V současné době je darwinismus, případně jeho moderní modifikace – neodarwinismus, všeobecně přijímaným názorovým rámcem přírodních věd, který si klade za cíl vysvětlit vznik života a biologické říše přirozenými procesy. Ve skutečnosti však tato teorie při vysvětlení mnoha zásadních otázek v oblasti biologie významně selhává.
Genetická informace je základní charakteristickou vlastností všech živých organismů. Otázka vzniku života na Zemi je tak neoddělitelně spjata s otázkou, odkud se vzala informace? Bill Gates, zakladatel Microsoftu, kdysi prohlásil, že „lidská DNA je jako počítačový program, avšak mnohem, mnohem pokročilejší než jakýkoliv software, který byl kdykoliv vyvinut“.
DNA funguje obdobně jako informační systém v počítači – na principu symbolů. V počítačových technologiích se používá např. systém ASCII, kdy systém jedniček a nul kóduje jednotlivá písmena abecedy. V genetickém kódu vždy trojice čtyř písmen genetické abecedy (tedy písmen ATGC) kóduje jednu aminokyselinu v bílkovině, která je podle tohoto návodu vytvářena. Takže záhada vzniku života na Zemi není jenom otázkou, jak vznikly základní chemické součástky, ze kterých je život uspořádán. Je to hlavně otázka, jak vznikla informace a celý systém jejího zpracování, který se v každé živé buňce nachází.
Existují pokusy, které se snaží tuto záhadu vysvětlit. Při vysvětlování pomoci náhody se dostáváme zcela mimo jakoukoliv představitelnou realitu. Když vědci spočítali, jaká je pravděpodobnost náhodného vzniku funkčního proteinu běžné velkosti (kódovaného jedním genem), dospěli k astronomicky velkým číslům 1:1077. Pro představu počet atomů v naší galaxii se odhaduje na 1065–1068.
Když vezmeme v úvahu, že nejmenší buňka obsahuje asi 250 různých typů bílkovin, pak jejich vznik vlivem náhody představuje čísla, která jsou mimo jakoukoliv existující realitu, včetně celého vesmíru. Počítat s náhodou při vzniku života znamená pohybovat se mimo hranice jakékoliv vědecké serióznosti. Stejně problematické jsou další teorie vzniku genetické informace (seberorganizace hmoty, RNA svět apod.)
Fosilie nepotvrzují darwinismus
Podle Darwinovy evoluční teorie by zkameněliny měly obsahovat jemně odstupňované vývojové řetězce – tzv. přechodné články, které povedou od současně žijících organismů k formám života, z nichž se postupně vyvinuly. Společně by tak měly vytvářet větve „stromu života“, vycházejícího z teoretického jediného společného předchůdce všech živých organismů.
Darwin napsal, že „počet přechodných forem, které kdysi existovaly na Zemi, musí být enormní.“ Dokonce i nekompletní fosilní záznam by měl obsahovat četné důkazy postupného větvení od původně jediné formy k dalším formám s novými plány stavby těla.
Jednou ze záhad, která odporuje tomuto Darwinovu tvrzení, je kambrická exploze neboli náhlé objevení se většiny živočišných kmenů v geologické vrstvě zvané kambrium, a to bez přítomnosti přechodných forem v předchozích geologických vrstvách z období prekambria. Najednou se zde vynořují desítky nových typů živočichů se zcela novými stavbami těla bez předchůdců v předchozích vrstvách. Jsou to například ostnokožci, strunatci, ramenonožci, hlístice, členovci a mnoho dalších. Přitom v předchozích vrstvách chybí odstupňované přechodné články.
Je to, jako bychom obrátili Darwinův strom vzhůru nohama. Nejsou zde přítomny menší změny ve smyslu postupného a pomalého větvení, jak bychom podle Darwinovy teorie očekávali, ale najednou se objevují velké rozdíly s odlišnými stavebními plány. Nevidíme zde žádný postupný vývoj organismů, nashromáždění drobných změn mikroevoluce s následnou makroevolucí, ale jsme svědky skutečně explozivního příchodu obrovského množství nových živých organismů s rozdílnými tělními plány v relativně velmi krátkém období.
Navíc existuje jeden zásadní problém. Při takové události, jakou byla kambrická exploze, bylo zapotřebí velké množství nové genetické informace – nové geny, jejich regulační okruhy. Čelíme opět obdobné otázce jako při vzniku života na Zemi: odkud se vzala nová, další informace?
Přirozený výběr nemá tvůrčí sílu
Neodarwinismus tvrdí, že základem pro evoluci jsou genetické mutace, které jsou zdrojem proměnlivosti. V důsledku působení přirozeného výběru pak přežívají ti jedinci, kteří se lépe přizpůsobí novým podmínkám a také zanechají větší množství potomstva (s vývojově lepšími geny). Problémem však je, že přirozený výběr nevysvětluje příchod nových forem života, ale pouze jejich výběr a přežívání.
Je pravdou, že drobné mutace mohou v některých případech zajistit lepší přizpůsobení se měnícímu prostředí a tím i přežití v něm, jako např. tvary zobáků u pěnkav na Galapágách. Avšak nevysvětlí relativně náhle a rozsáhlé změny ve stavbě těl při takových událostech, jako byla kambrické exploze, kdy docházelo k pronikavým změnám tělních plánů.
Navíc se ukázalo, že podstatou naprosté většiny adaptačních procesů (např. i těch u pěnkav na Galapágách) je ztráta genetického bohatství, degradace biologické informace. Za různými adaptačními změnami se paradoxně skrývá ztráta genetického bohatství – tedy devoluce. Nedochází k nárůstu genetické informace, jak by se při skutečné evoluci dálo očekávat, ale k jejímu úbytku.
Tento jev můžeme pozorovat i v případech šlechtitelství prováděného člověkem. Zjistilo, že při šlechtění různých psích plemen nevzniká nová genetická informace, která je spojena s různými změnami tělní stavby. Naopak dochází zde k degeneraci či přímo ke ztrátě genetického bohatství. Toto zjištění lze považovat za smrticí ránu pro evoluční teorii, která ji zbavuje tvořivé síly. Mutace a přirozený výběr jsou schopny zajistit přežívání nejzdatnějších, jejich případné přizpůsobení, ale nikoliv jejich příchod.
Zboření Darwinova stromu
Někteří evoluční vědci jsou schopni uznat problémy s mechanismem evoluce v podobě mutací a přirozeného výběru, avšak teorie o univerzálním společném předkovi stojí ve vědecké komunitě mimo debatu. Nicméně obrazec propojení mezi jednotlivými živými organismy, který byl vytvořen na základě podobnosti genetických rysů, již dávno nemá charakter stromu, ale nějaké sítě nebo jiného útvaru, ve kterém chybí dokonce i společný kmen. Darwinův strom života byl dávno zbořen.
Navíc v myšlence společného předka existuje mnoho zásadních trhlin. Jednou z nich je záhada vzniku ploskonosých opic v Jižní Americe. Tyto opice Nového světa by měly na základě molekulárních a morfologických ukazatelů mít svůj původ v opicích úzkonosých, žijících v Africe neboli ve Starém světě.
Fosilní záznamy ukazují, že opice v Jižní Americe žijí po dobu asi 30 milionů let. Avšak desková tektonika ukazuje na oddělení Afriky od Jižní Ameriky mnohem dávněji – před 100–120 miliony let. (Jižní Amerika byla navíc v minulosti odděleným kontinentem od Severní Ameriky, a to v době od 80 do 3,5 milionů let zpátky.) Pokud se jihoamerické opice oddělily od afrických před 30 miliony let, musely pak, aby se dostaly do Ameriky, překonat stovky, spíše však tisíce kilometrů po otevřeném oceáně.
Z důvodu udržení axiomu o univerzálním předkovi jsou vymýšleny neuvěřitelné teorie o plavbě těchto opic na vorech přes otevřený oceán, kdy by musely přežít dlouhé měsíce bez vody a jídla. Navíc by musely přeplout ve větším množství, aby se mohly na vzdáleném místě rozmnožovat. Stejně nevysvětlitelné je rozšíření různých sladkovodních zvířat, která se nacházejí na izolovaných ostrovech – například sladkovodních žab, výskyt sloních fosilií apod.
Chybí objasnění
Jedním z důkazů evoluce člověka ze společného předka má být naše významná genetická podobnost k šimpanzům, která se blíží 99 procentům. K této podobnosti se dostáváme podle jednoho způsobu hodnocení (tzv. SNP – jednonukleotidový polymorfismus). Ale i tak je zde 30 milionů genetických písmen, ve kterých se od šimpanzů lišíme. To je obrovské absolutní množství. Tento rozdíl najdeme při srovnání těch částí genomu, které vzájemně srovnávat lze.
Profesor genetiky z Queen Mary Univerzity v Londýně Richard Buggs však uvádí, že když se přihlídne k rozdílům v částech, které vzájemně srovnávat nelze, rozdíl narůstá až na 15 %. Největší rozdíl – více než 30procentní je však mezi mužským opičím a lidským chromozomem!
Představa, že by tyto změny mohly vzniknout přirozeným výběrem během předpokládaných šesti milionů let, je naprosto mimo realitu. Na tuto skutečnost ukazují data z populační genetiky. Pokud by člověk vznikl, jak se dnes tvrdí, z asi 10 tisíců jedinců, trvalo by tzv. zafixování jedné mutace v této populaci několik milionů let.
Pro zafixování dvou mutací se čekací doba prodlužuje na 84-216 milionů let. Pro další mutace jsou to pak miliardy let. Když si uvědomíme, že člověk se od šimpanze odlišuje minimálně v několika desítkách anatomických a fyziologických rysů, má nejméně šedesát zcela nových genů a v mozku asi 17 procent jedinečných nervových sítí, je takový vývoj cestou mutací a přirozeného výběru zcela nereálný.
Navíc člověk má mnoho schopností, které nelze evolučně objasnit. Kromě řečí je to mnoho jedinečných psychických schopností, které nelze odvodit z živočišné říše. Je to schopnost racionálního úsudku, hudba, matematika, kreativita. Další mimořádnou vlastností je schopnost myšlenkově se posouvat v čase, tedy zkoumat minulost a zjišťovat, jak souvisí se současností, a podle toho předvídat budoucnost.
Je tedy zřejmé, že darwinismus postrádá zásadní předpoklad úspěšné vědecké teorie – objasňovací schopnost jevů, které měl vysvětlit. Trpí vysvětlovacím deficitem, a to jak v oblasti vysvětlení vzniku biologické složitosti, tak vzniku významných vývojových novinek. Nepřekvapí proto skutečnost, že mnozí dnes hledají alternativy k této vědecké teorii.
Foto: eugene-zhyvchik/unsplash
Běžně šířené kreacionistické nesmysly. S vědeckou interpretací a respektem k realitě nemají nic společného…
“Jaká je pravděpodobnost náhodného vzniku funkčního proteinu běžné velkosti (kódovaného jedním genem)” problém je, že se tím myslí současný protein, současný organizmus. Ty jsou jistě velice komplikované a měly na to 3,5 Groků. Ale pravděpodobnost vzniku nějakého naprosto jednoduchého a málo funkčního proteinu zase není tak mizivá. A on přežil protože nikdo lepší prostě nebyl a nesežral ho. Stejně jak primitivní organizmy určitě neměly tak obrovské množství proteinů. Organické látky mohou a také vznikaly přirozeně a jako substrát je mohly využívat velice jednoduché a nepříliš aktivní “enzymy”, ale byly jediné a měly spoustu času. Ten čas je podstatný. J.L. end
Přesně.
Dalším problémem je, že neexistuje jen jeden funkční protein z příslušného množství atomů, ale nezměřitelně mnoho proteinů, které mohou mít nejrůznější vlastnosti…
To co tady tvrdíte je v podstatě jenom víra, dokud to člověk nezopakuje třeba v laboratoři. Víra v Boha je racionálnější, přesvědčivější a praktičtější.
jaká je pravděpodobnost náhodného vzniku funkčního proteinu běžné velkosti (kódovaného jedním genem)”
To je od začátku vadná argumentace s cílem obhájit nadpřirozený vznik života, vlastně i vznik člověka.Pan křesťanský lékař trapně diletuje v oboru, kterému nerozumí, výběrem některých záhad se snaží popřít celkovou konzistenci teorie. Zábavné je, že bojuje proti Darwinově teorii aniž by věděl, že některé jeho názory už jsou překonány. Fosilní záznam i recentní pozorování ukazují, že druhy se nemění pomalými postupnými kroky, ale vznikají rychle z jiných druhů, pak nějakou dobu existují a nakonec vymírají. To se snaží vysvětlit teorií přerušovaných rovnováh a v současností hypotézou zamrzlé evoluce. Argumentace šlechtěním nových plemen je mylná, protože rasy se udržují neustálým výběrem vhodných jedinců, ale když ponecháme skupinu psů svému osudu, křížením se vrátí k základnímu stavu původních psů.Totéž můžeme vidět u zdivočelých holubů a vůbec zdivočelých domácích zvířat a rostlin.
Nejsem biolog a tak nemůžu komentovat ani pana doktora, ani Vás. Mně by stačilo, kdyby mi někdo stručně objasnil vznik života a co to vlastně život je. Např. hodiny mají buď pérko, nebo el.článek, dokud je pérko nataženo, článek funkční, hodiny jdou. O to mně jde. Jestli byl můj pra—dědeček africký opičák není pro mě až tak podstatné.
Tak kromě jiného by měl mít ten “objekt” alias jakási forma života schopnost replikace a dále udržovat a rozvíjet informaci a postupně si klást otázky a hledat odpovědi a také informace předávat.
Rozumím tomu dobře, že by si nezmar podélník měl klást otázky a hledat odpovědi ?
Žerty stranou. Mně jde o to, jak se rozhýbalo první kyvadélko. Byl to impuls či to bylo nějak jinak ?