Zármutek není jednorázová událost, ale cesta, která vyžaduje odvahu i praktické nástroje. Knižní novinka Oplakat to dobře (Portál, 2025) sází vedle terapeutické zkušenosti na přehlednost a úspornost, díky čemuž nabízí okamžitou pomoc tam, kde obsáhlé vědecké publikace unaví.
Podtitul knížky slibuje návod na to, jak se vyrovnat se ztrátou. Neklade si ambice obsáhlejších knih jako třeba Zármutek dětí a dospívajících nebo tematicky příbuzná Smrt a umírání v celostní perspektivě, které představují hutné a komplexní populárně-naučné zpracování odborných poznatků.
Jenže to slouží jako velká přednost knížky – dá se číst ve volné chvilce na cestě vlakem nebo u kávy a navíc libovolně na přeskáčku. Kapitolky lze pohodlně přečíst jedním dechem, ale současně se k jednotlivým tipům v nich obsažených důkladněji vracet. Její záběr je ovšem širší, než slibuje podtitul. Na malé ploše obdivuhodně obsáhle předkládá v podstatě souhrnnou práci s emocemi a prožíváním.
Jak surfovat na emocích?
Oplakat to dobře nemá jediného autora, zahraničními autory jednotlivých kapitol jsou trenér terapie, psychoterapeutka, psycholog nebo lektorka v oblasti traumatu. Přesto knížka působí uceleně a drží jednotný styl i směřování.
Na něco málo přes sto stránkách autoři nikde nespecifikují, o jakém zármutku píšou. Jednak mají zřejmě na mysli smutek v tom nejširším možném smyslu a zároveň samotné téma přesahují. Bolest ze ztráty nevyhnutelně spojují s dalšími emocemi a soudíme-li podle obsahu knížky, prožívání emocí považují za stěžejní, pokud chceme zvládat žal.
Zaměřují se na introspekci a předkládají tipy na to, jak zvládat prožívání. Praktičnost podtrhuje orientace i název první kapitoly: Strategie pro okamžitou úlevu. V kapitolce kupříkladu najdeme návod, jak si vytvořit útočiště, proč a jak se zaměřit na svůj dech, ukotvit se v přítomném okamžiku, radikálně se přijmout nebo surfovat na emocích.
Ztráta jako součást života, kterou nemusíte zvládat sami
Ústředním východiskem knížky je, jak prožít zármutek jako osobně proměňující zkušenost. Úvodem je čtenář hned ubezpečen, že ztráta je základní součást života, a jde tedy jen o to, jak se s ní vyrovnat. Prvními odstavci prosvítá pokora autorů, kteří připouští, že ne všechna cvičení a tipy v knížce obsažené budou vyhovovat všem a výslovně na to čtenáře upozorňují.
Řada kapitol začíná tázacím zájmenem „jak“, které vyjasňuje praktický rozměr knížky. Je nabídnutou rukou všem, kteří zápasí se svými emocemi, zvláště se topí v zármutku a nedokážou se vyrovnat se ztrátou jakéhokoli druhu. Ostatně komunitní a společenský rozměr při zpracování ztráty autoři nejednou zdůrazňují.
Autoři tak činí prostřednictvím na dřeň osekaných informací nezbytných pro takové vyrovnání. Především ale předkládají body postupu a cvičení spojených s tématem – a ano, emocemi v širším záběru. Zármutek je totiž, jak ukazují, spojen s celou škálou emocí, s nimiž je zapotřebí umět pracovat, pokud se chceme s žalem náležitě vyrovnat.
Kromě klasického návodu nebo postupu krok za krokem mohou tyto body nabídnout spíše pestrou paletu možností. Čtenář tak získá přehled o tom, co všechno může v konkrétním momentě a při řešení daného problému udělat. Takto třeba autoři rámují zvládání výzev, kdy předkládají, že nejdřív se vůbec musím rozhodnout, jak se k dané výzvě postavím – a nutně ji zvládnout není jediná možnost. V celé knížce přitom vycházejí z mezinárodně uznávaných terapeutických přístupů, jakým je například kognitivně-behaviorální terapie nebo terapie přijetí a odhodlání.
„V samém jádru zpracování zármutku se skrývá potenciál uzdravit zraněné srdce.“ Tuto větu lze považovat za krédo kolektivu autorů v předkládané knížce. V závěru podtrhují, co čtenáři nevyhnutelně při čtení proběhne hlavou – zármutek je cesta, vyrovnávání se s ní není jednorázová událost. Dá se ovšem podstoupit „s odvahou, odolností a soucitem“.
Pokud se tímto procesem naše srdce stane něžnější a odolnější a najde novou či dosud nepoznanou otevřenost ke krásám života i světa, pak podle autorů splnila knížka svůj účel. Její přehlednost a snad ještě zřetelněji úspornost tomu rozhodně napomáhá. Třebaže největší díl práce pochopitelně leží na čtenáři a jeho ochotě i odvaze nechat knížce prostor proniknout myšlením do dalších rovin osobnosti. Zármutek nezhojíme, když se spokojíme s rovinou myšlení, podotýká ostatně jedna z autorek Alexandra Kennedy.
