Komentář novinářky Anny Koucké na platformě Page Not Found pojmenovává zkušenost mnoha žen, pro které se randění spojilo hlavně s únavou, zklamáním a obavou o vlastní bezpečí. Ve chvíli, kdy z této zkušenosti vzniká obraz žen jako vyspělejších bytostí a mužů jako téměř nepoužitelné skupiny, se ale zavírá debata, kterou bychom naopak potřebovali vést. Muži mají rozhodně co dohánět, odpovědí ale nemůže být nové pohrdání zabalené do starých stereotypů, ať už má sekulární, nebo křesťanskou podobu.
Když žena řekne, že už randit nechce, muž by neměl automaticky začít obhajovat svoje pohlaví. Nejdřív by se měl pokusit pochopit, co ji k tomu rozhodnutí přivedlo. Může za tím být vztah, ve kterém nesla většinu odpovědnosti za společný život, série schůzek s muži, kteří nerespektovali její hranice, nebo prostá únava z toho, že má dospělého partnera učit věci, které už dávno měl zvládat sám.
Právě z této zkušenosti vychází článek Anny Koucké s titulkem Randění odzvonilo. Muži se nestihli emancipovat a ženy už to odmítají tolerovat. Randění v něm popisuje jako vyčerpávající provoz, ve kterém je kolem spousta krásných, inteligentních a schopných žen, zatímco použitelný muž se hledá těžko. Hned v úvodu navíc čtenáře upozorňuje, že pokud ho text urazí, měl by se nejdřív zamyslet, jestli se v něm náhodou nepoznal.
Taková věta si ale předem pojišťuje výsledek celé debaty. Když souhlasíte, potvrzujete autorčinu tezi. Když nesouhlasíte, může to být vyloženo jako další důkaz toho, že jste se poznali a jen se cítíte dotčení. Kritická reakce se pak snadno smete ze stolu jako uraženost. Tohle argumentační kolečko ale nepomáhá lépe pochopit zkušenost žen ani to, co se děje s muži. Spíš tlačí čtenáře k tomu, aby si vybral jednu stranu a začal bránit svůj tábor.
Nejdřív je třeba vzít vážně ženskou zkušenost
Pocit ohrožení při seznamování není přecitlivělost ani mediální konstrukce. Ženy vstupují do kontaktu s neznámým mužem s jiným souborem rizik než muži. Zatímco muž se obvykle obává odmítnutí nebo trapnosti, žena častěji zvažuje, zda bude respektováno její odmítnutí a zda se z nepříjemného setkání nestane nebezpečná situace.
Výzkum z roku 2023 mezi uživateli seznamovacích platforem ukázal, že ženy hodnotily své zkušenosti negativněji než muži. Více než polovina uživatelek mladších padesáti let obdržela nevyžádané sexuálně explicitní zprávy nebo obrázky. Významná část zažila pokračující kontakt po odmítnutí a některé čelily fyzickým výhrůžkám. Ženy také častěji považovaly seznamovací aplikace za nebezpečný způsob navazování kontaktů.
Když na podobnou zkušenost muž odpoví tím, že i chlapi to mají při randění těžké, vlastně se míjí s tím, o čem ženy mluví. Ano, také muži zažívají samotu, manipulaci nebo ponížení. Na schůzku ale většinou nejdou se stejnou obavou z fyzického napadení, sexuálního nátlaku nebo z toho, že druhý člověk nebude respektovat jejich odmítnutí. Kdo chce pochopit, proč některé ženy na randění raději rezignují, musí nejdřív přijmout, že rizika nejsou rozložená stejně. Vlastní zkušenost může přidat až potom.
Stejně tak je potřeba brát vážně ženy, které zjistily, že se jim bez partnera žije prostě líp. Být sama už dnes není známka toho, že člověk v životě selhal. Žena nemusí zůstávat ve vztahu proto, že by se bez muže neuživila nebo že by ji okolí jinak považovalo za neúplnou. Partnerství proto musí do jejího života přinášet něco, co za tu blízkost a společné úsilí stojí. Když místo toho znamená hlavně další starosti, nejistotu a neustálou péči o emoce druhého člověka, je rozhodnutí zůstat sama docela pochopitelné.
Emancipace, která zůstala v půli cesty
Tvrzení Anny Koucké, že se část mužů nestihla emancipovat, obsahuje kus pravdy. Ženy během několika generací vstoupily do mnoha profesí, získaly ekonomickou nezávislost a postupně odmítly představu, že jejich hodnota spočívá v péči o muže. Problém je, že někteří muži tuto proměnu přijali pouze zvenčí.
Respektují, že žena pracuje a rozhoduje o vlastním životě, zároveň ale očekávají, že doma převezme většinu neviditelné práce – bude připomínat narozeniny v kalendáři, plánovat společný čas, prát a žehlit, otevírat citlivá témata a pečovat o vztah, když se začne rozpadat. Muž se považuje za rovnocenného partnera, protože ženě přece nic nezakazuje, aniž si všimne, že odpovědnost za kvalitu společného života přenechal jí.
Rozdělení vztahu padesát na padesát neznamená, že se každý nákup, úklid nebo vaření musí přesně rozpůlit. Znamená to, že oba berou odpovědnost za společný život, domácnost i to, jak se ve vztahu cítí. Žena nemá být mužova druhá máma, terapeutka ani člověk, který mu organizuje celý život. Dospělý chlap by se měl umět postarat sám o sebe, udržovat vlastní vztahy a mluvit o tom, co prožívá, aniž by všechno emoční břemeno automaticky naložil partnerce.
Právě v této oblasti se ukazuje jeden z důsledků tradiční mužské socializace. Muži podle výzkumu z roku 2025 neuvádějí vyšší míru osamělosti ani menší počet blízkých přátel než ženy. Méně často se však obracejí na přátele, rodinu nebo odborníky, když potřebují emoční podporu. Žena se potom snadno stává jediným člověkem, před kterým si muž dovolí být zranitelný. To sice může znít jako projev intimity, dlouhodobě tohle však vytváří vztahovou závislost.
Část mužů na vlastní nejistotu reaguje tím, že se vrací k představě, že správný chlap má hlavně dominovat. „Muži“ typu Andrewa Tatea či Filipa Turka jim nabízejí jednoduchou odpověď. Problém prý není v tom, že neumějí budovat vztah, ale v tom, že jsou moc slabí. Řešením má být větší kontrola, společenský status a odmítání toho, co od nich ženy očekávají. Takový pohled přitahuje hlavně muže, kteří se cítí zbyteční, ztracení nebo odmítnutí a neumějí o vlastní bolesti mluvit jinak než vztekem. Toxická maskulinita přitom neznamená, že mužství samo o sobě je toxické. Popisuje jeho pokřivenou podobu, v níž se hodnota chlapa odvíjí od převahy nad druhými, potlačování emocí a pocitu, že má právo řídit životy lidí kolem sebe.
Kdy kritika přestává být kritikou
Osobně vidím problém ve chvíli, kdy se oprávněná kritika mužského chování začne měnit v žebříček, na kterém jsou ženy automaticky výš. Koucká píše, že skvělých žen je všude plno, zatímco mužů, kteří dosahují alespoň kvalit průměrné ženy, je jako šafránu. Možná to měla být nadsázka, ale i nadsázka něco sděluje. Tady z ní vychází, že ženy představují běžný standard lidské kvality, zatímco muži jsou spíš nepovedený materiál, mezi kterým se občas najde někdo použitelný. Ať už to autorka zamýšlela jakkoliv, zní to jako dost jednoznačný soud.
Podobně přitom uvažuje manosféra, jen si prohodí role. Vychází ze skutečné bolesti odmítnutých nebo osamělých mužů, ale postupně z ní vytvoří teorii o tom, jaké ženy údajně jsou. V tomto světě jsou vypočítavé, povrchní a neschopné věrnosti. Jednotlivá špatná zkušenost se tak začne vydávat za popis celého pohlaví.
Pohrdání Koucké může před čtenáři působit sebevědomě a silně, ve skutečnosti za ním ale často bývá bezmoc. Když člověk opakovaně zažívá zklamání, může si chránit vlastní důstojnost tím, že sníží hodnotu celé skupiny, od které čekal přijetí. Taková reakce je lidsky pochopitelná, ve veřejné debatě však jen dál prohlubuje propast, o které mluví.
Z druhé strany pak přichází snaha odpovědět na toxickou maskulinitu pojmem toxická feminita. Je pravda, že manipulace, pohrdání nebo hraní na genderové stereotypy nejsou výhradně mužskou disciplínou. Když ale ke každému mužskému problému začneme mechanicky hledat jeho ženský protějšek, většinou tím jen srovnáváme účty. Vztahové nezralosti jsou schopni muži i ženy, ale to ještě neznamená, že se všechny problémy projevují stejně nebo mají stejné důsledky.
Mužská odpovědnost bez sebeponížení
Jako muž nemám potřebu bránit každého chlapa pokaždé, když zazní kritika mužského chování. Znám muže, kteří se k ženám chovají hlavně jako k prostředku vlastního uspokojení. Znám i takové, kteří od partnerky očekávají kompletní servis, ale přitom svůj vztah bez rozpaků popisují jako rovnocenný. Některé rozhodí už samotný fakt, že žena nastaví hranici, řekne ne nebo jasně pojmenuje, co od vztahu potřebuje.
Zároveň se pohybuji mezi muži, kteří ženy respektují a partnerství berou jako společnou odpovědnost. Starají se o děti i domácnost a nezanedbávají ani vlastní duševní život. Umějí se omluvit bez dodatku, že je k jejich chování někdo vyprovokoval, a ženskou samostatnost nevnímají jako ohrožení svého místa ve světě.
To samozřejmě nemaže špatné zkušenosti žen s nezralými nebo násilnými partnery. Ukazuje to ale, že mužská nezralost není žádný přírodní zákon. Mužství může stát na spolehlivosti, ochraně bez potřeby druhého ovládat a síle, která se nemusí dokazovat převahou. Takový muž se však nerodí hotový. Potřebuje k tomu dobrou výchovu už od dětství, přátelství s dalšími muži, ve kterých může být i zranitelný, a ochotu přiznat si vlastní selhání bez výmluv.
Mužská emancipace také nemůže skončit u toho, že se chlapi naučí používat správná slova, ale doma dál čekají, až jim partnerka rozdá úkoly. Pozná se v běžném životě podle toho, že si muž všimne, co je potřeba udělat, a chápe, že o vztah se musí průběžně starat oba. Patří k tomu schopnost přijmout odmítnutí bez uraženého mlčení a bez snahy druhého člověka potrestat. Stejně tak je nutné přijmout, že žena muži nedluží vztah, sex ani další šanci jen proto, že o ni projevil zájem.
Ženy zároveň nepotřebují poslouchat, že mají příliš vysoké nároky nebo že jednou budou litovat, že zůstaly samy. Špatný vztah přece není hodnotnější než spokojený život bez partnera. Partnerství ani následné manželství nejsou povinným potvrzením lidské dospělosti, přestože právě to mi bylo v církevním prostředí často více či méně naznačováno.
Víra bez návratu ke starým rolím
Jako věřící nedokážu přijmout obraz muže jako zbytečného škůdce ani ženy jako někoho, kdo se už svou podstatou rodí morálně lepší. Muži i ženy mají stejnou důstojnost a oba dokážou druhého člověka milovat, stejně jako mu ublížit nebo ho využívat. Víra zároveň nemůže sloužit jako zástěrka pro mužská selhání ani jako důvod, proč se odvolávat na tradiční uspořádání pokaždé, když někdo kritizuje nerovnost ve vztahu.
Křesťanské prostředí bohužel někdy mluvilo o partnerství tak, že po ženě vyžadovalo trpělivost a obětavost, zatímco muži nechávalo autoritu bez odpovídající odpovědnosti. Žena měla vztah zachraňovat, více odpouštět a ještě se ptát, co může udělat lépe. Mužská pasivita se přitom mohla vydávat za vedení rodiny. K takovému modelu opravdu není důvod se vracet.
Křesťanská láska neznamená, že jeden člověk zmenší svůj život, aby ten druhý nemusel dospět. Potřebuje svobodu, souhlas a ochotu obou nést odpovědnost za společný vztah. Když se jeden bojí říct svůj názor, musí neustále ustupovat nebo dlouhodobě táhne většinu zátěže, nedá se to omluvit řečmi o oběti a věrnosti.
Plnou hodnotu má i život bez partnera. Samota může bolet, ale někdy je svobodně zvolený život o samotě zdravější než vztah, ve kterém převládá strach, nejistota a vyčerpání. Církev by proto neměla lidi tlačit do manželství jen proto, že ho stále považuje za očekávanou a správnou životní dráhu.
Odzvonilo starému nároku
Randění nejspíš neodzvonilo. Spíš odzvonilo představě, že chlapovi stačí být v zásadě slušný a ochotný vstoupit do vztahu, aby tím automaticky představoval dobrou nabídku. Ženy, které se umějí postarat samy o sebe a dokážou žít spokojený život, nemají důvod vstupovat do partnerství, ve kterém získají dalšího člověka, o kterého se budou muset starat.
Pro muže to nemusí být příjemná zpráva, ale je fakt potřeba ji slyšet. Nemusíme ji odmítat ani se kvůli ní začít stydět za vlastní mužství. Můžeme ji vzít jako výzvu k dospělosti a k tomu, abychom do vztahu přinášeli víc než jen svoji přítomnost a základní slušnost.
Stejně tak ale nemůžeme přijmout představu, že špatné zkušenosti žen s muži automaticky ospravedlňují pohrdání muži jako celkem. Pohrdání nevytvoří bezpečnější vztahy ani z mužů neudělá citlivější partnery. Spíš vyvolává obranné reakce, hromadí vztek a zakládá další internetové tábory, ve kterých je každá strana přesvědčená o vlastní morální převaze.
Budoucnost vztahů proto nebude stát na návratu žen do starých rolí ani na veřejném ponižování mužů. Záležet bude na mužích, kteří zvládnou rovnocenný vztah bez pocitu, že tím přicházejí o vlastní hodnotu, a na ženách, které nemusejí slevovat ze svých nároků jen proto, aby vůbec s někým byly. Takové partnerství nevzniká samo od sebe. Pořád ale dává větší smysl než válka pohlaví, ve které si muži a ženy navzájem dokazují, že se bez sebe obejdou.
Foto: unsplash/josh-hild
