Existují dvě skutečnosti, které definují snad všechny kultury napříč dějinami. Tou první jsou úpravy těla pro rituální obřady a krášlení se pro důležité životní okamžiky. Tou druhou je hra, která má své hluboké náboženské, a hlavně pranáboženské kořeny. Neapolskému Giuseppemu i pražskému Pepíkovi září oči těžko popsatelným štěstím, když prožívají okamžiky, v nichž jejich klub píše dějiny.
Když jsem se asi jako každý dozvěděl ze zpráv o výtržnostech při derby dvou pražských fotbalových týmů, prolétly mi před očima obrázky z fotbalových stadionů celého světa, ukazující jak šťastné fanoušky svého klubu, tak násilí, jehož se někteří fandové dopouštěli a které bylo zpravidla naprosto primitivní a brutální.
Vzpomněl jsem si přitom na vyprávění kamarádů a přátel, kteří hrají víkend co víkend svůj venkovský fotbálek, že ve skutečnosti nejde ani tak o podaný sportovní výkon jako o všechno to, co fotbalovému mači předchází a co, obvykle ve venkovské hospůdce, následuje.
Neapolští biskupové, faráři i manželky mají plné ruce práce s tím, jak udržet mužské fanoušky nohama na zemi, když jejich SSC Napoli hraje o postup, nebo dokonce o pohár. Ne že by v den zápasu zely kostely prázdnotou, ale mnohý věřící prožívá v lavici urputný vnitřní boj, komu tento den věnuje své srdce: zda Spasiteli na oltáři, své ženě, svým dětem, nebo fotbalistovi, jehož obrázek má důležité místo na domácím oltáříku.
Starověcí bojovníci odpočívající po právě skončené bitvě
Napříč světem hovoří fanoušci o pocitech, které jim přináší sounáležitost s jejich klubem. Mluví o uvolnění emocí, o ventilaci stresu, o těžko popsatelném pocitu štěstí, o gólových oslavách a euforii z vítězství. Dokonce i introvertní povahy se v čase zápasu otevírají.
Muži, kteří by se za běžných okolností nepotkali, si v okamžiku totálního štěstí nebo smutku padají do náručí a připomínají starověké bojovníky odpočívající po právě skončené bitvě. Odbýt fotbal a všechno, co s ním souvisí, jako nějakou dávno překonanou činnost, která nemá pro společnost žádný význam, by nebylo fér.
Hra a sport plní ve společnosti důležitou roli katalyzátoru napětí, jehož se každý z nás musí stůj co stůj někde a nějak zbavit. Umírněné i šílené fanoušky najdeme v katolické Neapoli, superkatolické Jižní Americe i nábožensky vlažném Česku. Zákazy, které jsou důsledkem událostí z nedávného derby, nic neřeší. Tajemná energie sportu a sportovního fandovství se nedá zadržet žádným zákazem.
Zbraně na tribuně? Čiré šílenství
Jediným řešením, které ovšem není dokonalé, je vytváření prostředí, kde se emoce a vášně mohou dosytosti vybít a kde může tým alespoň nějak zasáhnout, jde-li do tuhého. Vpustit do jedné z nejemotivnějších situací, jakou je bitva o pohár, zbraně nebo cokoli, co může zbraň zastoupit, je čiré šílenství. Neplatí tu, že by se mohlo něco stát, nýbrž že se to stane; jen nevíme, jak drsné to bude.
Nikdy mě ani jako amatérského sportovce, ani jako teologa nenapadlo vést úvahy o tom, že fotbal je k ničemu a měl by se zrušit. Pochopitelně i mě mnohokrát v životě obtěžovaly průvody alkoholem posilněných fanoušků. Jako teenager jsem zažil cestou vlakem na Slovensko výhrůžky fandů vracejících se domů, že se podívám z okna ven…
Ve večerním vlaku kdesi u Ostravy mě zachránili chlapi jedoucí na šichtu, jimž tenhle nápad nepřipadal dobrý. Je-li fotbal pro některé fanoušky skutečně jejich náboženstvím, jejich světem, jedním ze smyslů jejich života, není síla na světě, která by jim ho mohla vzít.
Vychovávat dospělého člověka lze jen velmi těžko. Týmy se snaží edukovat děti a ukázat jim ty lepší stránky sportovního snažení. Dospělému člověku lze jen stanovit hranice a ty vymáhat. Tam, kde se náboženství nebo sport pojatý jako náboženství stane fanatismem, jsme všichni bezradní a všichni jsme oběťmi. Tak prosté to je.
