Šla jsem si tak po ulici a kolem mne přejela tramvaj. Byla celá žlutá, což působilo vesele, a přes žlutou barvu se přes celý vagon táhl zřetelný černý nápis: Každý může mít štěstí! Čtu všechno, co se kolem mne odívá do písmen, a tak jsem přečetla i tuto reklamu. Zamyslela jsem se, zda to může být pravda, nebo je to úplná blbost.
Co to vůbec znamená, mít štěstí? Zdá se mi, že štěstí má ten, komu všechno vždycky vyjde. U zkoušek si vždycky vytáhl otázku, o níž něco věděl. Nikdy mu neujel vlak. Pokaždé sehnal lístek na koncert, který chtěl navštívit. Všichni byli nemocní, jenom on zůstal zdravý. Každý z jeho přátel zmokl, jen on byl po výletě suchý. Chápete? Tohle znamená mít štěstí. Může ho tedy mít opravdu každý? Nezdálo se mi to.
Když přece budu chtít mít štěstí, abych si užila krásný výlet, a budu si přát slunečné počasí, nemůže být šťastná sousedka, která touží po dešti, který by jí zalil zahradu. Nebo jiný hezký příklad: Když budu mít štěstí já a vyhraju v loterii hlavní cenu, nemůže ji už vyhrát nikdo jiný. Všichni ostatní, kteří si také koupili los, mají smůlu. Každý mít štěstí prostě nemůže. Je to nezaviněná a nezasloužená okolnost.
Něco jiného je být šťastný. Jedná se o pocit radosti, spokojenosti a vděčnosti, který nemusí mít žádnou konkrétní příčinu. Dokonce se nic zvláštního nemusí přihodit šťastlivci osobně. On totiž dokáže být šťastný, když se něco hezkého přihodí někomu známému, a nakonec i úplně neznámému člověku. Štěstí je schopnost mít radost ze všeho, co právě je. Ti, kdo mají štěstí, se však vůbec nemusejí šťastně cítit. A naopak ti, kteří se tak cítí, nemusejí mít žádné štěstí. Záhada, že? Ale krásná.
Došla jsem domů a na chodbě jsem potkala sousedku. Stará paní bědovala, že nemá žádné štěstí, protože v trafice už nesehnala své oblíbené čtení, nějaký obrázkový časopis. „Bylo to vyprodané, já jsem z toho úplně nešťastná,“ pravila tragicky. Politovala jsem ji a ona mě hned zatáhla k sobě do předsíně, aby se mi pochlubila novými fotkami pravnoučat.
Hrdě ukazovala krásné fotografie roztomilých dětiček, nadšeně mi popisovala, kde je jejich rodiče vyfotili a co se u toho ještě zábavného přihodilo. Měla jsem radost a taky jsem si vzpomněla na tu tramvaj prve na ulici, a tak jsem jí řekla: „Vy máte tak krásná pravnoučátka! Nejste vy šťastná žena?“ Ona se rozesmála a přiznala, že jo. Tak to vidíte. Každý mít štěstí nemusí, ale každý může šťastný být.
