Souboj o vlajku. Přesně tak by se dalo nazvat dějství, které se odehrává od počátku ruské invaze na Ukrajinu. Modrožlutý prapor se v tomto střetu stal nezpochybnitelným symbolem svobodného světa. Zatímco za předchozí vlády k nelibosti části veřejnosti visela na mnoha státních institucích včetně Poslanecké Sněmovny či Národního divadla, nová vládní trojkoalice ji v čele s SPD začala ve velkém likvidovat – prý není dostatečně vlastenecké, aby (nejen) na vládních budovách visela vlajka cizího státu. Spočívá ale skutečné vlastenectví v izolaci a strachu o místo na stožáru?
Jedni jásají – vždyť přece nedává žádný smysl, aby na našich budovách visely vlajky nějaké cizí země – druzí bědují nad omezeností vládních představitelů a bohužel i mnohých spoluobčanů. Já se dnes přidám k té části obyvatel České republiky, jejíž občanskou integritu přítomnost vlajky trpícího národa neohrožuje.
Politická reprezentace v čele s Tomiem Okamurou, političtí influenceři strany Motoristé sobě či komentující na Facebooku se snaží vzbudit dojem, že kdo dnes vyvěšuje ukrajinskou vlajku, není dostatečný Čech. Že snad všichni ti, kteří tuto ohavnost (podle slov politického influencera Adama Šejny z prapodivné platformy Restart Česko) páchají, ctí naši vlajku méně než ti, kteří z ní udělali symbol laciné prosperity a úpadku skutečných ctností. Pojďme si na rovinu říct jednu věc: skutečné vlastenectví není izolace, sebestřednost a nenávist. Je to hrdost, kterou neohrozí jeden kus modrožluté látky – když ještě navíc reprezentuje to, co reprezentuje.
Má vlajka rozčilovat?
Ano, ukrajinská vlajka je dnes právem symbolem odvahy, odporu, svobody a přežití. Stále je to potřeba připomínat, tak tedy: Ruská Federace zahájila v roce 2022 plnohodnotnou (a již v roce 2014 částečnou) invazi, kterou nyní s čistým svědomím můžeme nazývat genocidní. Rusové každý den systematicky terorizují ukrajinské civilní obyvatelstvo a vraždí ukrajinské děti na hřištích. Páchané válečné zločiny svou brutalitou snesou srovnání s činy nacistického Německa – mementem zůstává masakr v Buči, od něhož před několika dny uplynuly přesně čtyři roky.
A důležitá poznámka: Ukrajina toto skutečně nedělá. Rusko nemá žádné důkazy pro často omílaný narativ o genocidě ruskojazyčného obyvatelstva na Donbase. Naproti tomu ze zmíněného masakru v Buči existují tisíce konkrétních důkazů – od fotografií po satelitní snímky – a u každé oběti se pracuje s konkrétním vrahem, na kterého byl vydán zatykač. Pro kontrast: Putin brigádu pustošící Buču vyznamenal.
Měla by mě tedy skutečně rozčilovat přítomnost této vlajky na budově Úřadu pro ochranu osobních údajů? Na Národním divadle? Na Pražském hradě? Na budově Poslanecké Sněmovny? Nikoliv. Je to ta nejmenší solidarita, kterou můžeme s napadenou zemí mít. A to ani nemluvím o tom, pro kolik Ukrajinců žijících u nás je jejich vlajka vlající z budovy po cestě do práce mnohem více než jen symbolem.
Vlastenectví v podání mnoha dnešních „bojovníků za národní zájmy“ je tedy jen zástěrka pro malost. Máte pocit, že když se vedle české vlajky objeví ukrajinská, ta naše tím ztrácí na ceně? To je omyl. Jen sebevědomý národ je dost silný na to, aby se nebál stát po boku někoho, kdo právě teď krvácí.
Vyvěsit vlajku národa, který čelí genocidní agresi, neohrožuje mou integritu jako občana České republiky. Naopak. Je to důkaz, že jsem pochopila, co naše vlajka skutečně znamená. Reprezentuje totiž stát, který mi dal hodnoty a postoje – a mezi ně patří i povinnost zastat se slabších. Pokud se vaše vlastenectví hroutí při pohledu na cizí symbol solidarity, pak vaše hrdost stojí na velmi hliněných nohách.
Krádež naší vlajky
Jsem hrdá na nás všechny, kteří jsme schopni toho, čemu říkám „upgrade vlastenectví“. Je to schopnost podpořit trpící zemi bez toho, aniž by se u toho třáslo naše ego. Skutečné vlastenectví je totiž dost velké na to, aby uneslo obě vlajky najednou. Tu naši, která nám dává bezpečí, domov a identitu. I tu ukrajinskou, která tu samou svobodu právě teď brání i za nás. Pokud máte pocit, že se tyhle dvě barvy vylučují, pak jste to vy, kdo uráží český symbol.
Je na čase si to přiznat: česká vlajka nám byla v posledních letech ukradena a zneužita jako symbol pro vlastenectví osobního prospěchu, sebestředného klidu a nenávisti k čemukoliv cizímu.
Jenže vlajka patří těm, kteří vědí, co je to odvaha. Patří lidem, kteří se nebojí stát na správné straně historie. Ukrajina se už pátým rokem hrdinsky brání ruským imperiálním choutkám. Vyvěsit její vlajku vedle té naší není zrada – je to vrcholný projev toho, že víme, kým jsme a kam patříme. A také by to měl být jeden ze samozřejmých kroků před těmi dalšími, které máme jako země i jednotlivci podnikat – zajišťování materiální a humanitární pomoci, ale hlavně té vojenské.
Autorka: Julie Kaletová
Foto: Lightstock
