Naše doba je přesycena slovy, která nic neříkají. Zdá se, že místo snahy o porozumění se uchylujeme spíš k asertivnímu přesvědčování. Takový přístup nás ale může zavést spíš k úpadku pravdy jako společenské hodnoty než k hledání cest k sobě navzájem. Vždyť pravda není jen statickým místem shody, ale procesem. Co se stalo s dialogem?
Autentická mezilidská komunikace se totiž nezakládá na mechanizované výměně informací a dobře zvládnutých formálních reakcích, ale na harmonickém mísení dovednosti a porozumění. Z takové symbiózy mohou v komunikaci vzniknout podmínky pro toleranci, svobodu a odpovědnost, v nichž dokážeme na překážky reagovat také sebepřekročením, nikoliv manipulací nebo lhostejností.
Tento typ dialogu nás také vyzývá vnímat svou identitu (to, kým jsme) také prostřednictvím alterity (to, kým nejsme). Právě v prostoru „mezi námi“ se rozhoduje o tom, zda nalezneme něco společného, tedy propojujícího. Co nepropojuje, není komunikace.
Zatímco ve vnitřním dialogu objevujeme sami sebe, dialog s druhým nám radikálně rozšiřuje obzory. Učíme se v něm překračovat limity přirozené empatie a směřovat k vědomému soucitu. Právě zde vzniká etické prostředí, které nestojí na rigidních normách, ale na reflexi našich perspektiv a na odpovědnosti vůči životu, který tvoříme společně.
Iluze asertivního monologu
Realita je často jiná. Performujeme v online prostoru a dialog se mění v pouhé přesvědčování. Jak poznamenává MacIntyre, náš diskurz se redukuje na zvolání „toto je dobré; souhlasím s tím a chci, abys s tím také souhlasil“. Setrváváme v monologu, kde každá druhá reakce začíná asertivním „ale“.
Přesvědčování se mění v tlachání, které Koukolík diagnostikuje jako „bulšiting“. Jde o lhostejnost k faktům, v níž už nezáleží na pravdě, ale na efektu. Sdělení se rozmělnilo v informační kaši a my se na cestě k pravdě ztrácíme. Právě tlachání je podhoubím postpravdy. Umožňuje nám totiž nepozorovaně vydávat svá přesvědčení a vlastní emoce za cosi objektivního.
Kritické myšlení jako floskule
Proti erozi smyslu se často staví tzv. kritické myšlení. Toto sousloví, které se samo stalo obětí tlachání, dnes slouží jako nálepka pro ty, co „myslí správně“. Před informačním chaosem nás ovšem nespasí pouhé ověřování zdrojů. Kdybychom kritické myšlení snížili jen na návod k použití, popřeli bychom tezi pravdy jako procesu.
Skutečné myšlení totiž bolí. Znamená třídit, volit a soudit. Učit se rozpoznávat kvalitu a testovat vlastní předsudky. Ne kvůli přesvědčování, ale abychom zažili údiv – návrat k dětské zvídavosti, která je protipólem dětinské vztahovačnosti.
Rovnováha rozumu a emocí
Ke kritickému myšlení patří také vnímavost k vlastním emocím a jejich regulace. Bez emočního zabarvení jsou sebezajímavější fakta suchá a sterilní. Nejsme totiž chladné stroje na logiku, ale bytosti, v nichž se rozum střetává s evolučně staršími a silnějšími emocemi. Naše intuice nám často dává ty nejpravdivější signály, ale teprve řeč nám umožňuje tyto spodní proudy uchopit. Jak trefně poznamenává Jonathan Haidt, čistě racionálně uvažuje jen psychopat a čistě emočně jen kojenec. Biologie nám dává obojí a dospělost vyžaduje rovnováhu.
Naše rozmanitost totiž volá po setkávání, nikoliv po míjení či splynutí s druhým. V postpravdivé společnosti se stáváme součástí davu, aniž bychom se skutečně setkali. Je to paradox, který evokuje biblickou otázku: „Kde jsi?“ Posvátné se stává profánním. Musíme se znovu vytvarovat.
Foto: andrik-langfield/unsplash
