V jednom ze svých listů (1 Timoteovi 4,7) nabádá apoštol Pavel mladého Timotea k tomu, aby se cvičil ve své zbožnosti. Nabízím již třetí pětici nápadů, které mohou k takovému cvičení posloužit. Jde o střípky či výzvy, jež si kladou za cíl zpestřit a zpříjemnit rozvíjení třech základních kamenů křesťanské spirituality: rozjímání, četby Božího slova a modlitby.
Takřka každý čin v našem životě poodhaluje naše vnímání vlastní hodnoty, přičemž to dále ovlivňuje i to, jak budeme nahlížet na lidské bytosti okolo sebe. Ačkoliv k nastavení vnímání vlastní hodnoty dochází především v dětství, lze jej naštěstí upravovat po zbytek celého života. Bible v souvislosti s lidskou hodnotou pracuje s jistým paradoxem.
Na jedné straně nemáme žádnou hodnotu, jak vyplývá z Božího vyjádření „Prach jsi a v prach se navrátíš“ (Gn 3,19) či z řečnické otázky žalmisty: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,5). Na straně druhé každému z nás Bůh dává nekonečně velkou hodnotu, odvoditelnou už ze samotného faktu, že byl ochoten se jako Bůh snížit na úroveň člověka a zemřít za každého hříšníka (viz J 3,16).
Výzva č. 11
Jak se posunout ve vnímání vlastní hodnoty a hodnoty druhých lidí? Udělejme si koláž pěti fotografií. První by měla být fotografií osoby, která je pro nás sexsymbolem (fyzicky nás přitahuje) a vnímáme ji jako nejkrásnější bytost. Druhá fotografie by měla být pravým opakem – člověk, který nás fyzicky odpuzuje, třeba pro svou nemoc (kupř. kožní jako třeba lepra).
Třetí fotografie by měla zachytit člověka, který je pro nás morálním vzorem, zatímco čtvrtá toho, koho považujeme za „morální odpad“ (nabízí se třeba Hitler, Stalin či Mao Ce-tung). A konečně pátá fotografie by měla být naše vlastní – tu si dejme doprostřed. Uvažujme hodinu čistého času nad těmito fotografiemi, nad tím, v čem vlastně spočívá hodnota člověka, v čem jsme ji dosud vnímali my, v čem ji vnímá okolí a v čem Bůh.
Výzva č. 12
Jedno latinské přísloví říká: „Nil homine terra peius ingrato creat“, tedy „Nad nevděčného člověka nic horšího země nerodí.“ Bible vnímá vděčnost, resp. nevděčnost velmi vážně. Můžeme si vzpomenout na 28. kapitolu Deuteronomia, která popisuje sérii požehnání, ale i prokletí. V jednom z prokletí je právě nevděčnost zmíněna jako příčina Božího dopuštění toho, že Bůh odejme, co lidem mělo přinášet požehnání.
„Za to, že jsi měl hojnost všeho, ale nesloužil Hospodinu, svému Bohu, s radostí a vděčným srdcem, budeš otročit svým nepřátelům, které na tebe pošle Hospodin, v hladu a žízni, v nahotě a v nedostatku všeho,“ zní slova Hospodina (Dt 28,47–48). Kdybychom se podívali do Nového zákona, zjistíme, že nevděční jsou stavěni hned po bok zlých lidí (L 6,35).
Pokusme se po jeden měsíc každý večer, těsně před usnutím, ztišit, projít si v duchu události celého dne a vydestilovat z nich sedm věcí, za které bychom mohli být vděčni. Může jít o velké věci, ale i o maličkosti. Je dost dobře možné, že tato praxe povede i k tomu, že začneme vnímat pozitivně to, co jsme během dne vnímali negativně...
Výzva č. 13
Pokud by člověk srovnal průměrný vzorek muslimů a křesťanů, mohl by poznamenat, že většina muslimů zná svůj Korán, zatímco většina křesťanů nezná svou Bibli. Seznámení s Biblí je celoživotní proces. Jedna z nižších, ale důležitých úrovní je schopnost vědět, co se skrývá za jednotlivými kapitolami 66 biblických knih.
Jsme schopni si uvědomit, co se skrývá za 3. kapitolou knihy Daniel? Anebo o jaké kapitole je řeč, když někdo začne číst o králi Severu, který opět přitáhne, nasype náspy a zmocní se opevněného města?
Pro začátek stojí za to se naučit, co stojí za jednotlivými kapitolami u následujících knih. Ze Starého zákona to je Pentateuch (pět knih Mojžíšových), z Nového zákona pak jedno evangelium (ideálně Matoušovo). Na rozehřátí však lépe poslouží apokalyptické knihy, ať už Starého (kniha Daniel) či Nového (Zjevení) zákona.
Například u knihy Daniel, jež má dvanáct kapitol, se hodí vědět, že první polovinu tvoří příběhy, zatímco druhou Danielovy vize. Velkou pomocí může být vytvoření asociace pro každou kapitolu knihy, a to skrz jednu frázi, která ji shrnuje (kupř. Da 4 – Nebúkadnesar jako strom, Da 11 – král Severu proti králi Jihu, apod.).
Výzva č. 14
Martinu Lutherovi se připisuje následující citát: „Nemůžeme zabránit ptákům, aby létali nad našimi hlavami. Můžeme jim však zabránit v tom, aby si udělali na naší hlavě hnízdo.“ Není v naší moci zabránit tomu, aby nás napadaly různé myšlenky, je však na nás, zda je budeme dále rozvíjet, hýčkat si je, anebo je odrazíme.
Zkusme si během patnácti minut sednout a odrážet myšlenky, které nás napadají, s cílem alespoň na zmíněných patnáct minut nemyslet na nic. Ačkoliv se toto cvičení může jevit jako banální, není zase tak jednoduché. Žijeme v hektické době, která od nás vyžaduje takřka nonstop zpracovávání enormního množství informací. Vypnout – to je schopnost, kterou je třeba se učit a trénovat.
Výzva č. 15
Pozorujeme-li Ježíše, jistě si všimneme toho, že měl rád podobenství. Náměty pro ně bral ze všedního života. Především z přírody a běžných lidských činností. Obyčejný člověk, který si jej vyslechnul, tak velmi brzy zjistil, že mu vše, s čím se setkává, připomíná jeho slova. Vyšel ráno z domu do práce a než se z ní večer vrátil zpět, narazil na celou řadu fenoménů (nebe, ptáky, stromy, rybáře, peníze), které mu připomínaly duchovní naučení.
I my si můžeme vytvořit asociace. Nemusíme se však omezovat na evangelia, ale může nám k nim posloužit celá Bible. Dejme tomu, že si spojíme s našimi klíči v kapse Ježíšovu větu „Mám klíče od smrti i hrobu“ (Zj 1,18). Můžeme se postarat o to, že se nám tato věta vybaví, kdykoliv uchopíme klíče. Pokud si vytvoříme takových asociací více, můžeme nad nimi uvažovat ve chvílích, kdy nemáme po ruce Bibli anebo se nacházíme v situaci, ve které nemáme co na práci.
Rád bych popřál každému, kdo si vyhradí čas na splnění jednotlivých výzev, radost a posun v jeho cestě k plnějšímu zrcadlení charakteru toho, jemuž vděčíme za svůj dech.