Pod tím to titulkem publikoval v září (2019) populárně odborný časopis Scientific American úvodní článek čísla zaměřeného na fake news. Jako řešení navrhuje, než kliknete na „like“, stisknout pomyslné tlačítko „pauza“.
Sám o sobě si nikdo nemyslí, že je náchylný k tomu, aby podlehl dezinformacím. Jsou to ti ostatní, kdo jsou ovlivňováni propagandou maskovanou jako zprávy. Nedávné dezinformační kampaně – zejména kampaně pocházející z dílen koordinovaných agentur v Rusku nebo Číně – byly mnohem zakuklenější a zákeřnější, upozorňuje Scientific American. „S využitím memů, manipulovaných videí a personifikace sdělení vyvolávají v lidech pobouření a zmatek.
Nejde jim přitom o ovlivnění jednotlivých voleb či určité cílové skupiny. Cílem je dosáhnout takové nejistoty v myslích lidí, která podkope samotnou demokracii.“ Pokud jsme všichni mentálně vyčerpaní a nedůvěřujeme faktům, pak autoritářské sítě mohou účinněji prosazovat svoji verzi reality, varuje americký časopis. „Díky dynamice ‚my versus oni‘ je každý náchylnější k falešnému přesvědčení.“
Bývalý redaktor časopisu Time Richard Stengel nedávno řekl přímo: „Krutý paradox internetu spočívá v tom, že ač byl opěvován jako prostředek osvobození, posiluje vlády, které kontrolují informační toky a oslabuje ty, které ho nechávají být.“ Autoritativní vlády „přešly od obav z informačních toků k jejich využívání, pochopily, že týž nástroj, který pomáhal rozšíření demokracie, může zařídit její ústup“.
Lze jistě diskutovat o tom, nakolik jsou memy neškodnou zábavou, vědeckou hypotézou či mocnými narativními zbraněmi v boji mezi demokracií a autoritářstvím. Jsou však zjevně jedním z nástrojů nových globálních informačních válek a budou se dál vyvíjet s rozvojem strojového učení.
Aktivity prokremelských trollů nejsou zanedbatelné. V Evropě se od roku 2014 stalo šestnáct voleb a referend terči ruské dezinformační kampaně. A toto číslo podle českého experta na boj s fake news Jakuba Kalenského nemusí být konečné.
Místo abychom přijali vizi postpravdivého světa, musíme tuto, řekněme, informační poruchu, uchopit jako společenskou krizi a pokusit se porozumět detailně online přenosu znalostí; pochopit původ, motivace a taktiky dezinformačních sítí, zahraničních i domácích; a koneckonců
i to, proč se i ti nejvzdělanější hledači faktů mohou nevědomky stát součástí operace ovlivňování.
„Jen málo je známo o dopadech dlouhodobého vystavení dezinformacím nebo o tom, jak to ovlivňuje náš mozek nebo přístup k hlasování. Aby bylo možné tyto souvislosti prozkoumat, musí technologičtí giganti, jako je Facebook, Twitter a Google, zpřístupnit více svých dat nezávislým výzkumníkům (při ochraně soukromí uživatelů).“ Tento cíl si vytkl nový vědecký časopis The Misinformation Review, který na přelomu roku začne vydávat Harvardova univerzita.
Pozoruhodné je, že američtí odborníci poukazují na zkušenosti pobaltských států včetně Finska, od nichž bychom se mohli učit, jak se dezinformacím bránit. Podobně je možné se podle nich učit od menšin. „Menšiny a historicky utlačované komunity jsou také obeznámeny se způsoby, jak překonat pokusy úřadů přepsat pravdu.“
Nicméně aby většina dezinformačních operací uspěla, musí běžní uživatelé sociálních sítí sdílet videa, používat hashtagy a přidávat poznámky k vláknu vznětlivých komentářů. To znamená, že každý z nás je rozhodujícím bodem na bojišti o realitu. Buďme si vědomi toho, jak mohou být naše emoce a zaujetí zneužity, a zvažujme, co nás může vyprovokovat k zesílení kontroverzních zpráv.
„Pokaždé, když chcete lajkovat nebo sdílet obsah, představte si malé tlačítko ,pauzy‘, které se vznáší nad ikonou palce na Facebooku nebo symbolem retweet na Twitteru. Zmáčkněte to a zeptejte se sami sebe: nereaguji na výrok (mem), který mě chce využít jako zastánce v dané záležitosti? Četl jsem celý článek, nebo reaguji na zábavný či rozzuřený titulek? Nesdílím danou informaci jen proto, abych se připomněl přátelům a vrstevníkům a získal od nich lajky a určité sebepotvrzení?“ nabádá Scientific American. Zejména pokud jste vášniví zastánci nějakého výroku (memu), nebo naopak znechuceni jiným výrokem (memem), zeptejte se sami sebe, zda sdílení stojí za to stát se poslem dezinformace, jež má rozdělit lidi, kteří by jinak mohli mít mnoho společného.
Pokaždé, když chcete lajkovat nebo sdílet obsah, představte si malé tlačítko ,pauzy‘, které se vznáší nad ikonou palce na Facebooku nebo symbolem retweet na Twitteru.
Lze jistě diskutovat o tom, nakolik jsou memy neškodnou zábavou, vědeckou hypotézou či mocnými narativními zbraněmi v boji mezi demokracií a autoritářstvím. Jsou však zjevně jedním z nástrojů nových globálních informačních válek a budou se dál vyvíjet s rozvojem strojového učení. „Pokud vědci dokážou zjistit, co by přimělo lidi k reflexivní pauze, může to být jeden z nejúčinnějších způsobů, jak chránit veřejný diskurz a získat zpět svobodu myšlení,“ uzavírá Scientific American.
Autor je český publicista. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a Postgraduální kurs na Robert Schuman Institut of Journalism v Bruselu. Více než deset let pracoval v nakladatelství Portál. Nyní se věnuje analytické činnosti a evropským fondům. Jako hobby píše knižní rozhovory s originálními osobnostmi.
Autor: Josef Beránek
Zdroj: krestanskaakademie.cz – 3/19