Nečekal jsem nic. A moc se mi to ani nehodilo, takhle hned na pondělí velikonoční ve čtyři odpoledne, když máte za sebou čtyřdenní ponor pod hladinu, mystiku velikonočních obřadů a myšlenky jinde. Ale dobře. Pozvání do televize na kampaň Pomozte dětem, lidé budou telefonovat a říkat, kolik chtějí přispět různým neziskovkám, co se starají o postižené děti, a my, dvanáct tzv. osobností, jim krátce poděkujeme a třeba i prohodíme několik slov.
Ve studiu chvilku takové ty pokyny co máme říkat a že se máme pořád usmívat kvůli kamerám a pak generálka, seděli jsme my, takzvané osobnosti, za každým z nás slečna, co bude zapisovat kdo volá, z jakého města volá a kolik chce přispět. Moderátoři, dva kluci, svou show uměli nazpaměť, včetně vtípků, my jsme na generálce se měli tvářit šťastně a měli jako hovořit do telefonu a jako napodobovat šum, který pak reálně v místnosti bude. Hodina a půl, vlastně nudy.
Moderátoři pak, jak měli ve scénáři, obcházeli jednotlivé tzv. osobnosti a ptali se nás, jak si to užíváme a my osobnosti jsme jim měli odpovídat, že si to užíváme náramně. Hodně nás připravovali, že budou dost volat naštvaní lidi a budou protivní nebo mluvit o politice, a pak že máme hovor zdvořile ukončit. A pak taky, že se máme tvářit vesele a tleskat a projevovat radost, když uvidíme na obrazovce částku, kolik že se vybralo.
To jsem si říkal že do tohoto nejdu, vybrali jste si mě, oslovili jste mě, byla to vaše volba, ne moje, budu tady ale budu tady za sebe, introvertní introvert, budu klidně od občanů poslouchat politické komenty, budu velmi zdvořilý, budu velmi laskavý, ale nebudu tleskat ani zdvihat ruce jak v hokeji, když částka poskočí. Nejsme ve Vlkovi z Wall Street, že.
Pak o půl osmé nás prosili, abychom už ve studiu jako byli posazení, že bude kratičký vstup do Událostí, a abychom tam jako byli, aby si diváci mohli udělat obrázek, jak to vypadá. Pak že si můžeme dát ještě půl hodiny pauzu. Pořád taková trochu nuda i trochu podrážděnost, že mám dělat něco, co nejsem.
Jenomže mně už někdo telefonoval opravdu. Manželé ze severu, z Chomutova, že chtějí poslat pět set korun, velmi zdvořilí. A tak už jsem nikam nešel, protože od toho prvního telefonátu se nálada otočila o sto procent. Začalo to bzučet a pokračovalo bez přestávky. Ti lidé, co telefonovali, vůbec nebyli protivní, vůbec nemluvili o politice, byli normální, byli laskaví, byli věcní, oznamovali, kolik poslali nebo kolik pošlou ale nezalykali se přitom pocitem vlastní dobročinnosti. Celkem ty skoro dvě hodiny až do konce jsem zůstal na místě a přestal vnímat okolí. Za večer to bylo nevím, mnoho desítek telefonátů, počítám třeba šedesát sedmdesát.
Volající mě přejeli, v tom dobrém slova smyslu, nálada začala ve vzduchu jiskřit. Lidé středního věku mluvili krátce a věcně, většinou se představili jako manželé, kdo jsou, odkud jsou, kolik chtějí přispět, mrkl jsem jen na svou slečnu, co zapisovala, zda v tom hluku všechno chytila, pěkně jsem poděkoval a rozloučil se, tihle lidé se nechtěli vybavovat. A dávali hodně, někteří opravdu hodně. Na výzvu se mnozí zdráhali říct svoje jméno s poznámkou, že je to jedno a že to nedělají kvůli tomu. Nebo přímo řekli, že sdělí jen město, ale že chtějí zůstat v anonymitě.
Pak senioři a příběhy hodně dojemné, přímočaré, že jsem okamžitě uvěřil, že to tak je, jak říkají. Paní z domova důchodců z jihu Čech, že nám posílá jen stovku, protože včera poslala pět set korun lékařům bez hranic, a že už nemá víc, bude mít zase až příští měsíc. Paní z domu s pečovatelskou službou, že posílá dvě stě korun. Že mě zná. Paní, co má covid, ale že je doma, a že to zkusí zvládnout sama, a že chce taky pár stokorun poslat. Pak paní, co se dovolala osobnosti vedle, co umí odpustit všem, jen sobě ne, my jsme si jen přes sklo prohodili sluchátka.
Jiná paní, že by nám chtěla poslat peníze, ale že vůbec neví, jak to udělat. Kolem třetiny hovorů děti, tak třeba šest až dvanáct let, většinou nebo vždy s rodiči za zády. Ale volaly samotné děti, pěkně pozdravily a představily se, občas se slyšitelnou nápovědou maminky. Chlapec deset let, že má našetřeno v prasátku padesát korun, a že nám pošle třicet. Dívenka, že pošle tři sta padesát korun, tři sta je od rodičů, padesát ode mě, upřesnila. A že se už moc těší do školy.
Takto to jelo celý večer. Neměl jsem vteřinu pauzy, přestal vnímat moderátory, svět, obrazovku, jen jsem se snažil v tom hluku porozumět, s kým mluvím a jaký kdo má příběh. Český Těšín, Opava, Valašské Meziříčí, Olomouc, Zlín, Brno, Blansko, Blučina, Pardubice, Hradec, Praha, Česká Lípa, Brandýs, Kolín, Sokolov, Teplice, Ústí a vesničky kolem, na spoustu dalších míst jsem zapomněl. Pak přišli ti dva kluci co to moderovali, ptali se tu nacvičenou otázku, křičel jsem na ně nenacvičenou odpověď, jak jsou Češi výborní a jak celý ten nápad neuvěřitelně funguje, jak jsou ti lidi, co volají výborní, kluci se smáli a pak začaly létat konfety a pak byl najednou konec. Návrat do reálného světa, poděkování své slečně asistentce, poděkování moderátorům, režisérce, poděkování všem.
Aby bylo jasno. Ani v jednom hovoru jsme neřešili politiku. Ani v jednom hovoru nebyla ironie nebo nadávání. Ani v jednom hovoru nebyla taková ta ulepená láskyplnost a pocit vlastní důležitosti. Ani v jednom hovoru nezazněl vulgarismus. Ani v jednom hovoru nikdo z dětí neřekl něco nepatřičného. Rodiče to asi hodně využili jako prvek výchovy, ty máš štěstí že jsi zdravá nebo zdravý, tak přispěj dětem, co zdravé nejsou.
Pak, už pozdě a sám, jsem ze studia dlouze šel jarním sněhem studenou nocí na autobus, co zrovna jezdil místo metra, a říkal si udiveně, že to s námi nemůže být tak zlé, jak se mi normálně zdá.
Tak zážitek předávám dál.
Autor: Marek Orko Vácha
Zdroj: Blog.aktualne.cz
