Málokdo může o samotě mluvit s hlubším osobním prožitkem než Guy Gilbert. Tento římskokatolický kněz, jenž naprostou většinu svého života věnoval výchově delikventní mládeže, ve své knížce Samota zachycuje nezměrnou bolest, kterou takový stav způsobuje.
V rámci katolické církve patří Guy Gilbert bezesporu k svérázným jevům. Nebojí se užít hrubých slov, s volně rozpuštěnými dlouhými vlasy a v obnošené kožené bundě zdaleka nepůsobí jako katolický kněz. Zdání však může klamat, ve skutečnosti je Gilbert hluboce citlivým a empatickým duchovním.
Svůj život zasvětil mládeži z chudých a rozkolísaných poměrů, které se věnoval několik let v Alžírsku, než se přesunul do Paříže. Především v posledních dekádách vydal řadu publikací, které si získaly věhlas široké veřejnosti. Nejnovějším titulem, který je dostupný i pro českého čtenáře, je Samota vydaná nakladatelstvím Portál.
Pro Gilberta je téma samoty tíživé především ve vztahu k delikventní mládeži, již dobře zná. Všímá si však, že samota sílí a stává se problémem celé řady dalších skupin – nemocných, umírajících, vězněných, rozvedených, nemocných či hendikepovaných. Jelikož vnímá hrozbu samoty natolik široce, působí kniha místy poněkud roztříštěně. Je však dostatečně systematicky uspořádaná na to, aby se v ní čtenář neztratil.
Nejpřesvědčivěji autor působí v analýze skupin jemu nejbližších: delikventní mládeže a kněží žijících v celibátu. Imponuje svým hlubokým vhledem, když nepředstírá, že celibát je procházka růžovou zahradou. Připomíná však také, že samota kněží může obohatit ty, kteří žijí v rodinách a společenstvích.
Téma samoty se před čtenářem objevuje v podivuhodné šíři. Autor upozorňuje, jak často je samota zrádná svou schopností maskovat se, navíc osamocený člověk má málokdy dost sil k vyhledání pomoci. Nenápadnost samoty ukazuje Gilbert na příkladu sebevraždy. Už k pouhému uvažování o ní vede podle něj právě hluboké vnitřní osamocení.
Velkou předností Gilbertova stylu je prostý, srozumitelný jazyk. Současně s tím však vidím jistý nedostatek knihy ve zjednodušování složitých a kontroverzních témat, jako například přijímání utečenců či eutanazie, kterých se Gilbert jen letmo dotýká. Pravděpodobně je to dáno požadavkem dostatečné srozumitelnosti na jedné straně a omezeným rozsahem knihy na straně druhé.
Gilbert nicméně dokázal na relativně malém prostoru podtrhnout dvojakost samoty jako takové. Kromě destruktivní samoty vymezuje samotu konstruktivní, na niž se v dnešním světě často zapomíná. Uvádí přesvědčivé příklady stavů a situací, v nichž je samota užitečná. Je přesvědčen, že pro nás může být obohacením především tehdy, pokud se pro ni svobodně rozhodneme.
Ačkoli se jedná o tíživé téma, autor se nepropadá do skepse a varovného rázu psaní, nýbrž připomíná také neustálý vývoj sociální péče, přičemž vyzdvihuje především péči paliativní. Mimo to klade důraz především na sílu odpuštění a vzájemné empatie. Soudí, že do samoty jsme často uvrženi kvůli nedostatečnému naslouchání a projevování citu.
Souhrnem považuji knížku Samota za zdařilé dílo. Obsahuje mnoho na první pohled očividných, ale i skrytějších postřehů a námětů k zamyšlení. Svojí srozumitelností proniká přímo do čtenářova srdce.
Foto: unsplash/sasha-freemind
