V touze po bezpečí vyměňujeme pravdu za sliby charismatických vůdců. Jako společnost sklouzáváme k infantilním vzorcům chování, a dobrovolně se tak zbavujeme osobní odpovědnosti. Cesta z této krize důvěry ovšem nevede skrze hledání dalších spasitelů, ale přes odvahu k autentické důvěře a dospělému postoji k realitě.
Slovy Jonathana Haidta – čistě racionálně uvažuje jen psychopat a čistě emočně jen kojenec. Zdá se ale, že jsme jako společnost na tuto dospělou rovnováhu rozumu a emocí rezignovali. Jestliže postpravdivá společnost upřednostňuje emoce před fakty, stává se v podstatě společností kojeneckou. Mnozí inteligentní lidé se zříkají vlastní odpovědnosti ve prospěch charismatického vůdce, v němž vidí spásu se stejnou odevzdaností, jako kojenec spatřuje svého osobního boha v rodiči.
Od svých nároků upouštějí ne proto, že by tento vůdce hovořil rozumně a pravdivě, ale proto, že jeho slova souzní s jejich emočním nastavením. Tento zosobněný Leviathan je prostě jen sympatický a hlasitý. Zde je třeba bdělosti, protože manipulace funguje i opačně, skrze antipatii. Nenávist vůči „těm druhým“ je totiž tím nejefektivnějším tmelem davu.
Slepá víra versus autentická důvěra
Vymanit se z tohoto vlivu ovšem neznamená přestat někomu nebo v něco věřit. Člověk potřebuje cítit smysl a mít naději. Je ale rozdíl mezi slepou vírou v autoritu a důvěrou, která je také podmínkou dialogu. Ten totiž vyžaduje aktivitu a odvahu vystoupit ze svých jistot a riskovat vztah.
Právě tehdy zjišťujeme, že schopnost důvěřovat druhým roste jen na pozadí naší vlastní sebedůvěry. Pokud jsme vnitřně ukotveni, nemusíme svou identitu opírat o falešnou kontrolu nebo silného vůdce, ale nacházíme ji v živém střetávání s druhým.
Cesta k nové důvěře
Dokud setrváme v iluzi kontroly nebo v infantilní pozici, že o nás bude neustále někdo pečovat, přestože to nepotřebujeme, cesta k důvěře zůstane zavřená. Nejde o absenci soucitu, ale o nárokování si uspokojení bez přijetí odpovědnosti. Takový postoj je živen strachem podívat se na nezralé části vlastního já. Právě tento strach zbytečně posiluje touhu po moci, bez níž by postpravda nemohla existovat.
Ačkoliv žijeme ve společnosti založené na důvěře v instituce, samotné apely na systémové změny či reformy nestačí; každé instituci totiž dávají reálný obsah konkrétní lidé, a proto se kvalita celku vždy nutně odvíjí od zralosti jedince. Nakonec záleží na tom, zda si jen potvrzujeme vlastní ego prázdným tlacháním, nebo se znovu pokoušíme o dialog. Ten není zaklínadlem, které vše vyřeší. Je to vztah, a proto vyžaduje ochotu na obou stranách. Přesto má smysl ten prostor otevřít.
Foto: unsplash
