Jsou pocity viny prospěšné? Měly by mít nějakou mez? Existuje nezdravý pocit viny? A co se s ním dá dělat? Pocit provinění úzce souvisí s morálním vědomím a přijetím pravidel společnosti, v níž žijeme. Jak se vyvíjí pocit viny v průběhu života a jak k němu u věřících přispívá církev? Nad tím se zamýšlí psycholožka Markéta Jonczy.
V psychologii rozumíme pocitem viny stav, který je důsledkem vnímání, že bylo porušeno morální, etické nebo společenské pravidlo. Když si uvědomíme, že jsme porušili vlastní nebo společenské hodnoty a normy, může se takové duševní rozpoložení dostavit. Vyjadřuje přijetí těchto pravidel a vědomí, že došlo k jejich překročení. Pocit viny bývá zároveň také formou trestu, který na sebe sami uvalujeme, když hluboce prožíváme rozpor mezi přijatým ideálem a prožívanou realitou.
Morální vývoj v průběhu života
Psycholog Lawrence Kohlberg vytvořil teorii vývoje morálního vědomí a popsal tři úrovně a šest fází, kterými člověk v životě prochází. Na jejím základě lze porozumět chování lidí a dětí na různých stupních morálního vědomí.
V první úrovni tzv. prekonvenční morálky jde jedinci o to, aby se vyhnul trestu nebo aby pro sebe něco získal. Druhý stupeň (konvenční morálka) je charakterizován dodržováním společenských pravidel a očekávání za účelem udržení vztahů a jako projev povinnosti vůči společnosti, snahy o udržení stability a řádu, respektování autority. Třetí stupeň tzv. postkonvenční morálky zahrnuje respektování principů demokracie, jako jsou individuální práva či akceptace jiných názorů. Osoba v této fázi morálního vývoje chápe pravidla jako dohodu mezi lidmi. V nejvyšší fázi se člověk řídí již vlastními etickými principy, které nemusí odpovídat společenským pravidlům. Kohlberg zároveň uvádí, že ne každý se však dostane na vyšší úrovně morálního vývoje.
O pocitu viny můžeme mluvit až od úrovně konvenční morálky, protože do té doby převládají individuální cíle nad společenským uvědoměním. Jedinec pociťuje vinu, pokud jeho jednání neodpovídá očekáváním a normám společnosti nebo pokud narušuje stabilitu a řád. Vina se projevuje jako důsledek sociálního učení.
V postkonvenční úrovni, kdy už člověk přemýšlí o individuálních právech a spravedlnosti ve společnosti, se může pocit viny dostavit, když pociťuje nespravedlnost, kterou páchá společnost na některých jedincích. Na nejvyšší úrovni, kdy se člověk řídí univerzálními etickými principy, jako je například lidská důstojnost, může pocítit vinu, pokud shledá, že nejednal podle svých vlastních zásad. Tyto individuální morální principy ovšem mohou být (stejně jako společenská pravidla) naprosto v rozporu s přirozeností člověka.
Psycholožka Carol Gilliganová s ohledem na genderové odlišnosti rozšířila Kohlbergovu teorii morálního vývoje o rozměr starostlivosti. Etická dilemata a rozhodnutí se nemusí řídit jen abstraktními principy spravedlnosti, ale i praktickými dopady na vztahy. Vyzdvihuje genderové rozdíly v morálním vývoji a dokládá, že ženy mohou procházet jinými fázemi morálního vývoje než muži. Starostlivost a péče je u žen důležitým aspektem morálního rozhodování. Pocit viny může vyústit ze situace, kdy jsme se o někoho nedokázaly dostatečně postarat.
Morální vývoj jedince v církvi
V církvích samozřejmě najdeme lidi na všech úrovních morálního vývoje. Jednotlivá církevní společenství se však liší v tom, jaké normy po svých členech vyžadují. Některá pravidla vycházejí z Bible, jiná z tradice nebo od církevní autority. Křesťanství podporuje postup z prekonvenční morálky zaměřené jen na sebe ke konvenční morálce, která bere v potaz celou společnost. Církev stojí za vznikem mnoha nemocnic, chudobinců a starobinců v průběhu minulých století. Rozvíjí mezi svými členy altruismus a snahu pomáhat druhým, což jsou jedny ze základních křesťanských principů. Občas však kromě toho zapomíná zdůrazňovat doporučení milovat kromě druhých také sám sebe, což může vést k nezdravému přetěžování, nedostatku odpočinku a sebepéče, ignorování zdravotních a duševních problémů, rozvoji závažných onemocnění nebo kolapsu.
Pro většinu věřících je velmi nepříjemné si připustit, že i církve a jejich představitelé potřebují odpuštění za své hříchy. Některé církve jsou otevřenější vůči kritice vlastních řad a akceptují, pokud někdo s postkonvenční úrovní morálky upozorní na nespravedlnost a nedemokratičnost, ke které uvnitř církví dochází. Málokteré společenství ovšem dokáže přijímat lidi, kteří se osvobodili od společenských pravidel a řídí se pouze univerzálními etickými standardy. Tito lidé narušují řád a stabilitu, a proto jsou v každé společnosti včetně církví nepohodlní a více či méně ostrakizovaní. Do této skupiny patřili starozákonní proroci, Ježíš Kristus, apoštol Pavel a mnozí svatí, kteří před svým svatořečením byli nejprve umučeni, někteří dokonce křesťany samotnými.
Sociální tlak v církvi a dopady na psychiku
Každá společnost působí na jedince tlakem a podporuje (oceněním, úctou, statusem) vhodné projevy chování a nechtěné potlačuje (pomluvami, veřejným zostouzením, církevním soudem, vyloučením apod.). I v církvích se lidé učí nápodobou a pozorováním, jaké chování je zde odměňováno a jaké není tolerováno. V rámci sociálního učení vzniká podle Alberta Bandury individuální koncept sebehodnocení (jestli jsme dobří, nebo špatní) a sebeúčinnosti (jak jsme schopni ovlivnit události kolem).
Církevní společenství mají moc formovat sebehodnocení a sebeúčinnost především u citlivých a mladých jedinců. Pokud je na ně vytvářen extrémní tlak, může se u nich rozvíjet pocit méněcennosti, omnipotentní zodpovědnost, pocit bezmoci, negativní sebehodnocení (např. „Jsem špatný, zavrženíhodný, nezasloužím si soucit, ani odpuštění a lásku…“), pocit viny a nesmyslnosti z vlastní existence, které mohou vyústit v závažné psychické onemocnění jako deprese, úzkosti, sebepoškozování a pokusy o sebevraždu.
Co s pocity viny
Pocit viny zažíváme všichni a bude nás pravděpodobně provázet celým naším životem. Ať už je důsledkem neuváženého činu, přehnaného pocitu zodpovědnosti, tím, že jsme jiní, než bychom chtěli být, nebo nedodržením církevních norem. Mohli byste po přečtení tohoto článku cítit vinu i za to, že jste nedosáhli vyšších stupňů morálního vývoje. Pocit provinění je všude tam, kde dochází k vnitřnímu rozporu mezi ideálem a realitou. Ve stanovování ideálů jsou církevní instituce a společenství mistry.
Ale jak s pocity viny umíme zacházet? I nám křesťanům je často zatěžko vyznat reálnou vinu (třeba perfekcionismus a přísnost) a uvěřit v Boží bezpodmínečnou lásku, milosrdenství a odpuštění. Co nám potom z víry zbyde? Bič na sebe a na ostatní upletený z nesplnitelných požadavků, strach ze změny pravidel a vnitřní prázdnota. Léčivá moc Kristova kříže nás přivádí na lepší cestu: vyznání vin, odpuštění a osvobození. Pojďme se po ní vydat!
