Kniha Jonathana Mooneyho není jen osobním příběhem člověka, který navzdory nálepkám obstál, ale také ostrou obžalobou samotné představy „normality“. Ukazuje, jak snadno se z normy stává nástroj ponižování, vylučování a moci, a proč je důležitější naučit se milovat lidi takové, jací jsou, než je nutit odpovídat představě, jíž ve skutečnosti nikdo nedorůstá.
Při čtení jsem se cítil silný se slabými a vnímal jsem, jak nezdravá a toxická je síla „normality“. Zvláště u těch, kteří ji považují za samozřejmost.
Autor byl jako chlapec ve „speciální třídě“ kvůli hyperaktivitě a dyslexii. Psát se naučil až ve 12 letech. Vyrůstal v náročných podmínkách, jeho otec byl alkoholik. Slýchával, že z něj nikdy nic nebude. A hlavně – že není normální. Mooney vystudoval prestižní univerzitu s vyznamenáním, stal se z něj oceňovaný autor a zakladatel organizace, která pomáhá osobám s odlišnostmi v učení a pozornosti.
V knize se s „normálností“ vyrovnává celkem ostře. Říká, že myšlenku normálnosti je třeba odmítnout a nahradit něčím jiným. Být normální je totiž – jak napovídá název knihy – na hovno. Tuhle větu pronesla Mooneyho maminka, když zažívali ponižování ze strany učitelů. Slovo „normální“ používáme v běžné řeči naprosto automaticky. Málokdy si ale uvědomujeme, že tím pokaždé někoho vyčleňujeme. Někoho, kdo nepatří do normy. Aby byl někdo normální, musí existovat někdo, kdo normální není.
Když v 19. století propadl matematik Adolphe Quetelet kouzlu statistiky, dal světu nový fenomén. Světlo světa spatřila myšlenka průměrného člověka. Tento ideál měl vznikat mechanicky – prostým sloučením velkého objemu dat o lidské populaci. Jak však sám Quetelet přiznal, průměrný člověk neexistuje, je to statistická fikce. Vždycky totiž musíte mít nějaký domnělý vzor, který si přejete a podle kterého měříte. Není divu, že tehdejší harvardský standard „normálního mladého muže“ odpovídal výhradně profilu mladého bělocha. Nikoho jiného univerzita v té době totiž nepřijímala.
A tak vznikaly normy společnosti. Vytvářeli je rasističtí a sexističtí lidé, kteří netolerovali žádnou odlišnost. Jiné znamenalo abnormální. Když se něco pojmenuje, stane se to systémovým problémem. V jedné kapitole knihy jsou popisovány otřesné případy, jak různí vychovatelé, pečovatelé a pedagogové zacházeli s těmi, kteří měli nějaký handicap – od ponižování a šikany až k mučení a vraždám.
Americké eugenické hnutí ve 20. století zašlo ještě dál – jeho cílem bylo podporovat rozmnožování lidí se „žádoucími“ vlastnostmi a naopak mu bránit u těch, kteří do této šablony nezapadali. Výsledkem byly tisíce lidí donucených ke sterilizaci. Právě toto hnutí pak našlo přímého následovníka v Adolfu Hitlerovi. Zbytek příběhu už bohužel známe.
Dnes je seznam bodů, které musíte splnit, abyste byli „normální“, také dlouhý. Pobavil mě autorův výrok: „Zajímalo by mě, zda cítíme tu ironii, když říkáme lidem, aby se tvářili normálně, protože tvářit se znamená hrát roli, která není reálná.“
Samotná odlišnost není problém. Potíž bývá spíše v tom, jak na odlišnost reaguje naše okolí. Skutečně spokojený je totiž ten, kdo svou jedinečnost nebere jako břemeno, ale dokáže v ní najít vnitřní svobodu. Opět slovy autora: „Pokaždé, když se někdo v historii lidstva snažil najít normálního člověka, všechno, co objevil, byla realita lidské rozmanitosti a odlišnosti.
Tvrdit, že odlišnost je normální, je negací této reality. Nemůžeme rozšířit obvody normálního a vytvořit nový normál, protože normál je vždy podmíněný tím, co normální není, a existuje, pouze pokud je nakreslená hranice na velkém kontinuu lidské variace, oddělující normální od nenormálního, nás od nich a nás všechny od reality nás všech.“
Na konci knihy uvádí Mooney řadu psychologů, pedagogů a neurovědců, kteří uznávají hodnotu odlišnosti. Poukazuje také na to, že ať už je náš „normál“ jakýkoliv, je dočasný a prchavý. Autor říká, že se naučil milovat lidi takové, jací jsou, namísto toho, jací by měli být. Vezmeme si z něj příklad?
Jak na to? Ještě jednou si dovolím autora citovat: „Normál musí být odmítnut a nahrazen neoblomným závazkem přestat pronásledovat tento horizont a uniknout ze sevření kategorií. Musí být nahrazen způsobem života, etikou odlišnosti, která zahrnuje ostré hrany, zlomené části a odštípnuté fasády skutečných lidí. To je první krok, jediný krok k tomu, milovat lidi ne pro to, jací by měli být, ale jací jsou.“
