Jedním ze základních pilířů darwinismu je teorie univerzálního společného předka, ze kterého se měly postupně vyvinout všechny živé organismy. Někteří evoluční vědci jsou ochotni přiznat problémy s mechanismem evoluce v podobě mutací a přirozeného výběru, ale teorie o společném předkovi je pokládána za axiom. Existuje však mnoho skutečností, které s danou teorií „neladí“, a v celém evolučním modelu společného předka zeje obrovská díra.
Koncepce univerzálního společného předka vedla původně k vytvoření obrazu evolučního „stromu života“ s mnohými rozvětveními. Kritériem pro jeho tvorbu byla anatomická a funkční podobnost mezi organismy, které se jevily jako příbuzné. Záhy poté, co byl objeven genetický kód, vědci předpokládali, že molekulární podobnost potvrdí teorii o společném předkovi, kterého evoluční biologové doposud usilovně hledali na úrovni hrubé podobnosti v tělesné stavbě jednotlivých organismů. Existoval předpoklad, že pokud dva vývojové „stromy“ – tedy morfologický a molekulární – se budou ve svém větvení vzájemně překrývat, bude to jeden z nejlepších důkazů o průběhu makroevoluce.
Zničení „stromu života“
Již první výsledky zkoumání podobnosti na molekulární úrovni však přinesly značně rozpačité výsledky. Srovnání podobnosti na základě jednoho genu vedlo k jedné verzi „stromu života“, zatímco srovnání na základě jiného genu vedlo k úplně jiné verzi. Vznikaly tak vzájemně odlišné či dokonce navzájem si protiřečící stromy. Další vývoj problémy nejenže nevyřešil, ale ještě prohloubil.
V roce 2009 byl v časopise New Scientist zveřejněn článek s názvem Why Darwin Was Wrong about the Tree of Life (Proč se Darwin mýlil ve věci stromu života). Autor přiznává, že ačkoliv konstrukce stromu života byla svatým grálem, dnes celý projekt leží v troskách, roztrhán na kusy v důsledku náporu negativních důkazů. Různé geny „vyprávěly“ rozdílné evoluční příběhy, a tak strom života byl v podstatě zničen. Při zkoumání podobnosti mezi jednotlivými živými organismy na základě genetických rysů, vzniká typologicky zcela odlišný obrazec, který připomíná spíše síť či pavučinu, a nikoliv strom.
Nejčastějším argumentem pro univerzálního společného předka je univerzální genetický kód, tedy tvrzení, že všechny živé organismy používají ke kódování aminokyselin stejné trojice nukleotidů. Avšak genetický kód není zcela univerzální. Mezi různými organismy existuje mnoho variant genetického kódu. Navíc při zkoumání základu stromu života, tedy jeho kmene, vznikly vážné pochybnosti o jeho existenci. Tím je vážně ohrožena celá koncepce univerzálního společného předka, jakožto výchozího bodu pro vývoj celého života na Zemi.
Živé buňky byly tradičně děleny na dvě hlavní skupiny – prokaryota (bez jaderné membrány) a eukaryota (s jádrem ohraničeným membránou). K těm prvním patří bakterie, k těm druhým kvasinky a mnohobuněčné organismy. Na základě molekulárního srovnání byla ze skupiny prokaryot později vyčleněna ještě třetí skupina, a to archaebacteria, zkráceně archaea.
Bližší zkoumání mechanismů, které jsou používány při replikaci (kopírování) DNA, ukázalo, že komponenty tohoto buněčného zařízení u bakterií se významně liší od systému u archaea a eukaryot. Nesdílejí známky společného původu a z evolučního hlediska se zdá, že tyto mimořádně složité a provázané systémy musely vzniknout nezávisle na sobě. To představuje velký problém. Už pravděpodobnost náhodného vzniku tohoto nesmírně složitého a vyladěného systému jednou je mimo hranice vědecké serióznosti. Co teprve jeho opakovaný náhodný vznik!
Výše uvedené poznatky ukazují na další zásadní problém. Evolučnímu stromu života chybí samotný kmen, tedy onen základ, na kterém spočívá koruna a ze kterého vyrůstají větve.
Záhada sirotčích genů
Představa o univerzálním společném předku, jednom z pilířů, na kterých Darwinova teorie evoluce spočívá, má však další zásadní trhlinu. V živočišné (ale i rostlinné) říši existují tisíce genů, kterým chybí evoluční rodiče. Jsou to evoluční sirotci, kteří v minulosti byli označováni jako sirotčí geny. Nověji jsou označovány jako „taxonomicky omezené“, protože jejich přítomnost umožňuje určit taxonomickou úroveň či oblast (druh, čeleď apod.), pro kterou jsou jedinečné. Podle definice nemají podobnost s žádnými jinými geny.
Výskyt sirotčích genů u všech druhů, které vědci zkoumali, se odhaduje na zhruba 10–30 procent genomu. Vyskytují se i u člověka, jehož genom obsahuje minimálně 60 taxonomicky vázáných genů nevyskytujících se u šimpanze. Podobný fenomén byl zaznamenán i u rostlin. Například asi čtvrtina genů (přes 9 tisíc!) v genomu jasanu jsou sirotčí geny, tedy bez genetických předchůdců!
Někteří vědci sice namítají, že jak bude postupovat mapování genomů dalších živočichů, postupně se najde rodokmen genů, které jsou dnes považovány za sirotčí, a tím dojde k vyjasnění záhady jejich vzniku. Avšak současný trend je zatím zcela opačný. Čím více genomů bylo přečteno, tím více sirotčích genů bylo objeveno.
Sirotčí geny jsou pro evoluční vědu a také pro koncepci společného předka tvrdým oříškem. Jelikož nemají své příbuzné, nelze u nich vytvořit genealogický strom jako u ostatních genů. Jejich vznik zůstává nevysvětlenou záhadou evoluce. Extrémní nepravděpodobnost vzniku nových genů z kombinatorického hlediska již byla diskutována v mém předchozím článku.
Kdysi populární tzv. neutrální teorie, snažící se vysvětlit vznik nových genů jiným způsobem, naráží z pohledu novějších poznatků na dvě zásadní překážky. Naprostá většina tzv. odpadní DNA, která měla být místem vzniku nových genů, se ukazuje být významně funkční. A tzv. neutrální mutace, které měly umožnit vznik nových genů, aniž by byly ihned selektovány přirozeným výběrem, zdaleka nejsou tak neutrální, jak se kdysi předpokládalo.
Mikroevoluční změny, které dnes pozorujeme v přírodě nebo v laboratoři, nepřinášejí nic nového, nezvyšují množství informace v podobě nových genů či proteinů. Avšak v živočišné i rostlinné říši jsou přítomny tisíce genů, které se tady objevily doslova ex nihilo, z ničeho. Zde nepomůže teorie o přeskupování starého materiálu, je nutné vysvětlit vznik kvalitativních novinek.
A tak v celém nám předkládaném evolučním příběhu zeje obrovská díra, která nebyla nejenže nebyla dosud zacelena, nýbrž se neustále zvětšuje. Odkud se v biosféře objevilo obrovské množství nové informace potřebné pro vznik nových genů například při kambrické explozi, zůstává pro vědce záhadou.
Geneticky vylepšené opice
Jedním z nejčastěji uváděných důkazů evoluce člověka ze společného předka má být významná genetická podobnost k šimpanzům, která se blíží 99 procentům. K tomuto údaji vědci dospěli při zkoumání vzájemné podobnosti obou genomů metodou jednonukleotidového polymorfismu (SNP). Jsme tedy skutečně pouze o zhruba jedno procento geneticky vylepšené opice?
Biolog Richard Buggs, profesor evoluční genomiky na Queen Mary University of London, upozorňuje na skutečnost, že výše uvedená metoda srovnávání nebere v úvahu části genomu, které k sobě nelze seřadit, a nezapočítává tzv. varianty počtu kopií. Při zohlednění těchto skutečností podobnost obou genomů významně klesá, a to na pouhých 84,38 % (na základě dat z roku 2018), což znamená více než patnáctiprocentní rozdíl mezi oběma genomy.
Ještě významnější rozdíly byly zjištěny při srovnání mužského (Y) chromozomu u člověka a u šimpanze. Článek zveřejněný v časopisu Nature v roce 2010 popisuje propastné odlišnosti v uspořádání tohoto chromozomu u obou organismů. Jejich stavba je odlišná natolik, že už pouhé vizuální přiřazení jednotlivých částí k sobě navzájem není možné. Lidský chromozom Y je asi dvojnásobně delší a obsahuje zhruba dvojnásobek genů než chromozom Y u šimpanze.
Článek uvádí, že vzájemné rozdíly v obsahu genů v chromozomu Y u člověka a u šimpanze jsou srovnatelné s rozdíly mezi obsahem genů v ostatních chromozomech u člověka a u kuřete (mezi nimiž je podle evoluční teorie časová proluka 310 milionů let). Vzájemná podobnost mezi mužskými chromozomy u šimpanze a u člověka nedosahuje ani 70 procent.
Jednoprocentní rozdíl mezi genetickým základem člověka a šimpanze je tedy mýtem, který je přes svou zjevnou nepravdivost s oblibou zmiňován a přiživován. Podobnost tady sice je přítomna, ale současně existují i významně propastné rozdíly, z nichž některé se jeví jako zcela nepřekonatelné.
Společný původ, nebo společný design?
Jedním ze základních principů neodarwinismu je předpoklad, že stupeň všeobecné podobnosti vzájemně souvisí se stupněm příbuznosti. Tento předpoklad vychází z darwinistického modelu trvalých a postupných změn, které v průběhu dlouhých časových intervalů vznikaly mezi jednotlivými skupinami organismů.
Nelze popřít, že mezi organismy existuje genetická podobnost, a to někdy značná, ale současně existuje i výrazná diskontinuita v předpokládaném vývoji. Největším problémem je přítomnost mnoha sirotčích genů, jejichž původ nebyl vysvětlen, a kdysi populární teorie jejich vzniku jsou novými poznatky značně zpochybněny.
Biologická podobnost – jak stavební, tak molekulární – nemusí zdaleka znamenat pozůstalost po společném předkovi. Nabízí se jiné, daleko elegantnější a pravděpodobnější vysvětlení. Inteligentní činitel mnohdy používá stejné části v odlišných situacích, aby zajistil funkční požadavky. Z oblasti lidské inteligentní činnosti příkladem může být použití principu kola v nepředstavitelně širokém spektru lidských artefaktů. Jiným příkladem je upgrade softwarových systémů, kdy klíčové části programů jsou u nových verzí využívány opětovně.
Inteligentní činitel může opětovně používat a přesouvat stejný modul do jiných systémů, bez nutnosti jejich přímého materiálního či fyzického spojení. Jednodušeji řečeno, inteligentní příčina může vytvářet identické rysy bez vzájemné závislosti a hmotné provázanosti. Je známo, že lidský konstruktér může použít například stejné tranzistory nebo kondenzátory v autorádiu i v počítači, tedy v přístrojích, které se nejeví „vývojově podobné“. Analogicky se dá předpokládat, že inteligentní činitel mohl vytvořit organismus s použitím společné soupravy polyfunkčních genetických modulů. Takto lze efektivně vysvětlit, proč se stejné geny vyskytují v organismech, které jsou z jiného pohledu značně rozdílné.
Souhrnně řečeno, společný design – čili záměrné opětovné použití stejných prvků či komponent – může být elegantním a mnohem pravděpodobnějším vysvětlením široké funkční podobnosti různých molekul (ale i morfologických rysů) v rozdílných typech organismů bez nutné fyzické či hmotné provázanosti. Hypotéza o univerzálním společném předku není jediným a už vůbec ne nejvěrohodnějším vysvětlením vzájemné podobnosti mezi organismy. Vysvětlení pomocí společného designu nabízí skutečnou životaschopnou alternativu, která by měla být testována.