Existuje obecná představa, že rakovina s vámi duševně a možná i duchovně „něco“ udělá. (Nebo jakákoliv událost krize.) Že takový otřes nemůže základy nepohnout. Jedna žena to vystihla docela dobře: já nevím, ale mně jde zkrátka jen o to to nějak přetrpět…
Exemplární nebo teatrální proměny v důsledku čehokoliv jsou mi podezřelé. Taky deklarativní prohlášení, že někoho něco metafyzického přeneslo přes „teď a tady“ vyplněné bolestí. Zatím jsem k velkým prohlášením skeptická. Přece jen ale je moje víra rakovině za něco vděčná.
Začalo to nenápadně. Většinu svého života se živím slovy. Postupně ve mně rostlo podezření, že na ty důležité věci ale slova nestačí. Taky proto, že spousta zkratek, na které jsem v církevním prostředí byla zvyklá, narážela na svoje limity tváří v tvář i běžnému životu, natož pak krizi. Pokoru před tím, na co se nedávají snadné odpovědi, ve mně probudila už práce v sociálně vyloučené lokalitě, ve věznici, Diakonii nebo hospicu. Že nejenom zbožné fráze, ale taky obecné lidské chytrosti zní do lidského neštěstí spíš rouhavě a ubližují. Že se slovy se musí zacházet opatrně. A že o Bohu toho konečně víc nevíme a hodně se divíme, než abychom věděli a uměli ho vysvětlit, jak se občas tváříme.
Když slova rozpustí dávky chemoterapie
A v období, kdy vznikala moje kniha (Slova rozpuštěná mezi dávkami, 2023), se pocit zhmotnil nejjasněji. O tom, co se mi dělo, se mi nedařilo mluvit. Jako kdyby jednotlivé dávky chemoterapie rozpustily slova. S každou další kapačkou se moje zkušenost vzdalovala zkušenosti lidí kolem mě. Nesdělitelnost hlubokého vnitřního prožitku mě frustrovala čím dál víc. Monumentální křesťanské výpovědi o věcech, o kterých nemůžeme s jistotou říct nic, se s tím svezly taky (už měly ostatně dobře nakročeno). S nejbližšími přáteli jsem testovala půdu toho, čemu ještě navzájem rozumíme. Ale cítila jsem tenkou bariéru, kterou si sice ani jeden nepřejeme, nicméně ji neumíme překročit. Protože neumíme být v duši druhého…
Nadešel pro mě čas vzít vážně duši, ducha, ve které všechny duše jsou a kus jí v sobě nesou. A díky tomu snad nejlépe moji duši pochopí. Duše, co se vznášela nad vodami, tomu všemu snad rozumí beze slov. Nevyslovenou tichou podpěrou v zádech se projevovala boží přítomnost v bolesti. Bez velkých definic a vyznání. O tom všem už nebylo možné mluvit, nebylo to dostatečné, nebylo to užitečné. To všechno už potřeba nebylo.
Duch svatý jako hnací síla
Americký teolog Paul F. Knitter tuto zkušenost, spirituální a zároveň fyzickou, přibližuje takto: Mystická zkušenost je sjednocující. Zakoušet mystickou či náboženskou zkušenost znamená vnímat, že jste spojeni, jste součástí, jste jedno s Něčím, co je větší než vaše já. Cítíte se přeneseni za sebe sama a vrůstáte do rozšířené Reality objevováním Něčeho, co leží za slovy. Mystickou zkušenost lze popsat jako posun od sebe-střednosti k Jino-střednosti. Bůh je spojující Duch.
Jestli existuje slovo v křesťanském slovníku, které souzní s jazykem, jehož užívají buddhisté k označení toho, co hledají, pak je to Duch. Pro zajímavost: „Pneuma“ či „Duch moudrosti“ patří mezi první obrazy, jichž užívala raně-křesťanská komunita, když se snažila vyjádřit Ježíšovo spojení s Bohem. Bez Ducha tělo nepřežije, bez těla se Duch nemůže projevit a konat. Stejné je to mezi Duchem a stvořením. V pravém smyslu, v souladu s křesťanskou zkušeností, je Duch přítomen ve stvoření jako jeho hnací síla. Je s námi od počátku, uzemňuje a spojuje všechny živé bytosti, veškeré tvorstvo. Tajemně a nevýslovně nás vede a naplňuje soucítící láskou, v jejímž lůně mohu spočinout a z ní čerpat v každém okamžiku. (Parafrázuji text z knihy Bez Buddhy bych nemohl být křesťanem.)
Můj vývoj měl úplně praktickou podobu v mém životě a farářské práci. V období léčby jsem pro sebe objevila cestu ticha. Začala už asi dávno. V tom, jaké jsem byla dítě a jaká osobnost. Nebo když jsem se jezdila sama toulat pod širák. Nebo později si odpočinout k trapistkám. Jen spát, jíst a být s úsvitem u zpěvu chorálů… Ale v době, kdy jsem byla za půlkou chemoterapií, unavená, úplně neduchovní a ještě k tomu se blížily Velikonoce, dostala jsem možnost, abych si nějak nově porozuměla.
Ticho je vyznání
Jen tak jsem si řekla, že by mi v tom marasmu mezi dávkami léčby mohla přijít vhod trocha postního klidu. O moc víc, než jenom někde být v klidu, jsem nečekala. Odjela jsem na seminář, na jehož okraji jako doplnění byl úvod do kontemplace. Nic jsem nevěděla a nic neplánovala. Systematicky jsem nikdy nikde na podložce neseděla. Navíc jako poctivá evangelička jsem byla ještě taky mírně obezřetná…
A v tomto oslabeném, nalomeném stavu duše a těla, ve kterém chemií rozpouštěli pokažené buňky, se ve mně, možná právě díky tomu, uvolnil pro něco prostor. Došlo mi, pojmenovalo se, co jsem zatím jen tušila. Že všechna moje předešlá soukromá ticha jsou vlastně způsob vyznání. Mého vyznání o Duchu tohoto světa, o mém vztahu k němu, ke druhým, k sobě… Chtěla jsem to zkoumat dál. Odjížděla jsem na pobyty, kurzy, návštěvy do ticha kláštera, staré fary, zenového centra. Potkávala jsem se s doprovázejícími, řeholníky, učiteli. Zjistila jsem, že v tom nejsem sama, ale že tu spolu se mnou stojí prastaré náboženské tradice a systémy. Začala jsem se věnovat meditaci doma. Jako osobní duchovní praxi, a postupně i jako někdo, kdo vytváří prostředí pro ostatní, aby mohli zkusit, co to s nimi dělá.
V bývalém sborovém domě na Zhořci jsme se začali potkávat pravidelně. Věděli jsme, že v tomhle čase a na tomhle místě se můžeme k něčemu tak zvláštnímu, jako spolu jenom být v tichu, setkat. A že to není náhoda a není to jedno, s kým zrovna sedím. Bariéra nepochopení se mezi lidskými dušemi zmenšuje. Zmenšuje se taky moje nervozita ze všech nedokonalých výpovědí a vyznání, které vyslovujeme, když se o svých duchovních a duševních zkušenostech snažíme dorozumět. Kdekoliv a s kýmkoliv.
Slova jsou najednou možnost, ne nutnost, a to z nich sňalo tlak. Můžu si dál psát otevřené deníky, nesmělá kázání, poslouchat velká náboženská vyznání, číst systematické koncepty a sdílet se s druhými o víře, už na tom tolik nezáleží. Slova jsou jenom to, co jsou. „Dřív než ‚Bůh‘ může být slovo, musí být zkušenost.“ (P. F. Knitter) A zkušenost lidského života, který všichni nějak žijeme, a přítomnosti za ním, nás spojuje.
Autor: Juliana Hamariová
Zdroj: Český Bratr
Děkuji.