V západní Evropě se stalo zvykem, že se klimatičtí demonstranti lepí k vozovce. Snaží se tak zabránit pohybu aut a doufají, že se jim tím podaří omezit emise oxidů uhlíku a uzdravit naši planetu. Nevím, jak tato strategie působí na vás, ve mně vyvolává mnoho otázek a značný nesouhlas.
Otázky ohledně vhodné reakce na klimatickou krizi nejsou snadné, protože se v celé kauze míchá mnoho věcí dohromady. Navíc, Bible problematiku hypertrofované dopravy ani otazníky nad oprávněním užívat veřejný prostor tím nebo oním způsobem skutečně neřeší. Je nesporně dobře, že se informace o špatném stavu našeho životního prostředí dostaly do veřejného povědomí a je nutno přiznat, že se tak stalo až díky lehce fanatickým aktivistům. Díky jim za to!
Na druhou stranu, smysluplné řešení zatím zůstává v nedohlednu. Nechci se teď věnovat technickým možnostem, jde mi spíš o společensko-právní postavení nátlakových demonstrací. Říká se, že jsou v demokracii nutné. Je to ale pravda? Není to jen záludná klička, která ve svých důsledcích upokojí nespokojené a pomůže zachovat stávající stav?
Jistě, můžeme myslet na listopadové události roku 1989, kdy masové demonstrace rozběhly opravdu významný politický proces. Tehdy ale šlo o skutečně masové hnutí s celospolečenskou podporou! Navíc, komunismu zkolabovala ekonomika, takže zachovat tehdejší status quo už opravdu nešlo. Demonstrace tak byly spíš spouštěčem dění, než jeho skutečnou hybnou silou. To ovšem nijak nesnižuje jejich význam. Vyvozovat ale z tohoto příkladu obecný význam jakýchkoli silových demonstrací je scestné.
Lepení se k vozovce pokládám za protizákonné. Právo projevit svůj názor třeba i demonstrací ještě neznamená právo jakkoli omezit druhého, který se mnou nesouhlasí. Proto jsem uvítal postup pražského magistrátu, který klimatické demonstranty vykázal na chodník. Jak může moje právo svobodného pohybu omezovat kdokoli jen proto, že zrovna chce sedět uprostřed vozovky, která byla potažmo postavena k provozu aut? Následná soudní úprava byla ovšem na místě, vycházela z platných dopravních předpisů, nelze proti ní namítat vůbec nic.
Hlavní námitku ale vidím ještě jinde. Lepení se k vozovce je hodně vidět a zasáhne i mnoho lidí, kterým by jinak byla celá věc ochrany klimatu úplně lhostejná. Takto na ni nejen narazí, oni se s ní setkají v podobě, která zdůrazní její negativní důsledky. Ochrana klimatu bude mít řadu negativních dopadů na náš způsob života zcela jistě a nutně, tomu se nedá vyhnout. Proto je třeba pro tuto myšlenku získávat lidi poukazem na pozitiva celé věci, která jsou v konečném důsledku rovněž nesporná.
Zvolená metoda prosazování vlastního názoru silou, bez diskuze a na úplně špatném místě se tak stává krajně kontraproduktivní. Řeknete, že diskuze není možná, že žádný politik na omezení dopravy nepřistoupí. Jistě, dobrovolně ne, máme ovšem k dispozici mnohem lepší metody, než je dětinské lepení rukou k asfaltu. Myslím na biblickou knihu Ester. Mluví o hrozbě jednoho pogromu, kterému byli vystavení Židé v perské říši. Příběh končí tím, že Židé dostali právo na obranu. Co je na něm zajímavé: Židé se k obraně kompletně sjednotili, zorganizovali, nezůstalo to věcí několika málo aktivistů.
U nás zatím ještě funguje demokracie. Pořád je možné se domluvit a třeba i všechny politiky vyměnit. Chce to jen překonat vlastní rozpory, získat veřejnost na svoji stranu věcnou a pravdivou argumentací, nikoli jen politickými hesly, a do té politiky skutečně jít, převzít odpovědnost. Aktivismus bez odpovědnosti je jen polovičaté řešení, a vlastně ani to ne. Přinese jen uvolnění emocí lidí, kteří je jinak nedovedou zvládat.
Pravda, na straně perských Židů tehdy stál Hospodin. To bylo v celé kauze nejdůležitější. Hospodin je ale Bohem, který tento svět miluje. V tom vidím naději i pádný důvod k hledání rozumnějších metod nápravy společnosti i životního prostředí.
Autor: Petr Raus
