Součástí inaugurace nového prezidenta byla ekumenická modlitba při uvedení Petra Pavla do úřadu. Už s předstihem se vedla zásadní debata o tom, jak by měla taková příležitost vypadat. Povedlo se organizátorům vše rovnoměrně vyvážit?
Katolický kněz Tomáš Petráček v Hospodářských novinách připomínal, že k příležitosti inaugurace prezidenta republiky by správně měla patřit civilní podoba skutečné ekumenické modlitby, konvokace. Můj kolega Petráček uváděl jako příklad naši společnou bohoslužbu, kterou jsme sloužili na podzim roku 2020 s Ladislavem Heryánem při předávání stříbrných medailí předsedy Senátu Parlamentu ČR. Jednu z těch medailí obdržel i on sám.
Málokdo ví, jaké diskuse se na to téma vedly. Nikdo netuší, že jsem předkládal Senátu dvě kázání a protokol si vybral jedno z nich. Vše jsme chystali společně. Do detailu. A bylo to tak správně. Má-li takový okamžik být pro širokou společnost lidí mimo církev i v církvi, pak se musí najít jednotící prvky a je třeba mít odvahu třeba i přešlápnout naše zavedené způsoby.
Jak naplňovala ekumenická modlitba při inauguraci takové předpoklady? Částečně. Už při příchodu pana prezidenta Petra Pavla s rodinou ke zlaté bráně katedrály nebylo úplně jasné, jaký protokol danou událost řídí. Pan arcibiskup představil některé biskupy. Spletl se při uvedení biskupa plzeňského a prohlásil, že je to olomoucký biskup. Zjevně neměli ani moderátoři jmenný seznam a scénář, protože zapletli do jmen zesnulého kardinála Vlka. Pan arcibiskup pak ztichl, protože si nevzpomněl na jméno předsedy Ekumenické rady církví v České republice…
Představil bych si, že takový seznam a pěkně vyřazené osoby by měl mít sekretář arcibiskupa a buď představovat panu prezidentovi jednoho po druhém nebo dbát na to, aby měl arcibiskup dokonalý podklad a v něm všechna jména. Přirozené by bylo, aby osoby ze strany ekumenické rady představoval zase generální sekretář této instituce. Nebylo ani jedno, ani druhé. V tu chvíli jsem nabyl přesvědčení, že není na světě ani bodový scénář, zřejmě jen letmá domluva.
Do obrazu kamer se dostali pouze římští duchovní, předseda ekumenické rady a zemský rabín. Pan arcibiskup událost vedl, nutno říct, že zvukomalebně představil české světce, zmínil jednou větou oběti komunismu, ale pominul zcela další osobnosti naší země. Nechyběl někomu Maharal, Hus, Komenský, Čapek či pravoslavný patriarcha Gorazd? Mně ano.
Obecně vzato, je třeba si položit otázku, zda je taková příležitost možností k prosazení věrouky evangelikálů, nebo katolíků jen proto, že je těch či oněch víc anebo má slovo ten či onen duchovní? Určitě ne. Nesmíme tlačit dopředu své chápání. Není to okamžik, ve kterém máme recyklovat to, na co jsme zvyklí, a ať se to všichni neznalí naučí. Není to čas liturgické interaktivity evangelikálů, pravoslavných či katolíků.
Pak se kladou kytice k lebce sv. Václava nebo se před kamerami drtí slova Otčenáše v ústech k modlení nezvyklých. Prezidentský pár to zvládl, protože se to má. Bojím se však, že neví, co činí. Každopádně se tito lidé mohou cítit nekomfortně. Ale protože jsou to dospělí lidé vědomí si své úlohy, mají šanci racionalizovat takové okamžiky s přesvědčením, že jde o symboly. A voják umí, voják zná. Rozkazy se poslouchají.
Pustíte-li kněze k řeči, mluví dlouho. To by měli všichni vědět. Platí to o každém z nás. V lodi postávali staří lidé, ne na všechny se dostalo místo v lavicích a na židlích. Zvláštní, jak je katedrální prostor zanesen vším možným, ale řádné usazení lidu není možné. Řešením mnohých z těchto nesnází by bylo, aby takovou příležitost připravoval prezidentský „protokol“, který to umí, má možnost si přizvat své duchovní rádce a nacvičit celou věc dopředu.
Duchovní pořady mají v médiích – respektive v jediném médiu veřejné služby – obecně nízkou sledovanost a tady šlo o vysoce sledovanou ekumenickou šanci, další příležitost bude za pět či deset let. A bude vůbec? Katedrála patří státu a ten se s církví na jejím provozu domlouvá. V tuhle chvíli stát zastupuje kancelář prezidenta republiky. Pak by v ideálním případě byli všichni církevní představitelé jen hosty této ekumenické události.
Zdaleka to nemusí být jen při této příležitosti. Otcové by měli mít šanci připomínat dějiny ze všech stran, třeba jen jménem světce (v uvozovkách či bez nich) a požehnáním. To spřažení osobností a žehnání dělal arcibiskup dobře. Všichni by měli být vidět, všichni by měli mít scénář, který je dopředu určen a domluven. Žádné volné partitury.
Z římské strany by byl jeden člověk v řadě úplně stejně jako z každé další církve jen jeden člověk. Taková participace se dá domluvit, může být čestná a spravedlivá. Já bych měl odvahu si nechat požehnat - či jinak - nechat si popřát i panem prezidentem. Ať on připomene jméno, které jej či jeho paní provází a drží v životě. Takové řešení je třeba cvičit, tohle by byla teprve služba vlasti, správa společného domu, jakási široká ekuména.
Církevní obřad u ateisty? Cožpak i v tom se převlékl?
Kdepak, zůstal civilem. Sám to pak komentoval, že to bylo „dotýkání symbolů“