mezi byzantským a římským patriarchátem. To je doba, kdy nad latin­skou částí církve získává Řím a římský papež dominantní roli. Do značné míry je zeslabena pluralita církve. V prvním tisíciletí tu byla ohromná pestrost – bylo tu křesťanství římské, řecké, keltské, germánské a slovanské s vlastními tradicemi v liturgii, spiritualitě a teologii. Po schizmatu s Byzancí se však Západ „romanizuje“.

Ve středověku se papež chápe jako suverén, který uděluje moc nejen biskupům, ale také králům. (Ovšem ani ve středověku role papežství není úplně jednoznačná; velkou autoritu měla například pařížská univerzita, dokonce ve sporech papeže s císařem.) Spory císařství a papežství, někdy nazývané první evropskou revolucí (vzdor papežství proti monopolu císařské moci), mají nesmírně důležitou roli v diferenciaci mezi duchovní autoritou a světskou mocí a jsou považovány za kořen plurality západní civilizace.

Přišlo papežství renesanční, které bylo velkorysé v podpoře umění, avšak často skandální v oblasti morální – a přispělo také k dalšímu velkému schizmatu, ke vzniku reformace a následně k tomu, čemu říkáme katolická reformace. Doba francouzské revoluce a nástupu modernity, osvícenství, se stává radikálním civilizačním obratem. Tehdy se papežství – zděšené zejména zkušeností jakobínského teroru za Velké revoluce – stává pro mnohé symbolem politického a společenského konzervatis­mu.

Romantismus vytváří mýtus papežství. Toto období vrcholí na prvním vatikánském koncilu dogmatem o papežské neomylnosti (1870). Je to doba katolicismu jako kontrakultury vůči modernitě. Zejména v takzvaném piánském období, tedy obdobím mezi papeži Piem IX. a Piem XII., jsou utlumovány potřebné intelektuální impulsy, které představovaly možnost kritického vyrovnání a dialogu se svě­ tem moderní kultury, filosofie a vědy. Byla to doba jakéhosi „retro­ katolicismu“. Katolicismus ztratil tvůrčí sílu a vytvářel stále něco, co se vztahovalo k minulosti, ať už to byly neogotické, neorománské či neobarokní stavby nebo neoscholastika v teologii.

Nový kurs

Bezvýchodnost tohoto směru církev rozpoznala na druhém vatikán­ském koncilu, kdy zahájila nový kurs – kurs dialogu s moderním světem, ekumenického dialogu a dialogu s ostatními náboženstvími. To je epocha moderního papežství. Někteří autoři říkají, že vlastně prvním moderním člověkem na papežském stolci byl Pius XII., který byl ale zároveň také posledním symbolem triumfalistického piánského katolicismu.

K určitému zlomu v dějinách církve a papežství dochází v souvis­losti se změnou kulturního paradigmatu koncem šedesátých let 20. století. Vymezení vůči autoritářství otcovské generace zahrnovalo i vymezení vůči restriktivní sexuální morálce. Ústředním bodem střetu byla sexuální revoluce – součást kulturní revoluce šedesátých let.

Církev zareagovala encyklikou Humanae Vitae Pavla VI., jejímž spoluautorem byl také tehdejší krakovský biskup, pozdější papež Jan Pavel II. V řadě zemí tehdy de facto odumřela svátost smíření, protože mnoho manželů si říkalo: jsme dospělí, nechceme, aby nám církev mluvila do intimních záležitostí.

Papež František demaskuje církevní klerikalismus i zneužívání moci

• Křesťanská Revue
• 17.12.2021

Sdílet

Po smrti Pavla VI. se papežem stal nakrátko Jan Pavel I., který měl pravděpodobně v úmyslu provést určité reformy v duchu druhého vatikánského koncilu; k nim pak přistoupil až papež František. Po Janu Pavlu I. přicházejí dva papežové ze střední Evropy, Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Oba jsou velkými postavami, dnes si ale uvědomu­jeme i určité stíny jejich pontifikátů.

Měl jsem možnost oba osobně poznat: s papežem Janem Pavlem II. jsem strávil řadu hodin během asi deseti dlouhých setkání, s papežem Benediktem jsem se setkal také vícekrát, i když jen jedno setkání bylo hlubokým rozhovorem o situaci v církvi a v teologii v Evropě. Obou jsem si nesmírně vážil. Dnes vidím, že tak jako každý papež, i tito papežové byli do značné míry limitováni svým prostředím. Oba pocházeli z velmi specifické­ ho prostředí střední Evropy. Je to výstižnější než o nich mluvit jako o „evropských“ papežích.

Dnes můžeme rozlišit přinejmenším dvě Evropy. Ta jedna je pásmo, kde se stále udržuje lidový katolicismus: to je Polsko, Slovensko, Morava, Bavorsko, některé země Balkánu jako Chorvatsko či Slovinsko. Úplně jiný typ katolicismu pak pozorujeme ve zbytku Německa, v severním Německu, Francii, Belgii, Holandsku, v severských zemích. Mentalita českého křesťanství, na rozdíl od moravského, se více blíží zá­padní části katolicismu.

Jan Pavel II. i Benedikt XVI. měli ducha střední Evropy, vyrůstali v prostředí, kde byl zakořeněn lidový katolicismus. Ovšem to je typ katolicismu, který v dnešní době do značné míry vymírá, ztrácí svou sociokulturní biosféru. Proto je důležité, že současný papež přichází z míst, kam se dnes přesouvá hlavní akcent života katolické církve – tím je Latinská Amerika.

Pro oba předcházející papeže bylo velkým tématem vyrovnat se se sekulárním humanismem, s „dru­hým osvícenstvím“ šedesátých let. Toto téma je dnes u konce. Sekulární humanismus již není dominantním partnerem katolické církve, jak tomu bylo ještě za druhého vatikánského koncilu.

Nejviditelnější postava 20. století

Díky svému osobnímu charismatu a díky planetárním cestám se Jan Pavel II. stal nejviditelnější postavou 20. století. Žádný člověk nenavštívil ve 20. století tolik míst. Nikoho jiného nevi­dělo bezprostředně tolik lidí jako Jana Pavla II. Byť neměl po­litickou moc, měl velký morální vliv – a to i na politickou sféru. Větší než kterýkoliv papež v minulosti.

Papež Jan Pavel II. mluvil o Evropě, která má dýchat oběma plícemi, podporoval evropskou integraci i vstup postkomunistických států do EU. Jeho vliv sehrál velkou roli v porážce komunismu. Svou první návštěvou v rodném Polsku, rok po své volbě, probudil v této zemi vášnivé vlastenecké katolictví. Z této atmosféry, z oživení vlasteneckého katolicismu, vzniklo hnutí Solidarność, které narušilo monopol komunistické moci v celé středovýchodní Evropě. To byl počátek konce komunismu.

Papežské cesty měly také jiný efekt: papež nemohl dost dobře kontrolovat domácí situaci, když byl neustále na cestách. V té době zbytněla římská kurie a děly se tam mnohé nepravosti, ať už se to týkalo Vatikánské banky nebo podce­nění fenoménu sexuálního zneužívání. Postoj papeže byl jistě ovlivněn tím, že totalitní režimy, ať už nacistický nebo komunistický, se často snažily morálně likvidovat nepohodlné kněze tím, že je obviňovali z pedofilie.

On se zřejmě do­mníval, že i mnohá současná obvinění jsou fiktivní. Ale ona fiktivní nebyla, byla to hrozivá pandemie. Teprve papež František měl odvahu se této pandemii naplno postavit. Papež Benedikt se o to pokusil, ale neměl k tomu dost sil. Jeden z největších počinů, které papež Bene­dikt učinil, bylo svobodné rozhodnutí odstoupit z úřadu; tehdy si i jeho kriti­kové uvědomili jeho velikost.

V některých aspektech oba, Jan Pavel II. i Benedikt XVI., pokračovali v du­chu druhého vatikánského koncilu dál. Mám na mysli zejména kroky Jana Pavla II. v oblasti mezinábožen­ského dialogu, ve vztahu k Židům a pak také ve vztahu k ostatním náboženstvím. Výrazným symbolickým aktem je dodnes pokračující tradice setkání s představiteli světových náboženství v Assisi. Kato­ličtí tradicionalisté tento čin nedokážou Janu Pavlu II. odpustit.

To byl velmi důležitý signál, nesmírně potřebný pro dnešní svět. Ovšem podobné reformní kroky nepodnikl uvnitř církve. Když se církev polekala následků sexuální revoluce, přeexponovala témata sexuální etiky. Byla to doba, kdy byli jmenováni biskupové především kon­zervativní, ti, kteří byli zcela loajální k těmto rysům církevní nauky.

Jan Pavel II. také zmrazil otázku svěcení žen. Dnes se pomalu otevírá alespoň možnost diakonátu pro ženy. V 19. století církev ztratila dělníky, protože nedovedla včas reagovat na následky prů­myslové revoluce. V „protimodernistickém boji“ ztratila velkou část inteligence. Dnes by ztratila velkou část žen, pokud by neporozuměla volání po důstojnosti ženy a využití ženského charismatu v církvi. Zde vidím některé limity dvou pontifikátů.

Ke kořenům problémů

Papež František měl odvahu hledat příčiny problému sexuálního zne­užívání. Ukázal, že nejde jen o sexuální a psychologické zneužívání, ale také o zneužívání moci a autority – o klerikalismus. Papež František přinesl do dějin papežství zdravou diskontinuitu tím, že příliš zúženou perspektivu dvou svých předchůdců vyvažu­je pohledem, který čerpá z daleko vitálnějšího katolicismu jiného kontinentu.

Přiznejme si, že tradiční parochiální katolicismus, čer­pající z „lidového náboženství“ (Volkskirche), slábne, protože není schopen reagovat na moderní liberální demokratickou společnost jinak než jakýmsi „zapouzdřením“. Musí přijít nějaký nový výrazný impuls. Papež Jan Pavel II. přišel s výzvou k nové evangelizaci Evropy a reevangelizaci světa.

Papež František přichází s celou řadou nových akcentů, zároveň si ale uvědomuje, že není možné čekat, že velké problémy vyřeší pouze římské centrum. Proto povzbuzuje synodalitu – pluralitu uvnitř církve. Podporuje upřímný dialog mezi biskupy, kněžími a laiky v místních církvích. Zde je třeba odpovědně hledat cestu, která odpovídá místním podmínkám.

Vnímám tento pontifikát jako nové pochopení, nové čtení evan­gelia. Papež František zdůrazňuje to, co je v evangeliu opravdu podstatné – soli­darita s chudými lidmi, s lidmi na okraji společnosti a dnes také odpovědnost za životní prostředí. Zdá se mi, že papež František podobně jako svatý František z Assisi uslyšel Boží výzvu: Jdi a oprav můj dům!
Františkův důraz na ohled vůči chu­dým, marginalizovaným, na pomoc uprchlíkům, na sociální ekologii je patrný zejména v encyklice Fratelli tutti. Ta vychází z františkánské spirituality a hluboce rezonuje s tužbami mladé ge­nerace.

Má-­li nejmladší generace „svoji etiku“, pak v ní vůdčí roli hraje citlivost k životnímu prostředí. Papež František klade důraz na osobní odpovědnost a osobní svědomí v oblasti morálky. Všichni zpovědníci s tím mají určitou zkušenost: pokud bychom chtěli být jen v roli soudců, striktně vy­žadujících plnění formálních příkazů, narazíme tvrdě na realitu života. Zejména tváří v tvář lidem, k nimž se pro bezvýchodnost jejich situace církev v poslední době obracela zády, ať už šlo o sexuální menšiny či o lidi, kteří byli často bez své viny opuštěni partnery a znovu sezdáni. Oběma těmto skupinám církev opravdu neukazo­vala mateřskou tvář.

Papež František není „progresistou“, je relativně konzervativní v zásadách, ale velice lidský a milosrdný v pastorační praxi. Je především pastýřem. Nemění nauku, mění pastorační styl. Vnáší do něj lásku, porozumění, milosrdenství – a tím oslovuje lidi. Mnozí moji evangeličtí přátelé říkají: my už asi nejsme protestanti, proto­ že vůči tomuto papeži nemáme proč protestovat. Velká část světa ho skutečně vnímá jako jednoznačnou morální autoritu.

Zároveň se na něm naplňují také slova, která byla řečena o Kristu – že při­jde k pádu a povstání mnohých a zjeví se tajemství ukrytá v lid­ských srdcích. Do značné míry platí: řekni mi, co soudíš o papeži Františkovi, a já ti řeknu, jaký jsi. Tady se ukazují zásadní morální a kulturní postoje lidí, diferencují se postoje uvnitř církve. Vůči má­lokterému papeži byla taková opozice uvnitř církve. Přitom jsme v situaci, kdy je skutečně třeba hluboké reformy. Papež František zdůrazňuje, že ta reforma nemůže být jen reforma struktur, musí to být především prohloubení spirituality a pastorační praxe v duchu evangelia.

Papež František je hluboce zakořeněný v jezuitské spiritualitě: vyzývá ke kultuře duchovního rozlišování a zkoumání znamení času. Nepředkládá ideologii, nýbrž vyzývá nás, abychom byli citliví srd­cem a rozumem vůči tomu, co nám říká Bůh v událostech, s nimiž jsme konfrontováni. Je to důležité zejména v prostředí, kde hrozí nebezpečí nástupu extrémně pravicového, identitárního katolicismu, který se spojuje s nacionalismem, který je jakýmsi „katolicismem bez křesťanství“. Toto nebezpečí vidím i u nás. Proto se domnívám, že naslouchat výzvám papeže Františka je velmi důležité.

Text je zkrácenou verzí přednášky pronesené na VI. Fóru dialogu, nazvaného Reformní impulsy papeže Františka, které proběhlo v Emauzích 17. října 2020.

Zdroj: Universum