Přátelství je zvláštní věc. Vzácná. Kolik má člověk přátel? Těch opravdových, skutečných? Nikdo neřekne, že mnoho, ale někdo možná řekne, že žádného. Mít celoživotního přítele je skutečný dar. Já sám mám tři, a jednoho, kterého jsem měl, jsem ztratil. Nevzpomíná se mi na to lehce.
Jmenoval se Petr. Prožili jsme spolu spoustu dobrého času. Ve škole jsme ve třídě seděli vedle sebe, a i když se to dá povědět jen o manželství, my jsme na té rovině vnitřního spojení souzněli tak, že jsme byli jak jeden – jedna mysl. Bylo to zvláštní pouto – přemýšleli jsme o mnoha věcech, dělali jsme mnoho lumpáren, hráli jsme kytarová dua a bylo nám spolu dobře. Přemýšleli jsme nad různými otázkami života – nebyli jsme věřící, ale zkoumali jsme velikost a nekonečnost vesmíru, zažívali jsme mnoho dobrých chvil a naše přátelství se posouvalo dál a dál. Někdy jsme spolu skoro ani nemuseli mluvit, abychom si dokonale rozuměli. Zažili jsme chvíle, kdy jsme dlouho mlčeli, a přesto jsme na sebe byli naladěni. Stačilo malé gesto, slovo, myšlenka… jako kdybychom komunikovali beze slov.
Ale Petrův život pak šel jiným směrem. Uvěřil, stejně jako já. Zval jsem ho do společenství – a on se tam občas objevoval. Ale přestože zažil něco s Bohem, nakonec od něj odešel. Prožíval velké trápení z toho, že nedokáže najít vztah. Byl velmi úspěšný a bohatý, ale po vztahové rovině se mu nedařilo. Když se nakonec oženil – byl jsem na jeho svatbě za svědka – tak si po měsíci náhodou přečetl esemesku, která přišla jeho ženě. Zjistil tak, že ho jeho žena podvádí. Podváděla ho, už když do manželství vstupovali. Dozvěděl se, že si jen chtěla vyzkoušet, jaké to je být v manželství. Zhroutil se, nikdy se z toho nevzpamatoval. Po zbytek života se s tím pral. Začal pít, riskovat… a prožil velmi těžké chvíle.
Byl jsem s ním v úzkém kontaktu, hodně jsme si povídali. Sledoval jsem, jak se mi ztrácí před očima. Bylo to i pro mne velmi těžké. Jednou mi řekl: „Tomáši, já se každý den modlím, mám u postele Bibli. Rád bych, abys mě pokřtil.“ A pak mě zastihla zpráva, že při pádu zemřel. Místo křtu jsem mu vystrojoval pohřeb. Jeho rodiče to zasáhlo natolik, že jeho tatínek do měsíce, na Štědrý den, zemřel také a maminka pak o měsíc a půl později.
Někdy se v noci probouzím a myšlenky na to přicházejí. Moc bych si přál se s ním ještě setkat. Protože nevím. Jen věřím a doufám. Někdy se přistihnu, že s ním podvědomě promlouvám a někdy se sám sebe ptám, jestli jsem nemohl udělat víc… Získal jsem jiné přátele, ale ztráta tohoto mého nejlepšího přítele mě pořád bolí.
Můžeme mít mnoho „přátel“. Ale každý z nás se může sám sebe ptát: Mám přítele, na kterého se mohu vždycky obrátit a který mne vždycky podrží? Úspěšní lidé, kterým se daří dobře, mají kolem sebe přátel víc. Ale opravdové přátelství se ukazuje v době, když je člověk v krizi.
V Přísloví se píše: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“ (17,17) „Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr.“ (18,24) „...přítel je sladší než chtění vlastní duše.“ (27,9) A poslední verš, který naopak nevypadá, že mluví o přátelství, přesto ale popisuje jednu z jeho funkcí: „Železo se ostří železem a jeden ostří tvář druhého.“ (27,17)
V dnešní kultuře téma přátelství neplní novinové články, v tiskovinách se o kamarádech na celý život moc nedočteme. Naopak – čteme o zničených vztazích, o nevěrách, podvodech. Facebook je síť, která propojuje „přátele“. Lidé tam mají někdy i víc jak tisíc „přátel“, ale o přátelství to nevypovídá nic.
Přátelství hraje roli i v chození chlapce a dívky a v manželství. Vzniká tam, kde máte vedle sebe někoho, s kým sdílíte stejný pohled na věc. Ve sportu, v umění… a je výborné, když má vztah chlapce a dívky něco takto nosného. Ale popravdě – v přátelství muže a ženy hraje roli přitažlivost. V manželství je pak úžasné, když může být jeden druhému opravdovým přítelem. Protože kde není zájem o společné věci, tam něco chybí.
Bible mluví o přátelství často. První věc, která ho podle Písma charakterizuje, je věrnost. Přítel miluje stále, v dobrých i zlých časem. Nemůžeš být někomu dobrým přítelem, pokud s ním nejsi. Pokud mu nevezmeš telefon, nestrávíš s ním nějaký čas. Přítel nikdy nenechá člověka padnout, vždycky se zajímá. Kolik je tzv. přátel jen proto, že spolu tráví dobrý čas – sejdou se a je jim spolu dobře… ale opravdový přítel je ten, kdo přijde, když voláš o pomoc.
Druhá charakteristika je zájem. „Svlékat šaty v chladný den či nalévat do louhu ocet je zpívat písně srdci sklíčenému.“ Je to upozornění na nevhodné chování, když je někdo citově zraněný. Nezpívejte veselé písně někomu, kdo má zlomené srdce. Když je mému příteli zle, tak mně je taky zle. Když se raduje, raduji se s ním. Tam, kde se nespojí emoce, kde se nepropojí srdce, kde se nesdílí myšlenky a trápení, nemůže být hluboké přátelství. Často dokážeme za někým přijít, modlit se s ním nad jeho trápeními, otočit se a rychle ho ztratit z pozornosti – jako kolemjdoucí. Přátelství vyžaduje otevřenost – a ta s sebou nese zranitelnost.
Vzpomínám si na jednu ženu, která šla na stupínek a dokázala o sobě říct před lidmi těžké věci. Je to těžké, i když se dobře známe, natož před množstvím lidí. Ale pak se něco zvláštního začne dít v srdcích posluchačů. Až teprve když se vydáme všanc druhým, začnou nám naslouchat, taky se otevřou a vzniká vztah. Někdy to možná přinese i bolest a zklamání, ale bez otevření se není přátelství možné. Třetí věc je dobrá rada. „Lepší jsou zjevná kárání než skrývaná láska.“ „Věrně jsou míněny šlehy od milujícího, ale záludné jsou polibky od nenávidícího.“ Dobrý přítel vám může říct věci, které se vám nelíbí. Od jiného to nepřijmete. Je to věc, která se moc nedělá, ale je v tom upřímná láska – protože jen tehdy mu dokážu pomoct.
Jestli se budu na svého přítele jen smát a nikdy mu neřeknu nic nepříjemného, abych ho někam posunul, protože vidím, že má problém, tak nejsem jeho přítel. Skutečné přátelství vyžaduje upřímnost. Jen tvrdý materiál dokáže nabrousit materiál měkčí. Tam jde o zájem, tam se zviditelňují rysy duše, tak začíná být tvář jasná. Buďme železem – a zároveň se sami nechme nabrousit.
Přítel je ten, který je vždy s tebou, rozumí ti, má tě rád, dokáže ti říct nepříjemné věci, ale nikdy tě neopustí. Přátelství je zranitelné, žijeme rychle, přátelé přicházejí a odcházejí. Hledáme-li ideálního přítele, odpovědí je Ježíš Kristus. Když byl v noci před svým ukřižováním v Getsemane, chtěl být se svými přáteli. A co na to oni? Usnuli. Jsou jako my sami.
A přesto za nás položil život.
Autor: Tomáš Cvejn
Zdroj: Časopis Brána