Asi každý člověk občas trpí určitou slepotou. Žije dlouho na jednom místě, navštěvuje tentýž kostel, totéž farní společenství, tentýž sbor, a pomalu ztrácí citlivost k tomu, co je zde krásné a inspirující.
Poslouchal jsem nedávno jedno kázání, které úplně moc nesouviselo s liturgickými texty toho dne. Kněz byl poněkud plný sám sebe a zdálo se, že si také trochu spletl publikum – ten večer šlo převážně o lidi třetího věku z centra města i přilehlé zemědělské oblasti, která dává po staletí dobré víno, zeleninu, ovoce a olivy. Poslouchali jsme ho a cítili, jak mu dělá dobře se poslouchat. Výzvu papeže Františka, aby homilie byla krátká a jasná, patrně neslyšel nebo si nevzal k srdci.
Každý z těch lidí, co ten večer přišli slavit eucharistii, má na jednom kilometru čtverečním možnost navštívit asi osm kostelů. Přesto přišli právě sem, ke svatému Josefovi. Některé z těch sester a bratří lze potkat o pár set metrů dál mezi vinicemi, na malém traktůrku, při péči o zahradu a pole, na staré Vespě, která usnadní cestu domů. Věkový průměr je vysoký. Lidé jsou v osmdesátce, devadesátce aktivní, plnoprávní a nedocenitelní členové církevního společenství.
Jak jsem tak poslouchal to do sebe uzavřené kázání, říkal jsem si, co bych těm lidem řekl dnes asi já. A bylo mi hned jasné, o čem bych v návaznosti na Ježíšovo podobenství o perle mluvil. Chtěl bych jim ten večer říct, že oni a jejich rodiče a děti oslavili a zušlechtili krajinu, v níž by za jiných okolností už dávno stály desítky hotelů, bazénů, parkovišť a tenisových kurtů. Toto i mnohá okolní křesťanská společenství vznikla po druhé světové válce jako odpověď na hospodářskou krizi a jako vyrovnání se s mussoliniovským fašismem, s nímž jejich otcové bojovali v horách jako partyzáni. A to až do konce – do konce války nebo konce vlastního.
Snad všechny tyhle komunity měly u zrodu nějakou zajímavou kněžskou osobnost, člověka, který se stal nenahraditelnou součástí křesťanské rodiny a daleko nad rámec svých povinností pomáhal vybudovat živobytí, které nebude závislé na vrtkavosti turismu a celostátní a regionální vládě, ale na pěstování plodin, výrobě olivového oleje, sýrů, salámů, na desítkách rodinných restaurací, hospůdek, trattorií a osterií, kde se vždycky a dobře vaří z toho, co se ráno utrhne a sklidí.
Celodenně otevřené kostely, z nichž některé jsou otevřené i přes noc, nejsou rozhodně domy, kde se tu a tam někdo shromáždí na bohoslužbu. Mnohé z nich mají své oratorium, a tedy vzdělávací, kulturní, výchovné a sportovní zázemí. Kostel je skutečným domovem, jehož dveře se nezavírají. Skoro vždy tu někoho potkáte, můžete si popovídat, požádat o radu, o pomoc, a vždycky se sám nebo společně modlit.
V tom neuskutečněném kázání bych chtěl říct hlavně toto: navzdory společnosti, která se i tady zrychlila a proměnila, navzdory tomu, že zvláště mladí lidé hledají své štěstí jinde a v profesích, které možná ani jejich rodiče neznají, navzdory tomu, že by se našli developeři, kteří by jim za jejich vinice a pole nabídli pěkné peníze, žijí dál své životy, které tu zapustily silné kořeny. Ještě nejsem postižen onou občasnou slepotou, a tak vidím a umím ocenit, kolik práce se tu udělalo a dělá.
Mám za to, že sem nepatří velká slova o duchovním životě někde v oblacích ani všemožné teologické piruety plné moralizování a argumentačních faulů. V mém pohledu nejsou tihle moji bližní nějací křesťanští začátečníci a už vůbec ne pasivní příjemci mouder. Žijí jako křesťané, jednají jako křesťané, modlí se jako křesťané, jsou to křesťané. To oni jsou církev, majákem v prostředí, které už zdaleka není jen křesťanské. Plody jejich práce živí velkou spoustu lidí a plody jejich duchovního života jsou patrné na jejich rodinách, dětech, v jejich práci, na kostelech a oratořích, které tu nestojí jen pro parádu.
Je to jejich svobodná volba, že učinili svůj život součástí krajiny a přírodních dějů. Je to jejich volba, že se neživí třeba přeprodáváním akcií nebo vyráběním něčeho, co za běžných okolností žádný soudný člověk nepotřebuje. Stopy jejich rozhodnutí jsou patrné v úsvitu každého rána. O něco je třeba se postarat, něco je třeba sklidit, odvézt do obchodu, přetvořit na kulinářskou perlu, která někomu vykouzlí úsměv na rtech. Jejich plány nejsou – stejně jako u křesťanského života – určené jen pro zítřek. Počítají s roky, desetiletími, staletími. Počítají s budoucností a s věčností.
Pochopitelně že jim do jejich plánů občas život takříkajíc hodí vidle. Jenže pak je tady síla komunity, v níž si lidé nekonkurují, ale pomáhají, protože jedině s tebou a vedle tebe má ona budoucnost nějaký smysl. Pohled neunavených očí je potřebný. Odstup je potřebný. A je potřebná úcta, chvála i obdiv, protože právě tady je jedno, druhé i třetí namístě. Pokaždé, když tuto oblast procházím nebo projíždím na kole, nezdravím se jen s těmi, kteří tu něco dělají. Zdravím se, pokynu rukou, zamávám tomu, kterého za pár hodin potkám v kostelní lavici a budu mu před přijetím eucharistie přát pokoj a dobro.
Dopřejme i svým křesťanským domovům tenhle odstup a pohled zvenčí. Požádejme někoho, kdo je třeba pár měsíců v roce součástí naší komunity, aby osvěžil naše srdce pravdivostí toho, co vidí, co slyší, co cítí, co dýchá. Pravda vždycky osvobozuje. Kázání naplněná egem, které se nemá kde vybouřit a zpokornět, jsou pro kočku. To neplatí pouze pro katolické křesťanské prostředí, ale i pro ta, která jsou spolu s námi na téže cestě za štěstím. Za Kristem.