Je růst ekonomiky nezbytný pro přežití lidstva, nebo se už dávno míjí se skutečnou kvalitou života? Rozhovor s nerůstovým aktivistou Tadeášem Žďárským otevírá otázku, zda je správné usilovat o omezení bohatství. Pohled evangelia však ukazuje, že skutečná změna nezačíná v přerozdělování majetku, ale v proměně lidského srdce.
Šestisté třicáté třetí číslo časopisu Nový prostor, které bylo k dispozici od konce letošního ledna, přineslo několik zajímavých článků týkajících se charakteru současné společnosti a stávajících trendů jejího vývoje. Zaujal mne třeba rozhovor s Tadeášem Žďárským; autorka rozhovoru Alena Spálenská ho představila jako nerůstového aktivistu. Co si pod tím pojmem představit, bylo zřejmé hned z úvodu rozhovoru; Tadeáš Žďárský v něm řekl: „Žijeme ve společnosti, která je posedlá růstem. Bez ohledu na to, jak bohatá země je, pořád chce, aby ekonomika rostla a bohatství bylo víc a víc. Velikost ekonomiky se přibližně každý třiadvacet let zdvojnásobí. Historicky platilo, že růst přispíval ke zvyšování kvality života. Nyní jsme svědky toho, že to zejména v západních zemích přestává platit...“
Co na takový názor řekne evangelium? Nejspíš se nám hned vybaví, co řekl Ježíš mládenci, který se ho ptal, co mu ještě schází, aby dosáhl věčného života. Odpověď zněla překvapivě, protože požadovala, co nebylo psáno nikde v zákoně Mojžíšově: „Prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ Většina čtenářů tohoto textu uchová v paměti to první, prodej a rozdej. Aby taková rada ale mohla být platná, nutně potřebuje to další, totiž následování Krista, život ve společenství s ním, jinak se stává hraběcí radou. A nutno povědět, že ani v prostředí církve nebylo toto Kristovo doporučení chápáno jako rada zbavit se majetku, to by se možnosti služby církve brzy vyčerpaly. Spíš bylo vnímáno jako Boží požadavek, aby vlastník užíval svého majetku k prospěchu ostatních. Proto apoštol radil těm, kteří do té doby okrádali druhé, „ať raději přiloží ruce k pořádné práci“ a zdůvodní to: „aby se měli o co rozdělit s potřebnými.“ To, co říkal Kristus bohatému mládenci, platilo právě jen jemu a lidem s jeho problémem.
Představa zastaveného růstu má své slabiny. Tadeáš Žďárský mluvil o zdvojnásobení světové populace lidí za dvacet tři let. V roce devatenáct set osmdesát šest bylo podle páté přednášky k tématu Geografie obyvatelstva a sídel Masarykovy univerzity tempo růstu světové populace takové, že by se zdvojnásobila za dalších šestatřicet let. To není oproti těm třiadvaceti až takový rozdíl. Možná je růst potřebný už kvůli tomu, aby lidstvo mohlo jen přežít!
Jen z tohoto prostého porovnání vidíme, že problémem nebude ani tak sám růst, jako spíš následné rozdělení nově vzniklého bohatství. Růst jednou zcela jistě narazí na své meze, pravděpodobně se nejprve zastaví růst populace; to už nakonec leckde pozorujeme. S tím přerozdělováním to bude horší. Obávám se, že citovaný rozhovor nebere vůbec v úvahu tragické zkušenosti lidstva s budováním lepšího světa pomocí přerozdělování majetku násilím. Tadeáš Žďárský řekne: „Je klíčové zajistit, aby nikdo neměl příliš mnoho…“ Ano, dodá k tomu velmi správně: „aby nežil na úkor ostatních a nezískával nepřiměřenou ekonomickou moc.“ Tragédie takových představ spočívá právě v tom spojení, jakoby ten, kdo má majetek, nutně žil na úkor ostatních. Ono je tomu ale většinou právě naopak. A jakoby tu ekonomickou moc, kterou velkým majetkem logicky získá, musel používat jen k vlastnímu obohacení. To je ale myšlenková zkratka. Těch, kteří berou majetek jako závazek ke službě druhým, není vůbec málo. Nejvíc jich znám mezi křesťany, neplatí to ale pouze o nich.
To klíčové, co je třeba měnit, je především naše hodnotové nastavení; Bible říká: lidské srdce. Pokud se člověk nezmění , bude vždycky hledat kličky, jak jakýkoli společenský řád využít k vlastnímu prospěchu na úkor druhých. Za minulého režimu jsme toho viděli dost a dost; ne nadarmo se tehdy mezi lidmi říkávalo: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ Jakákoli řešení vnucovaná člověku zvenku, jsou ošidná, a představa, že rozhodující jsou vnější podmínky, je zcela zavádějící. Boží řešení začíná uvnitř. A co je na něm ještě důležité: začíná u mne, nikdy u toho druhého.
Za Rádio 7: Petr Raus
