26. července odhlasoval Ústavně-právní výbor Senátu České republiky doporučení, aby Česká republika neratifikovala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Výbor rovněž požádal vládu, aby návrh zákona o ratifikaci úmluvy z jednání Poslanecké sněmovny stáhla. Je to dobře, nebo špatně?
Cožpak není třeba potírat násilí, zejména to skryté, které snadno unikne pozornosti? Domácí násilí a násilí na ženách? Ptejme se jinak: Je Istanbulská úmluva potřebným dokumentem, který opravdu pomůže v boji proti násilí, nebo naopak nebezpečnou a dobře maskovanou brankou anarchie a svévole? Zdá se mi, že pravdou je až to druhé. Postoj senátního výboru proto pokládám za víc než rozumný.
Proč si to tak myslím? Protože v Istanbulské úmluvě rozpoznávám dokument značně problematický. Pokud byl napsaný s poctivými úmysly, byl napsaný špatně. Pokud jde o vlka v rouše beránčím, který pod líbivým názvem ukrývá úplně jiné záměry, je to špatně už od základu.
Předpokládejme nejprve poctivý úmysl. Úmluva už tím, že ve svém názvu zmiňuje pouze ženy a domácí násilí, diskriminuje většinu obětí. Jistě, v dalším textu se to snaží oslabit, tím ale nezruší dopad vyhraněného nadpisu. Chápu, že k důrazu na ochranu žen vedou praktiky některých skupin obyvatel s mimoevropským kulturním pozadím, které provádějí například ženskou obřízku, pak je to ale třeba otevřeně přiznat, a nevytvářet obecně platné dokumenty dopadající na všechny. Ideologie z nich pak trčí jako sláma z bot.
Kromě toho, základem právních opatření trestního charakteru má být podle Úmluvy odvolání na gender, faktické a legitimní státní násilí se tedy má opírat o neověřitelný a nekontrolovatelný pocit. To mi připadá nesmírně nebezpečné. Kdyby se v tomto kontextu mluvilo o pohlaví, bylo by to v zásadě jasné, pohlaví je jednou provždy geneticky dané a tudíž i ověřitelné. Takto se dostáváme do právního příšeří, kde bude možné leccos. Nečetné případy genetických postižení není třeba řešit samostatným právním dokumentem.
Pokud Istanbulská úmluva nevznikala z čistých motivů, je třeba otevřeně přiznat, že se může snadno stát trojským koněm rozvratu demokratické společnosti. Úmluva zakládá povinnost zřizování Expertních skupin pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí, které budou dohlížet na provádění Úmluvy smluvními stranami. Jejich členové budou voleni Výborem, který ovšem sám volený nebude.
Národní parlamenty budou k účasti na kontrole opatření přijatých k provádění této Úmluvy pouze přizvány. I když expertní komise nemají mít výkonnou moc, historické reminiscence jsou příliš silné. Našinci se musí nutně vybavit různé lidové komise našich padesátých let a důsledky jejich činnosti. Pokud se někomu nelíbí principy zastupitelské demokracie, měl by to povědět přímo, a neotvírat žádná zadní vrátka.
Co nám k Istanbulské úmluvě řekne bible? Přímo k tomu dokumentu samozřejmě nic, mluví obecněji. Pokud teď ale mám z těch obecných biblických výroků nějaký připomenout, nebudu mluvit ani o násilí ani o ženách. Připomenu spíš slova apoštola Jakuba: „Vaše `ano´ ať je vždy `ano´ a `ne´ ať je `ne´, abyste nepropadli soudu.“
A k tomu ještě, co napsal apoštol Pavel křesťanům do Soluně: „Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ Jde o otevřenost, poctivost, odstranění skrytých úmyslů. Psal to křesťanům, přivlastnit si jeho radu mohou ale všichni.
Istanbulská úmluva otevřeným a poctivým dokumentem není, vyplývá z ní příliš mnoho skrytých důsledků. Navíc je zbytečná. Kdyby evropská společnost důsledněji postihovala porušování už platných zákonů, byla by nadbytečnost Istanbulské úmluvy mnohem zřetelnější.
Autor: Petr Raus
Situace je zlá. Obětí jsou vždy i děti a to v případech, že se násilí děje jen mezi rodiči. Dospělé děti trpí psychickými problémy, nezvládají pak žít svá manželství, výchovu dětí, nebo pokud si včas uvědomí své poznamenání, tak ani nezakládají své rodiny, aby neublížily dětem.
Řeči o genderu jsou opravdu kolovrátkem těch, kterým jsou rodiny a vztahy ukradené (původem jsou proruské dezinformace pomlouvající liberální demokracii). Istanbulská úmluva chce pomoci tam, kde křesťanské církve selhaly více, než nevěřící společnost, protože kryly domácí a sexuální násilí ve svých řadách, (velmi „křesťanské“) a dodnes urážejí lidi, jejichž duše se ocitla v jiném těle. Sytý nejenže hladovému nevěří, ale ještě jej ponižuje, jakoby být heterosexuálem byla věc výběru.
Díky za istanbulskou ´mluvu, díky za demokratické nevěřící, kteří netřídí lidi podle kabátu, ale snaží se pomáhat utiskovaným, týraným a sexuálně zneužívaným. I to se děje ještě málo, protože oběti se bojí své zneužití a týrání nahlásit, když je to jejich blízký člověk a okolí často svaluje vinu na oběti. Doufám že školy v informovanosti nahradí to, co rodiny neumí a co církve kazí.
Istanbulskou úmluvu jsem četla mnohokrát a spolu s většinou lidí v ní nenalezla nic špatného. Genderově podmíněné násilí je statistický fakt a velké trauma pro oběť jakéhokoli pohlaví, věku, národnosti či náboženství. Kdo nemá čistý pohled, hledá špínu i na čistém a hovoří o sobě a svých strašácích. To, co člověk čte, jej ovlivní – čtenáři dezinformací a ultrapravicových textů vidí všude spiknut a špínu.
.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-prekvapiva-data-o-domacim-nasili-v-cesku-kazdy-paty-231773