Pavel Eder, v online prostoru známý jako Pastor Pavel, v Praze založil novou křesťanskou komunitu SafePoint. „Vzájemná jednota staví na něčem jiném, než jsou naše přesvědčení. Dokud o svých přesvědčeních dokážeme kriticky přemýšlet a prožívat je v přijímající a milující komunitě, můžeme dojít ke zralému křesťanství,“ sdílí svou vizi.
Pro někoho je možná překvapivé, že nepocházíte z křesťanské rodiny. Jak se mladý člověk v sekulárním prostředí Česka rozhodne stát křesťanem?
Cesta to byla velmi zajímavá, možná místy bolestivá, ale zároveň velmi léčivá, protože jsem zjistil, že v jádru křesťanství je něco, co dokáže člověka proměnit a dát mu naději. Pro mě tento příběh, který se mnou začal psát Bůh, začal na střední škole, kdy jsem byl pod tlakem všemožných okolností, psychické nepohody a hledal jsem jiný způsob, jak se z toho tlaku dostat. Dostat se ze zoufalství. Dospěl jsem k tomu, že bych se chtěl zabít, hodně jsem si začal tehdy ubližovat, což mě uvádělo do stavu dočasného vnitřního uspokojení. Rány, které jsem si způsoboval, byly ale hlubší a hlubší. Toho jsem se začal bát. Zároveň jsem nevěděl, co dál, protože jsem se na sebepoškozování stal závislým.
Jednoho dne mi ale kamarád poradil, abych se v tu chvíli totální zoufalosti zkusil modlit. Znali jsme se z kapely, řekl jsem si, proč ne. Věděl jsem, že je to jedna z posledních šancí, jak mou situaci řešit. Dostavil se překvapivě naprosto totožný pocit euforie a uvolnění, aniž by vůbec bylo potřeba si jakkoliv ubližovat. Prožil jsem to, čemu říkáme vnitřní klid, pokoj, který se rozlije do celého těla. Cítil jsem teplo a prožil jsem ujištění, že vše bude v pořádku, že v tom nejsem sám, že to spolu s Bohem zvládnu. I když jsem potom stejně jako apoštol Pavel často vyzýval Boha, aby odstranil mé vnitřní trápení, to ze dne na den nezmizelo, i dnes si svým životem s sebou pořád něco tahám. Ale tehdy se můj pohled úplně změnil, protože jsem zjistil, že na to nejsem sám a že Bohu záleží na tom, abychom nežili obklopeni pouze negativitou. Takže to bylo moje setkání s Bohem.
Jak a kdy jste se rozhodl stát pastorem? Navíc v online prostoru pod úspěšným nickem„Pastor Pavel“?
Tatínek toho kamaráda, který mě vyzval, abych se modlil, byl duchovní. Já jsem postupně dospěl k tomu, že mě zajímá, co ta Bible vlastně říká. A tak jsme ji spolu začali studovat. Po nějaké době jsem se nechal i pokřtít. Stal jsem se členem církve adventistů, pořád jsem ale byl plný předsudků o tom, jací kazatelé a faráři jsou. Vybavuji si ten typický obraz obtloustlého kněze ze středověku, který je povrchní a neautentický, kterému jde hlavně o peníze a ne o lidi. Takže s tím jsem já nechtěl mít nic společného. Současně jsem se ale od začátku chtěl podělit s druhými o naději, která změnila můj život, a navíc mě stále Bible velmi zajímala. Hned od prvních krůčků jsem se tedy rozhodl, že chci jít dál na vysokou školu studovat křesťanství.
Na Evangelické teologické fakultě v Praze jsem potom přicházel více do kontaktu s faráři, kteří nás vyučovali. A zjistil jsem, že jsou to velmi vřelí, milí lidé, kteří mimo práce na univerzitě dělají strašně fajn práci i na svých farnostech. Viděl jsem na jejich životech, jak pomáhají lidem nějakým způsobem v životě najít směr. To moji představu o duchovních proměnilo. Začal jsem uvažovat, jestli by to pro mě nebyla cesta. Nakonec jsem to zkusil. A jsem tady.
Mluvit zpoza „offline“ kazatelny nebylo dostačující?
Má služba online kazatele měla vznik ve dvou rovinách. Ta první byla má vnitřní, kdy jsem jako mladý člověk žil online a říkal si, že jestli někdy budu kazatel, tak svou cestu rozhodně budu chtít sdílet online. Ta druhá rovina byla celospolečenská, kdy přišel Covid a církev sama přemýšlela, jak být v online prostoru užitečná a viditelná.
Jako teolog jste se na Instagramu rozhodl popularizovat srozumitelným způsobem Bibli. Lze současným jazykem otevřít svět Bible? A opravdu je jazykový aspekt natolik zásadní?
Je to velmi důležité. Jako křesťané věříme, že to nejdůležitější o Bohu se můžeme dozvědět z příběhu Ježíše z Nazareta. A svědectví o tomto příběhu máme zapsáno v Bibli. Samozřejmě nás od tohoto textu dělí velká spousta času. Dnes přemýšlíme jinak, vidíme svět jinak, uvažujeme v jiných obrazech. Proto je potřeba konfrontovat svět Bible, který vznikl v určitém prostředí, v určité kultuře, s naším světem, jak ho vidíme dnes. Když to člověk rozklíčovává, pod nánosem času v biblickém textu odkrývá, že existují styčné body a že jako lidé stále prožíváme to samé ve světle Božího příběhu, kdy Bůh přichází k člověku, objímá ho a zve jej k návratu. Ten příběh je nadčasový a stále stejný.
Je tedy možné opustit uzavřenou sociální bublinu církve a stát se ve sdělování křesťanského poselství srozumitelným?
Dneska je to těžší a těžší, protože sociální bubliny jsou velkým tématem i kvůli sociálním sítím. Společnost je rozdělená a nevypadá to, že by spěla ke sjednocení. Mám pocit, že se nikomu moc nechce komunikovat s jinou názorovou skupinou, ale zároveň jako křesťan vnímám, že to je jeden z důležitých požadavků, které na nás Ježíš klade. On svým učedníkům neřekl, ať po jeho vzkříšení zůstanou v Jeruzalémě, nikdy už nevycházejí do ulic a hlavně o něm nikomu neříkají. Řekl jim naprostý opak. Jděte do celého světa, přinášejte pokoj a uzdravení a vyučujete v tom další moje učedníky.
Ježíšova zpráva o přicházejícím božím království má velmi silný aspekt vnitřního uzdravení, proměnu člověka a sjednocení toho, na čem se možná jako lidé často názorově tříštíme. Připadá mi, že tohle může být způsob, jak bychom měli pomáhat společnost znovu uzdravit. K tomu je potřeba z naší křesťanské strany číst Bibli zodpovědně – a nejenom číst, ale zároveň i interpretovat s odborníky, kterým dneska společnost taky nechce moc naslouchat. A pak také potřebujeme jít ven za kostelní zdi a snažit se tuhle message předat dál. Ale tuhle a ne žádnou jinou, která by zase dál rozdělovala.
Mluvíte často o tzv. „příkopu dějin“, o co se jedná a dá se podle vás překonat?
Myslím si, že bychom se o to měli minimálně snažit. Pojem používá Gotthold Lessing, konkrétně mluví o „šeredném příkopu dějin“. Ten před námi vyvstává, když si uvědomujeme, že biblický starověký text je v lecčem dost často nesrozumitelný a odděluje nás od něj naprosto nechtěně to, že jsme se narodili o dva tisíce let později. Náš úkol jako křesťanů je k tomuto biblickému textu přistupovat, číst ho ne jako izolovanou jednotku, ale v kontextu celého lidského příběhu a vnímat, jak k nám znovu promlouvá.
Abych toho dosáhl, musím být zodpovědný čtenář, který se nebojí vystavit biblickému textu kriticky. Nad „kritickým“ čtením bible se mnoho křesťanů pohoršuje, ale věřím, že zbytečně. „Kritika“ vychází z řeckého slovíčka rozlišovat, posuzovat. My prostě musíme rozlišovat, co je to podstatné, co je v tom jádru a co máme nést dál. A také naopak – co je pouze dějinný nános, který naprosto nechtěně prohlubuje příkop nesrozumitelnosti. Křesťanský filosof Paul Riceour mluví o potřebě opustit naivní, to je nekritické, vnímání náboženských příběhů: „Abychom mohli věřit, musíme jako děti vyhnané z ráje naivity porozumět; ale úkolem porozumění je umožnit nám opět věřit.“
Ve svém podcastu„ Pobožný kecičky“ otevíráte témata, která jsou aktuální především pro generaci Z a dala by se označit za kontroverzní. Proč jste zvolil právě tato témata? A jsou vůbec ještě kontroverzní?
Myslím, že ze své podstaty ta témata nejsou nutně kontroverzní. Podcast odráží něco ze mě, takže asi prostě tím, jak o věcech přemýšlím, zvedám některé lidi ze židle a připadám jim kontroverzní. Nepouštím se ale prvoplánově do věcí, kterými bych chtěl pouze vyvolat nějakou senzaci. I když vždycky platí, že když je člověk v online prostoru a chce něco tvořit, tak ten obsah musí být nějakým způsobem kontroverzní, aby se dostal k více lidem.
Osobně bych podcast označil za přirozené vyústění toho, když člověk přemýšlí nad tím, co je v bibli tím jádrem, a pak se pokouší domyslet, jaký to má dopad do konkrétních oblastí. Protože my křesťané jsme často odborníky na rozdělování – rozlišujeme, kdo má podle nás přístup do církve a kdo ne, kdo věří stejně a kdo ne, jako by to bylo to hlavní kritérium. Ale to hlavní kritérium jednoty zaznívá opakovaně třeba v listu Efezským. Je tím Kristova krev. Bůh pro nás přišel a zaplatil za nás výkupné, protože s námi chce být. To vůbec nezávisí na tom, jestli máme správný pohled na peklo, zda čteme, nebo nečteme Harryho Pottera. V jádru všech témat, která nás mohou pobuřovat, je vždycky potřeba hledat to podstatné.
Upozorňujete na nebezpečí duchovních predátorů v online prostoru, kde se skrývá i spousta sekt. Může být dnes pro lidi těžké rozlišit ve virtuálním světě sektu od křesťanské organizace?
Je to těžké, protože proti nám stojí lidé, kteří záměrně používají nekalé manipulativní techniky. Když se před pár lety v online prostoru objevila některá nezdravá duchovní společenství, rozhodl jsem se prozkoumat jejich agendu a kontaktovat první lidi, kteří se do toho namočili ještě před tím, než se to začalo řešit ve velkém. Ti lidé často nevěděli, čeho se stávají součástí, protože dané skupiny zamlčovaly, kdo jsou, tvářily se jako křesťanská společenství a tomu v první fázi jejich náboru odpovídal i obsah jejich kurzů.
Rozlišit zdravé a nezdravé společenství je v tomto těžké také proto, že jednou z jejich taktik je tzv. zrcadlení, kdy se snaží podobat tomu člověku, kterého loví. Proto nezačnou tím, že vám řeknou, „ahoj, my jsme podivné křesťanské společenství, které v jádru vlastně není křesťanské“. Budou se vždy snažit tvářit jako součást konkrétního etablovaného křesťanského společenství. A to i přesto, že vnitřně opovrhují církvemi a označují je za padlý Babylon, ze kterého všichni věřící musejí vyjít, aby našli ten správný výklad, který je dostane do nebe.
Bible tvrdí, že je to Bůh, který přichází k nám. Tato nová hnutí naopak tvrdí, že jedině skrze jejich výklad máme zaručenou cestu do nebe k Bohu. To je úplně převrácené poselství křesťanství samo o sobě. Jenže než se člověk zorientuje, o koho jde, a než si najde nějaké důvěryhodné informace, tak už může být dávno kompletně prostoupen tímto černobílým myšlením. V takovém prostředí je člověk pomalu nucen k tomu své kritické myšlení úplně vyoutovat a začít jenom souhlasně přikyvovat. Pak už je to hodně nebezpečné.
Znáte někoho, kdo se do takové situace dostal?
Osobně znám několik lidí, kteří jsou součástí nejmenované skupiny, prožívají velké pochybnosti a třeba nesouhlasí s tím, jakým směrem se ta skupina ubírá. Ale často tam mají kamarády, na kterých jim záleží, a proto zůstávají . Pak je ale také otázka, nakolik jsou tyhle vztahy opravdové? Protože dost často to je jenom kalkul, kdy se skrze vztahy kontroluje míra pravověrnosti druhého člena. Když člověk prožije, že byl tímhle způsobem podveden, je to strašně těžké pro jeho psychiku.
Dost často se stává, že už potom nechce chodit do žádné církve, cítí pocity zrady, zneužití. Protože křesťani, mezi kterými se měl cítit bezpečně a přijatě, ho podvedli a vlastně o něj nikdo opravdově nestál. Potřebovali jenom dalšího člověka, který bude přitahovat další. Proto je rozdíl mezi normálním společenstvím a tím toxickým takový, že v jednom případě chybí opravdový, nezištný zájem. Třeba v našem společenství SafePoint jsme s lidmi, protože prostě chceme a protože nám je spolu dobře, ne abychom z toho něco měli a abychom je mohli jakkoliv kontrolovat.
S tím se pojí má další otázka. SafePoint jste založil minulý rok v Praze jakožto novou křesťanskou komunitu. Proč kladete důraz zrovna na pestrost a respekt k odlišnosti?
V říjnu minulého roku jsme otevřeli nový prostor SafePoint, který byl vlastně důsledkem toho, co vytvářím online. Začali se mi totiž ozývat lidé, že by se rádi začali vídat i offline. A když jsme se viděli offline třeba na kávě, tak se někteří ptali, kam bych jim doporučil, že by v Praze mohli chodit na bohoslužby. Někteří navrhli, že by chtěli jít tam, kam chodím já, ale tradiční kulisy tradičních sborů jejich spiritualitu moc neoslovily. Jednou přišli na bohoslužbu a už jsme se nikdy neviděli. Kvůli tomu jsem vnitřně cítil potřebu těmto lidem něco nabídnout. A podobně to cítilo i vedení církve adventistů, kde jako kazatel sloužím. Společně jsme se začali ptát, zda není na čase vytvořit nový prostor pro tyto lidi, kteří by se chtěli potkávat i mimo online svět.
Je to velké sousto. Ale myslím, že když člověk chce vytvořit něco hodnotného a nového, tak to jinak než přes velká sousta nejde. Musí do toho jít s odvahou a s krokem víry vstoupit do místa, o kterém třeba má nějakou představu, vizi, ale vlastně neví, jak to dopadne. Proto jsme se rozhodli vytvořit koncept, který jsme zatím nikde jinde neobjevili. To je koncept, který stojí primárně na komunitě, ale trošičku jinak než obvykle. Stojí na radikální otevřenosti ke všem lidem, se kterými můžeme souhlasit i nesouhlasit. V tom je právě krása. Do SafePointu se vejdou úplně všichni, kteří jsou ochotní spolu mluvit a žít s láskou vedle sebe navzdory všem možným odlišným pohledům na svět a na víru.
Jak si představit běžné fungování?
Přes týden se setkáváme na skupinkách OnPoint, které jsou v SafePointu to nejdůležitější. Tady se budují opravdové vztahy. Ke konci týdne se potkáváme na sobotních bohoslužbách, které jsou uspořádány kolem kázání a následné společné diskuze. Tam spolu reflektujeme to, co zaznělo, a snažíme se to nějak aplikovat každý ve svém unikátním příběhu. Abychom pro takové promýšlení vytvořili bezpečný prostor, máme vypracované materiály, jak tyto skupinky vést i v případě, že se objeví někdo, kdo jde svým nastavením proti všem hodnotám SafePointu.
Nejsnazší věc je samozřejmě toho člověka vyhodit a říct, hele, najdi si jiný společenství. My jsme se ale rozhodli jít tou obtížnější cestou. Daného člověka přijímáme takového, jaký je. Ochota naslouchat vytváří prostor, ve kterém on sám může objevit nové kontexty. Nechceme jít v módním trendu vyhraňování se a rozdělování typu „kdo není s námi, je proti nám“. Chceme tvořit prostředí, kde i ten, kdo přemýšlí odlišně, je vítaný a má zde prostor dál růst.
Věřím, že předností církve je její pestrost, že jednota není uniformita. Vzájemná jednota staví na něčem jiném, než jsou naše přesvědčení. Dokud o svých přesvědčeních dokážeme kriticky přemýšlet a prožívat je v přijímající a milující komunitě, můžeme dojít ke zralému křesťanství. Je to totiž právě bezpodmínečné přijetí, které nás proměňuje a uzdravuje, ne odmítnutí. Jsem přesvědčený o tom, že tohle přijetí je to prvotní a nejdůležitější na celém křesťanství. Tohle mi dává obrovský smysl.
Daří se vám ono úsilí o respekt k odlišnosti naplňovat? Je možné v konzervativním prostředí církve proměnit nepříznivé klima v otázce přijímaní menšin? Jak se můžeme naučit přijímat jinakost?
Je to velký krok odvahy, kdy se dobrovolně vzdávám představy, že já jediný správně vím, jak to všechno je. A v pokoře přiznávám, že Bůh je ta pravda, kterou já nemůžu vlastnit, kterou nedokážu vlastnit. Všechno si to vede on. Vědomí vlastní malosti, to umenšování se pod majestátním Bohem člověka vede k přesvědčení, že Bůh může pracovat s kýmkoliv. A to mně osobně dává naději. Některým lidem totiž nezapadám do představy toho, jak by měl takový křesťanský kazatel či farář vypadat. Udělal jsem taky v životě spoustu věcí, za které se stydím a které bych nejradši vzal zpátky.
Ale Bůh nás nedefinuje na základě našich selhání nebo podle toho, zda splňujeme něčí představy. A tak si i člověka, jako jsem já, povolal do takové práce. Když teda přijímá někoho, jako jsem já, tak kdo jsem, abych zabraňoval ostatním lidem k němu přicházet? Proč bych zrovna já měl být v roli soudce, který bude ostatním říkat „a ty můžeš a ty ne.“ Moje osobní zkušenost s milujícím, přijímajícím a usmívajícím se Bohem, formuje můj postoj k druhým lidem.
Je to o velké odvaze si připustit, že se můžu mýlit a ten druhý člověk naopak může mít pravdu. Zároveň je to strašně nepříjemná situace, protože se zbavuji jistoty, že stojím na pevných základech, které se nemůžou rozpadnout. Ony by se ale možná měly rozpadnout, pokud jsou to jen a pouze základy věroučné. V základu celého křesťanství není věroučné přesvědčení, ale existenciální důvěra! Jako křesťané nestojíme na tom, že Bible je nějakým seznamem dogmatických článků, ale na příběhu, ve kterém Bůh přišel a nasadil za nás vlastní krk. Jak tenhle akt lásky prožívat jinak, než že sám nastavím krk svého přesvědčení a přiznám, že to je všechno možná jinak?
Nejdůležitější pro mě je, že Bůh přijímá všechny lidi. Protože přijal mě. Tuto základní perspektivu a hodnotu chci v životě nést. Je tedy zásadnější věřit „správně“, anebo milovat druhé lidi bez rozdílu? Ono se to nemusí vylučovat, ale já věřím, že přijetí by mělo být prvotní. To přesně udělal Bůh. Přijal nejdřív člověka v jeho odloučenosti a s tím vším špatným a bolavým, co si s sebou každý neseme. Až na tomhle základě, že Bůh přišel a udělal ten první krok, i my přicházíme k němu a říkáme, Bože, ty jsi náš Bůh, tebe chceme následovat. Teprve potom formulujeme všechny další věci, které nám pomáhají zůstat s ním v blízkém kontaktu. Když se ale z těch pomocných berliček stane pevný základ, tak to nestojí na ničem, co je stabilní samo o sobě.
Trendem současné církve, převážně v zahraničí, je dekonstrukce víry. Není to však v konečném důsledku kontraproduktivní? Je vůbec žádoucí klást si otázky?
Dekonstrukce víry může pro spoustu lidí znamenat konec toho, čím do teď žili. Ale já si nemyslím, že to je špatně, protože spoustu toho, co žijeme, a spoustu toho, jak se na svět díváme, si zaslouží umřít, aby se to mohlo narodit znova a jinak. Dekonstrukce víry je podle mě přirozený proces toho, jak člověk ve víře zraje. Nejdříve si křesťanský život nekriticky konstruuje, protože křesťanství nabízí spousty a spousty perspektiv výkladů a ze začátku je potřeba chytit se něčeho blízkého a konkrétního. Až teprve potom přichází fáze kritického přemýšlení a přehodnocování, to už je ale ve chvíli, kdy jsem nějak ukotvený. Tohle kritické uvažování se může někdy stát počátkem dekonstrukce víry. Je to však právě dekonstrukce víry, která před nás klade zásadní otázky. Co je to opravdu důležité? A co je jen balast, který se na mě a na mou víru nabalil a který mi brání v tom, abych viděl Boha s jeho úžasným a láskyplným charakterem?
Může se stát, že při procesu dekonstruování toho, čemu věřím, rozložím všechno a zjistím, že už mi to vůbec nedává smysl a já nemám sílu to složit znova. Pak se ze mě stane skeptik, ateista či agnostik. Ale pokud začnu stavět znova na tom pevném základě, o kterém jsme mluvili, tak moje víra dokáže dorůst do úplně nových a úžasných rozměrů. Ty jsou přesně o tom, že dokážu přijímat odlišné pohledy a nejsem tím nijak ohrožený. Potom mi nevadí, že si ten svůj věroučný domeček někdo postaví trošku jinak. Subjektivita výkladů je v dnešní postmoderně pestrá a nabízí různé alternativy. Dospívám k tomu, že je spousta různých pohledů, které mají nějaký podíl na pravdě. Že společně tvoří jako střípek ke střípku tu úžasnou mozaiku, od které ale musíme trošku poodstoupit, abychom spatřili Boha trochu konkrétněji a barvitěji.
Ta mozaika je neuvěřitelně barevnou vitráží a já věřím, že se jí náš křesťanský život i život našich společenství může podobat. Děje se to tehdy, když projdu procesem dekonstrukce, kdy si řeknu, že leccos z toho, co mě ostatní učili nebo co jsem pasivně přijal, už pro mě není, že z toho má víra vyrostla, že mi to nedává smysl, ale že navzdory tomu chci poznat toho milujícího Boha, který je pod tím vším. Je to bolestivý a dost často i dlouhý proces. Nejsem si ale jistý, jestli ke zralému, dospělému křesťanství vede jiná cesta než cesta bolestivého a těžkého kříže.
V čem může být církev podle vás bezpečným prostředím?
Myslím, že církev by měla být obecně bezpečným prostředím. V dějinách byla církev často zpodobňovaná jako loď unášená mořskými vlnami. Je to ale loď, která uprostřed bouří stále zná svůj směr. Církev má být bezpečným prostorem uprostřed děsivého života. Loď církve mi pomáhá v bezpečném prostředí nacházet směr. A ne nutně jen směr názorový, ale především směr Ježíšova příběhu a budoucí naděje. Nakolik to tak ve skutečnosti je, to je jiná otázka.
Pro mě je zásadní, že církev by měla být bezpečným prostředím, kam se nemusím bát přijít, ať jsem jakýkoli, ať jsem černý, žlutý, bílý nebo duhový. Neměl bych se bát toho, že odtamtud budu odcházet ještě s větším chaosem v hlavě. Protože od začátku bible je Bůh ten, kdo do chaosu vnáší řád a klid. V církvi by měla zaznívat naděje, že pro nás a k nám přichází něco mnohem lepšího a většího, než je nebezpečí okolní životní bouře. Díky tomu potom uvnitř sebe dokážu najít pokoj a klid a setkat se tam s Bohem. Církev by měla být bezpečným místem, které dokáže zprostředkovat vnitřní ujištění, že to všechno má nějaký smysl.
