Proč bychom se měli zabývat názorem druhého, když jej snadno zařadíme do předem připravené škatulky? „Nevzdělaný“, „fanatik“, „liberál“, „fundamentalista“, „ten, kdo volil špatnou stranu“, „ten, kdo stojí na té druhé“. Proč naslouchat někomu, koho už dopředu známe skrze jeho nálepku?
V takovém světě se z dialogu stává spíše střet hotových identit než společné hledání pravdy. S druhými pak nevedeme rozhovor, ale spor – často nikoli proto, abychom něco pochopili, ale abychom potvrdili to, co už dávno víme.
Snadno se pak vytratí jemný, ale podstatný rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který klade otázky, a člověkem, který pouze soudí. Místo prostoru pro pochybnost nastupuje jistota; místo naslouchání přichází hodnocení. A jazyk, který by mohl být mostem, se stává hranicí.
„Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ (Př 18, 13)
Jedním z důvodů tohoto stavu je prostředí, v němž se dnešní veřejná diskuse často odehrává. Sociální sítě zvýhodňují to, co je rychlé, úderné a emočně silné. Pobuřující tvrzení, zesměšnění protivníka, morální odsudky či zkratkovitá hesla se šíří snáze než trpělivý argument. Složitost se stává nevýhodou, nuance překážkou. Klidná úvaha nemůže soutěžit s výkřikem.
Tím se nenápadně proměňuje i samotná povaha pravdy v očích veřejnosti. Přestává být něčím, k čemu se pomalu přibližujeme skrze dialog a korekci omylů, a stává se spíše vlastnictvím – něčím, co „máme“, nebo „nemáme“. Odtud je pak už jen malý krok k tomu, aby diskuse přestala být společným hledáním a proměnila se v obranu vlastního území.
„V hádce, kde jde o vítězství, obě strany prohrávají. V rozepři, kde jde o pravdu, obě strany vyhrávají, protože jsou ochotny naslouchat argumentům svých protivníků, a tím i růst. V diskusích, v nichž lidé společně hledají pravdu, se opírají o rozum a logiku, sdílejí texty a projevují k nim úctu. Neuchylují se k osobním útokům, nejsou agresivní a nevyjadřují pohrdání ani nevyužívají nízkých emocí. Každý, jehož argument je vyvrácen, je schopen říci: „Neměl jsem pravdu.“ Vyhrát neznamená triumfovat, prohrát neznamená selhat.“ (J. Sacks, Týdenní čtení z Tóry, Kniha Numeri)
Tato slova v sobě nesou téměř samozřejmou pravdu, k níž by se zřejmě podepsal každý, kdo se jen trochu snaží myslet poctivě. A přesto se pohybujeme v realitě, která jim často odporuje.
Co s tím? Možná nejprostší a zároveň nejtěžší odpověď zní: znovu se učit naslouchat. Ne proto, abychom automaticky souhlasili, ale abychom vůbec porozuměli tomu, co druhý říká – a proč to říká. Teprve tam, kde končí boj o vítězství, může začít skutečná diskuse.
Foto: Lukáš Vrána, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons
