V sedmnácti letech zemřel a znovu se narodil – alespoň tak Václav Uher popisuje skutečnost, jak moc se mu změnil život, když si při pádu z borovice poškodil míchu. Studoval v té době na lesnickém učilišti a chtěl být dřevorubcem jako jeho táta. Jak ale sám říká – ten den se jeho život stal vášnivě jiným. V rozhovoru pro podcast Bez filtru mluví například o tom, co pro něj znamená víra nebo jak se proměnil jeho pohled na Boha.
„Když jsem ležel na ARU, byl jsem víry plnej. Říkal jsem: odpojte mě od přístrojů, já jdu domů. A byl jsem si jistej, že to tak bude. O uzdravení se mi i zdálo… Když nepřicházelo, tak jsem myslel, že se to třeba stane během rehabilitací,“ vzpomíná Václav na dobu před dvaceti lety, kdy se učil žít nový život. Jak se proměnila jeho křesťanská víra a jak se smířil sám se sebou, s tím, jaký je? „Postupně jsem začal věnovat pozornost tomu, co můžu dělat a přestal jsem myslet na to, že při tom sedím na vozíku,“ říká.
O svém životě na vozíku nebo o setkáních s nejrůznějšími lidmi Václav Uher velmi otevřeně píše na svém blogu Zalitý kaktus. Nezřídka vykresluje humorné situace, které jsou ale v reálném životě spíš hodně nepříjemné, třeba jízda na vozíku po kočičích hlavách. K humoru a legraci nemá Václav nikdy daleko, ale v rozhovoru popisuje také „odvrácenou stranu měsíce“: chvíle, kdy je pro něj těžké přijímat svou situaci se vším všudy. Smíření je totiž podle něj nikdy nekončící proces. Proces, který je náročný a provází jej psychická i fyzická bolest, od které si někdy pomůže třeba alkoholem. „Když se to stane, tak se neproklínám. Řeknu si, že jdeme dál,“ popisuje svou „odvrácenou stranu“ s tím, že naději vidí v tom, že může začít znovu, zažít malé znovuzrození. „Snažím se zůstat na cestě, nevzdálit se příliš od Boha,“ dodává.
Jak se srovnal s tím, že se neobejde bez pomoci druhých? Jak přijmout svůj vlastní život se vším všudy? Jak se k synovu úrazu postavili jeho rodiče? A jak se změnila společnost – chováme se k vozíčkářům jinak než před dvaceti lety? Rozhovor s Václavem Uherem poslouchejte tady.
Autorka: Anežka Wiewiorková
