Básník, esejista a filmový režisér Pier Paolo Pasolini zasvětil velkou část svého díla tomu, aby ukázal postupné odcházení a mizení rurálního světa – světa zemědělců, sadařů, řemeslníků, rybářů a všech lidí, kteří nějakým způsobem obdělávali zemi. Pasolini vtělil tento mizející obraz do svých básní a filmů, a tak není divu, že je jeho dílo dodnes reflektováno i katolickou teologií.
Zásadní Pasoliniho myšlenka spočívá v tom, že Ježíš, který pocházel z prostého, dnes bychom řekli dělnického prostředí, používal ve svém životě a svém díle slova, výrazy a obrazy venkovského světa. Přetlumočit jádro Kristova vykupitelského příběhu do jazyka městského člověka je pro všechny církve a teologie výzvou.
Pasolini nebyl nějaký nostalgik, který by fňukal nad ztraceným světem svého mládí. Jako levicově orientovaný intelektuál si uvědomoval, že Ježíš a raná církev vyjadřují něco, o co jde každému, kdo usiluje o spravedlivější podobu světa. Pasolini pochopitelně věděl, že určitá míra industrializace pomůže všem – i malým pěstitelům, rybářům a řemeslníkům.
Destrukce rurálního světa je destrukcí kultury v jejím základu
Jenže postupná „amerikanizace života“, jak říkal poválečné proměně ekonomiky a společnosti, vzala nemalé části obyvatel jižní Evropy to nejdůležitější – možnost žít a živit se tak, jak nejlépe umí, a přitom se starat o svou krajinu, kulturu, zvyky a obyčeje. Jinými slovy, nastal zlom, kdy zprvu obyčejní a chudí lidé, a později vlastně skoro všichni, byli nuceni opustit svá povolání, odejít z domova a zpřetrhat vazby, které jejich předci vytvářeli po staletí.
Když se Pasolini – a ve španělském světě třeba Pedro Almodóvar – vraceli na jih, aby zaznamenali, čím tamní lidé trpí, čtenáři jejich textů a diváci jejich filmů pochopili, že tahle destrukce rurálního světa je vlastně destrukcí kultury v jejím základu. Člověk, který nikomu neubližuje, ale naopak pracuje na své vinici, v sadu, na poli, na moři nebo něco malého vyrábí, byl nucen pod společenským tlakem začít tak jako ostatní hromadit věci, které nepotřebuje, a šetřit na to, čeho se nakonec stane otrokem.
Pasolini a Almodóvar, dva pohledy na mizející jih
Ačkoliv je dělí jedna generace a odlišný filmový jazyk, italský režisér Pier Paolo Pasolini a španělský tvůrce Pedro Almodóvar sdílejí stejnou fascinaci: tradičním venkovským jihem Evropy, který nemilosrdně drtí moderní dravý kapitalismus a konzumní způsob života.
Almodóvar: Svět matek, rituálů a solidarity
Španělský oscarový režisér se ve svých filmech (např. Volver) neustále vrací do rodného vyprahlého regionu La Mancha. Zatímco muži v jeho příbězích často selhávají nebo odcházejí do měst za ziskem, venkov v Almodóvarově podání drží pohromadě ženy – matky a babičky. Je to svět sousedské solidarity, kde se žije v rytmu starých rituálů, pečení koláčů, péče o hroby a přirozené, hluboko zakořeněné lidové spirituality.
Jen tak být a pracovat a prožívat rodinný a duchovní život v místě, kterému se říká domov, přestalo být snadné. Kdo může dnes dělat to, k čemu se cítí povolán, a žít svůj malý velký život na místech, která mu nesebere například overturismus vymknutý z kloubů? Jak se stalo, že lidská práce začala být hodnocena jen podle toho, kolik generuje zisku a jak cool zrovna je?
Pasolini, autor slavného filmu Evangelium podle Matouše, který se točil ve venkovských oblastech, byl sice v rozporu s tehdejší podobou římskokatolické církve, ale jako málokdo z intelektuálů té doby hledal, co nám ještě může říct Ježíšovo evangelium – příběh, který se odehrává v přírodě, ve venkovské krajině a který vrcholí na zanedbaném kopci nad Jeruzalémem.
Pasolini: Drsná sakralita chudoby
Pro Pasoliniho byl italský venkov a jeho chudí obyvatelé poslední oázou autentického světa, který ještě nesežrala „amerikanizace“ společnosti. V lidech z okraje, dělnících a rolnících viděl posvátnou čistotu. Právě proto své nejslavnější duchovní dílo Evangelium podle Matouše (1964) neobsadil hollywoodskými hvězdami, ale neherci s drsnými, sluncem ošlehanými tvářemi z chudého italského jihu. Kristus je v jeho podání revoluční venkovský mladík, ne uhlazený svatý z městských katedrál.
Kde vzít čas, ptají se dnes lidé, kteří tráví většinu života v práci, na duchovní život? A jak vlastně zasadit evangelní příběhy, podobenství a obrazy do toho, v čem žijeme? Nedivím se, že řada mých přátel odešla z měst a našli si někde kousek půdy, kde se pokoušejí být tím, kým mají být. Nejen papež František, ale i papež Lev by si s Pasolinim dobře rozuměli.
A pochopily to i některé regionální vlády, které se snaží, aby odtud lidé neodcházeli jenom proto, že jinde si vydělají víc na věci, které nepotřebují. Až pojedete v létě evropskou venkovskou krajinou, připomeňte si, že právě tady čerpala církev svoji největší inspiraci a sílu. A podporujte ty, díky kterým ještě máme co jíst, aniž bychom to museli dovážet přes celou planetu. To není nostalgie, ale docela obyčejná láska k bližnímu a porozumění evangeliu.
Foto: Ernest Pignon-ErnestErnest Pignon-ErnestErnest Pignon-Ernest, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons
