Války na Předním východě a v severní Africe nejsou vzdáleným dramatem, které se nás netýká. Jak ukazuje kniha Lenky Hrabalové Neúrodný půlměsíc, klimatická změna, úbytek vody, devastace krajiny a ozbrojené konflikty vytvářejí výbušnou směs, jejíž důsledky se dříve či později přelévají i do Evropy. Kdo dnes přehlíží ničení půdy, lesů a zdrojů obživy, přehlíží i budoucí otřesy, které zasáhnou nás všechny.
V poslední době vidíme, jak se našich životů dotýká válka odehrávající se zdánlivě daleko od nás. A nejedná se jen o rostoucí ceny benzínu a nafty. Válka svými dopady násobí účinky klimatické změny, a to zvláště v oblastech, ve kterých jsou již dnes jasně viditelné změny přírodních podmínek. Cestovatelka a spisovatelka Lenka Hrabalová v knize Neúrodný půlměsíc vysvětluje, jak klimatická změna souvisí mimo jiné i nárůstem extremismu. Zaměřuje se na oblast nám nejbližší, a to Přední východ a severní Afriku a varuje před podceňováním dějů, které zde probíhají. Náš svět je globální a vše, co vygraduje na jednom místě, se přelije do zbytku světa. Neúroda a s ní spojený hlad vyhání lidi z území, které dosud obývali. Hledají nové zdroje obživy. A jedním z nich je i nabídka činěná radikálními bojovými skupinami.
Řeky, poušť a lesy tvoří tři ústřední témata knihy. Kapitola věnovaná lesům se soustřeďuje na libanonské cedry. Libanon, kdysi „Švýcarsko východu“, se v důsledku válek probíhajících v regionu propadl mezi nejchudší země světa. Cedry, které kdysi rostly pár kilometrů od pobřeží, se nyní posouvají do oblasti hor. Země, kde se zvýšila průměrná teplota za sto let o 1,5–2,25°C, se stala nesmírně zranitelnou. Ohrožují ji extrémní suché sezóny, častější prudké záplavy, extrémní povětrností jevy a vlny veder. Ke ztrátě lesních porostů přispívá také drobný hmyz vosička ploskohřbetka tanúrínská, jejíž populace narostla v důsledku teplých zim a rychlého mizení sněhu.
K další devastaci lesů přispívají rozsáhlé požáry. Země trpí špatným hospodařením se zdroji, nefungujícím zdravotnictvím a školstvím, což vede k růstu chudoby. Ekonomická krize a nedostatek zdrojů energie žene obyvatele, aby sháněli na otop vše, čím se dá topit. Dřevem to jde velmi snadno. Libanon dlouho spoléhal na fosilní paliva a neinvestoval do solární energie, přičemž slunné pobřeží je pro ni jako stvořené. Kvůli chudobě si však mnoho lidí nemůže dovolit pořízení solárních panelů.
Chudý Libanon devastovaný vojenskými konflikty nedokáže dostatečně prosazovat účinná opatření na ochranu životního prostřední. Dochází proto ke kontaminaci pitné vody, vypouštění toxických výparů a nadměrnému čerpání podzemních vod. Chybí také regulace odpadového hospodaření. Libanonské stavebnictví také hojně využívá karcinogenní látky, jako je azbest, zejména na střechy a potrubí.
Všechny tyto problémy dále umocňuje válka, kterou vede Izrael proti Hizballáhu. Styl, jakým provádí útoky, však překračuje meze stanovené mezinárodním právem. Zpráva, kterou předložil libanonský ministr životního prostředí, ukazuje škody způsobené během vojenského konfliktu, a to již od roku 2023. Izraelské útoky ovlivnily celou podobu jižního Libanonu a způsobily kritické škody na lesních porostech i ovocných sadech. Došlo k likvidaci olivových hájů, zamoření orné půdy fosforem a kontaminaci ovzduší nebezpečnými toxickými látkami. Izrael používá munici s bílým fosforem, který sice není zakázaný mezinárodním právem, ale nesmí být použit proti civilistům, což se však na jihu Libanonu děje s cílem vyhnat obyvatele z jejich domovů. Tato vysoce hořlavá látka ničí úrodu a stojí za vznikem masivních lesních požárů.
Libanonští představitelé hovoří o ekocidě, tedy o závažných, nevratně či jen s nadměrnými obtížemi napravitelných škodách na velkém území. Podle mezinárodního práva není ekocida jako taková uznána jako trestný čin, je však možné stíhat vědomě vedené útoky s cílem způsobit rozsáhlé, dlouhodobé škody na životním prostředí, které by byly zjevně nepřiměřené ve vztahu ke konkrétní a přímé vojenské výhodě.
Bylo by nesmírně naivní domnívat se, že se dopadům těchto válek vyhneme. Mezi nejzákladnější lidské potřeby patří jídlo, voda a vzduch. Poškození či ztráta těchto zdrojů neovlivňuje jen daný region, ale má globální dopady. Obrazem loňského Íránu byly masové demonstrace vyvolané ekonomickým úpadkem, k němuž významnou měrou přispělo rovněž nebývalé sucho. Další následky se jen řetězily. Měli bychom si toho být vědomi a neroztleskávat další války. Klimatická změna již tak oslabuje naši soudržnost a války vše jen umocňují. Musíme hledat cesty, jak chránit přírodní prostředí a lidské životy, a ne jak je ničit.
