Pokud zavřením kostelů na stejné období může stát zničit víru církve, tak pak něco není v pořádku s naší vírou ani s církví.
Opatření při druhé vlně COVID-19 nás překvapily i zaskočily zároveň. Mezitím se už stihly změnit a je velmi pravděpodobné, že se měnit budou v závislosti od další situace. Na omezení řízení bohoslužeb reagovali veřejně biskupové obou největších (slovenských) církví, na sociálních sítích i mnozí faráři i řadoví věřící. A vlastně reagoval každý, koho se to nějak týkalo, a reagovali i mnozí, kterých se to přímo netýkalo. Na jedné straně zcela chápu stanoviska biskupů, jakož i mnohých věřících. Zájmem každého křesťana je přirozeně moci realizovat svůj duchovní rozvoj ve společenství věřících a skrze zvěst Božího slova a svátosti přijímat obnovu do svého života.
Jsou ale naše přehnané reakce na místě?
Několik takových reakcí jsem zachytil i na sociálních sítích. Zaznívají slova jako: Přes věci víry se člověk nemůže nakazit. (Data ukazují, že může.) Je to omezování náboženské svobody. (Ano, podobně jako jsou tato omezení i omezeními ekonomické či sociální svobody.) Stát chce takto zničit církev. (Když stát zavřel stadiony či divadla, tak je cílem státu zničit sport a kulturu na Slovensku?) Ani komunisté nezakázali bohoslužby a nyní nám je zakazují! (Důvody omezování náboženské svobody během socialismu nelze srovnávat se současnou situací.)
Na druhé straně, co tyto radikální i mnohé mírnější reakce mluví o nastavení křesťanů v naší zemi? Neměli bychom náhodou své nastavení přehodnotit, případně pozměnit? Pokud zavřením kostelů na jisté omezené období může stát zničit víru církve, tak pak něco není v pořádku s naší vírou a ani s církví.
Zcela chápu, že pro některé je společné shromáždění, případně účast na svátostech, velmi důležitou součástí jejich života víry. Jsme různí a je třeba respektovat, že i svou spiritualitu prožíváme různým způsobem. Na druhé straně, omezením společných shromáždění není ohrožena spása nikoho z nás.
Při silně emotivních reakcích vůči omezení bohoslužeb vidím minimálně dva nesprávné aspekty:
- Pocit ohrožení, že nás chce někdo ohrožovat a ničit. I kdyby to byla pravda, tak tento pocit nemůže určovat naše jednání. Potom budeme buď neustále v defenzivě, nebo při jakémkoliv nesouhlasu budeme reagovat jako nedospělé uražené dítě.
- Nedokážeme vidět krize jako příležitosti.
Dva možné postoje
V postojích křesťanů se objevují dvě roviny, které obě mají oporu v Bibli. Jeden postoj káže poslouchat autority a instituce státu (srov. Římanům 13:1-3 a Titovi 3:1). Druhý postoj říká, že “Boha je třeba poslouchat více než lidi!” (Srov. Skutky apoštolů 5:29). Jsou situace, kdy má křesťan jednat v souladu s prvním pravidlem. A jsou situace, kdy v souladu s druhým. Ti, kteří se bouří proti omezení bohoslužeb, nacházejí svou oporu právě v situaci, kdy apoštolům autority zakazovaly zvěstovat evangelium. Je však současná situace tato?
Na první pohled se zdá, že omezením bohoslužeb je omezeno právo křesťanů zvěstovat evangelium. Jenže toto právo není omezováno. Jediné omezení je v tom, že to momentálně nemůžeme dělat v společném velkém shromáždění. Není to příležitost hledat tvůrčí a nové způsoby, jak zvěstovat evangelium v této situaci?
Proč je tu církev?
Někdo moudrý vyslovil myšlenku, že církev je jediná organizace, která zde není kvůli svým členům, ale kvůli nečlenům.Je to možná radikální prohlášení, ale má pointu. Církev zde není kvůli věřícím, ale kvůli nevěřícím. To oni potřebujíslyšet evangelium. Věřící by měly být, jak se říká, už za vodou …
Zajímavá situace nastala v mladé církvi. Ježíš dal apoštolům příkaz: “Jděte, čiňte mi učedníky ze všech národů …” A oni horlivě zvěstovali evangelium – v Jeruzalémě. Církev rostla geometrickou řadou a zdálo se, že je vše v pořádku. Ale až když přišlo pronásledování křesťanů v Jeruzalémě, vykročili apoštolové do okolního světa a nesli evangelium opravdu do celého světa.
Co když jsme i my jako církev ustrnuli, příliš se zakořenili v zažitých formách? Možná musí přijít tlaky zvenčí, abychom se pohnuli dopředu, více tím směrem, kde nás Bůh už dávno chtěl mít.
Výzva pro každého z nás
Tento rok pro nás všechny přináší mnohé výzvy, náročné výzvy. Odhaluje také, což je v nás. Bez ohledu na naši víru nebo nevíru. Kladu si otázku, jaká je mentalita nás křesťanů? Je jistě různorodá. Ale možná důležitější otázka je, jaká by měla být? Podle Písma bychom měli mít “mysl Kristovu”. Toto zvláštní vyjádření říká asi tolik, že bychom se měli dívat na věci tak, jak by se na ně díval Kristus.
Kristus chodil do synagog, navštěvoval i chrám. A přece velká část jeho působení se odehrála na cestách, na loukách, u vody, při jídle … Co když nám chce Bůh říct, abychom znovu objevili to každodenní křesťanství v každém okamžiku našeho života? Abychom objevili Krista na svých cestách, při jídle, při práci, při procházce v přírodě …?
Pokud děláme hysterii okolo ne/chození do kostela, jaké poselství tím vysíláme směrem do světa? Naše práva jsou pro nás více, než bezpečí ostatních? Zvláště když v kostelích je mnoho ohrožených lidí – starších? Je pro nás chození do kostela alfou a omegou víry? Nedokážeme žít víru (dočasně) bez kostela, bez mše, bohoslužby? Nedokážeme bez kostela sloužit druhým a svědčit o Ježíši?
Je to o našich právech nebo to odhaluje něco i o naší (ne)pokoře? Pokud zde jako církev, jako křesťané, nejsme kvůli sobě, proč se chováme, jako by se svět měl točit kolem nás?
Žijeme v době, kdy si pomalu každá skupina chce vydobýt nějaké svá práva. Je toto cesta pro církev? Neukázal nám Kristus spíše cestu vzdávání se svých práv a obětování svých práv ve prospěch záchrany druhých?
Článek bol původně publikovaný v denníku Postoj
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: idea-list.sk