Jedinečný a zvláštní jezuita a vědec-mystik Pierre Teilhard de Chardin byl přesvědčen, že evoluce směřuje k univerzálnímu Kristu. V souhrnném svazku Srdce hmoty (Malvern, 2024) je českému čtenáři představen jako činný badatel, pro kterého byla geologie i paleontologie skutečným povoláním.
Nový svazek Srdce hmoty (Malvern, 2024) zahajuje ambiciózní projekt zpřístupnění kompletního díla Pierra Teilharda de Chardin české veřejnosti. Volba tohoto spisu je logická – představuje totiž vskutku kardinální, tedy „pantový“ svazek celého autorova díla.
Oním ústředním pantem je stejnojmenný esej, v němž vědec a mystik odkrývá myšlenkové kořeny své vize světa. Dalším je Kristikum, Chardinovo poslední dílo, které představuje završení jeho životní cesty: vesmír pro něj není statický, ale jako celek směřuje k univerzálnímu Kristu. Pantem par excellence je pak slavná Mše nad světem, v níž se paleontologické badatelství potkává s liturgickým úžasem. Svazek doplňují i drobnější texty ze svatebních obřadů či deníků, které dokreslují portrét muže, pro něhož byla geologie i paleontologie duchovním povoláním a vstupem do Srdce hmoty.
Chardina usměrňovali, posmrtně vychvalovali
Přestože byl uznávaným vědcem, jeho teologie byla pro dobové církevní struktury těžko stravitelná. Kvůli neshodám s vedením řádu strávil desetiletí v exilu, zejména v Číně, a měl zakázáno publikovat své filozofické spisy. Paradoxem zůstává, že intelektuál, k němuž se církev stavěla odmítavě, se po smrti stal klasikem, na něhož se s úctou odvolával i Joseph Ratzinger.
Chardinův styl se však i po letech jeví jako těžko přístupný, ba podivně zakódovaný. Pro ukázku náhodně vybraná věta: „Kosmická konvergence s původem svých důsledků (zákonem komplexity-vědomí, sléváním lidských odvětví, existencí určitého bodu Omega v čele noogeneze…) – to vše mi v této době ještě zcela jasné.“ Pokud to nebylo zcela jasné autorovi, průměrnému čtenáři „to“ (kdoví co?) není zřejmé ani na několikáté přečtení.
Texty obsahují řadu slov s velkými iniciálami (Tělo, Přítomnost, Hmota, Tkanivo věcí), za kterými čtenář tuší jiný než běžný význam, ale těžko jej fixuje. Chardin připomíná symbolistní básníky, například Otokara Březinu. Srozumitelnosti nepomáhají ani četné novotvary jako bod Omega, noosféra nebo Diafanie. Ty jsou sice editory vysvětleny, přesto komplikují souvislou četbu.
Namísto nečitelných slov upřít pohled na zápal a okouzlení
Na Chardinovy texty lze ale pohlížet i jinak: povznést se nad nesrozumitelnost terminologie a zahledět se na jeho styl. Chardin je prostý akademické suchopárnosti; do textů se přiznaně propíjí jeho emoce a nadšení ze zakoušení Boží přítomnosti v hmotě. Tento zápal prostupuje vše – od odborných statí po svatební promluvy. Takové čtení sice nepřinese plné pochopení obsahu, ale dává nahlédnout do smyslu autorova uvažování.
Naplno tato východiska vystupují v Mši nad světem. Chardin zde boří definici vědce, který objekt svého zkoumání umrtvuje; jemu naopak expertíza napomáhá k hlubokému údivu. V tomto mysticko-liturgickém textu, psaném na asijské poušti bez kalicha a hostie, zahrnuje do mše celé stvoření. Kalich a paténu nalézá v hlubinách duše, hostií je mu svět sám. Díky Kristovu vtělení je pro Chardina veškerá realita prostoupena Božím Ohněm. „Ty, můj Bože, jsi samotná podstata a stálost věčného Prostředí, v němž se postupně vynořuje a zaniká náš vesmír,“ vyznává. Barvitý básnický jazyk (Ježíš jako „Hmotné Ohnisko Stvoření“) ukazuje Chardina jako duchovního vizionáře, který svět miluje s františkánskou něhou i vášní badatele.
Badatelské povolání se v jeho očích „upíná k posledním vláknům mé přirozenosti“, jak tvrdí v závěru tohoto vášnivého textu. A pokračuje: „[N]echci a nemohu hlásat nic jiného než nesčetná rozšíření tvé [Boží] Bytosti vtělené skrze Hmotu; nikdy nebudu umět hlásat nic jiného, než Tajemství tvého Těla, ó Duše, který pronikáš všechno kolem nás!“ To je pointou nejen Mše nad světem, ale celého Chardinova díla i života, které jsou u něj v mnoha ohledech jedním.
