Nevím, jestli má smysl podepisovat petice za vyhozeného vyučujícího. Domnívám se, že by na svém pracovišti už beztak nebyl rád při vědomí, že je tam nechtěný. Možná na něj čekají daleko zajímavější pracovní nabídky. Mám radost z vlny podpory, která se pozdvihla, a vlastně se k ní sama tímto připojuji.
Stalo se mi to už několikrát. Vážení zodpovědní vedoucí některého církevního společenství mě nenechali promluvit, nechtěli, abych vystoupila u stejného pultíku jako oni. Důvody pro to mívali různé. Například vadilo, že jsem nebyla z jejich stáda. Některý z nich mi také vytkl, že jsem kdesi uveřejnila článek, který se mu nelíbil. Dalším z důvodů mé nepřijatelnosti pro tyto církevní vedoucí byl fakt, že jsem ženská.
Nezastírám, že mě to mrzelo. Jenže co s tím naděláte? Pofňukávala jsem na modlitbách, stěžovala si, že mě nemají rádi, a litovala jsem se. Stála jsem o útěchu, ale neodvažovala jsem se prosit Boha, aby se mě zastal. Nicméně on to vždycky udělal. Nestalo se však nic z toho, co bych bývala očekávala.
Nepřišlo náhlé prozření autorit, nepodepisovaly se petice na mou podporu, nedělo se nic. Jen po nějakém čase přišlo pozvání, nabídka na spolupráci, výzva k publikování na daleko vyšší úrovni s nepoměrně širším dosahem. Jako by Bůh mávl rukou, abych se nezabývala promluvou pro pár desítek lidí, ale psala nebo natáčela pro tisíce.
Když mi došlo, co se to stalo, a když jsem si dala události do souvislostí, polilo mě horko. Tak takhle se na to Bůh dívá? Jak nesmírně výchovná byla noblesa a velkorysost, s níž mě postrčil na jinou úroveň a nehandrkoval se s někým, kdo o mne nestál. Teprve pak jsem si připomněla jeden příběh z bible.
Ježíš v něm poučuje své učedníky, jak se mají zachovat v případě, že by je někdo nepřijal a nechtěl jim naslouchat. Říká, aby odešli a setřásli i prach z bot. Rozumím tomuto barvitému příměru tak, že si od těch, kdo je odmítají, nic nemají nechávat, nedoprošovat se, nevyhrožovat. Žádný výsledek, kterého by byli mohli dosáhnout handrkováním, by nejspíš nakonec nebyl uspokojivý.
A tak nevím, jestli má smysl podepisovat petice za vyhozeného vyučujícího. Domnívám se, že by na svém pracovišti už beztak nebyl rád při vědomí, že je tam nechtěný. Možná na něj čekají daleko zajímavější pracovní nabídky. Mám radost z vlny podpory, která se pozdvihla, a vlastně se k ní sama tímto připojuji. Netroufám si radit moudrému akademikovi, ale jen tak podotýkám, že nehandrkovat se a setřást prach z bot na svědectví proti nim může být poměrně noblesní řešení.
