Jela jsem na týdenní dovolenou, kde jsem chtěla odpočívat. Moc jsem se těšila a trochu jsem se bála. Myslela jsem, že se nedokážu jen tak válet. Vzala jsem si na dovolenou do kufru pět knih, abych měla co dělat. Trochu beletrie a pak odborné knihy. Ponoření do nějaké knihy je vždycky dobrou formou úniku.
Když jsem si v hotelovém pokoji vybalila kufr, knihy jsem pěkně úhledně vyskládala na svůj noční stolek. Na chvíli jsem uvažovala o tom, kterou si vyberu ke čtení jako první. Nemohla jsem se rozhodnout, a tak jsem si nevzala žádnou. Napadlo mě, že se rozhodnu až po večeři. Místo čtení jsem se šla trochu projít. Bylo hezky.
Vždycky o sobě tvrdím, že jsem knihomol. Je to pravda. Knihy se staly mým bezpečným úkrytem před nepřátelským světem. Když se mi někdo ve škole posmíval, zabořila jsem hlavu do knihy. Když mě ignoroval kluk, který se mi líbil, vytáhla jsem knížku. Četla jsem si doma v obyváku, když se celá rodina v rámci společně tráveného času koukala na televizi. Čtení je velmi nenápadné krytí. Poslouží k ochraně před nepřátelským okolím i jako ochrana před svými vlastními myšlenkami. Pokud se mi mé příběhy zdály těžké, nepohodlné nebo bolestivé, ztratila jsem se v příběhu někoho jiného. Někdo jiný se odhodlal něco říct, někdo jiný se rozhodl se omluvit. Nemusela jsem to být já, kdo řekl ne a nevysvětloval to. Literární hrdinové mě zastupovali. Pomáhalo mi to.
Ani třetí den dovolené jsem nedokázala žádnou z přivezených knih otevřít. Zdálo se mi to hrozně těžké. Místo toho, abych se ponořila do cizích příběhů, do popisovaných radostí a problémů literárních hrdinů, koukala jsem se z okna. Seděla jsem na lavičce v zahradě u hotelu a mé myšlenky vlály s horkým větrem někam do daleka. Před mými zraky řady vinohradů tvořily uspořádanou grafickou strukturu a mozaika drobných obdélníků polí působila jako promyšlené umělecké dílo. Pozorovala jsem stěhování mraků po obloze a ptáky, jak pod nimi poletují. Nějak jsem si neuměla představit, že bych věnovala svou pozornost čtení. Nebyla jsem schopna se k tomu přimět. Lehce mě to udivilo. Přitom jsem neřešila nic zvláštního, neuvažovala jsem o ničem konkrétním, nepotřebovala jsem ani nic promýšlet nebo se pro něco rozhodnout. Jen jsem pravděpodobně potřebovala být tiše sama se sebou.
Překvapilo mě to. Kdyby mi byl někdo před odjezdem tvrdil, že ze všech knih a poznámkových sešitů, které si s sebou pečlivě balím, použiju párkrát jedině sešitek sudoku, nevěřila bych mu. Nepovažovala bych to za pravděpodobné. Bylo to úlevné.
Možná jsem si potřebovala odpočinout i od čtení. Možná jsem měla pochopit, že ztrácet se v cizích příbězích je útěk. Nejspíš jsem to věděla, a kdybyste se mne zeptali, řekla bych vám to. Osobní zkušenost je ale jiné disciplína. Moje duše si chtěla odpočinout od moudrosti jiných lidí i od cizích příběhů v knihách.
Doma jsem knihy vybalila a opatrně postavila zpět do knihovny. Ještě pořád to trvá, nechce se mi číst. Potřebuju být sama a zticha. Cítím se provětraná.
