Mladí lidé se potýkají s úzkostí, depresí a dalšími psychickými problémy. Na psychiatrii a psychologii jsou dlouhé fronty, zejména u mladých lidí a dětí. Brzy to ale ovlivní i dospělé. Myslím si, že jako církev jsme v tomto schopni obstát a pomoci. Kostel může být místem, kde lidé, vyčerpaní a rozhněvaní nástrahami života, najdou bezpečí, místo k vyrovnání se s těmito výzvami a skutečně najdou smysluplné poselství pro život, říká ředitel Křesťanské akademie mladých Jakub Vejmělka.
Mohl bys nám přiblížit svou roli ředitele Křesťanské akademie mladých? Jaké jsou hlavní cíle této organizace?
Křesťanská akademie mladých (KAM) se zaměřuje na vzdělávání vedoucích, kteří pracují s mladými lidmi v místních církvích. Hlavním cílem naší organizace je pomáhat těmto lídrům vytvářet ve svých komunitách kulturu, která je misijní. To znamená, že usilujeme o to, aby se lidé mohli přibližovat k Ježíši – ať už jsou od něj velmi vzdálení, nebo s ním již nějakou dobu chodí.
Dosahujeme toho prostřednictvím různých tréninků a programů, které nazýváme „outreachové“, a mají za cíl pomoci komunitám otevřít se a vytvořit prostor, kam je jednodušší pozvat lidi ze sekulárního prostředí. Učíme vedoucí, že je normální budovat komunitu, kde jsou jak křesťané, tak lidé, kteří Ježíše ještě neznají. Skrze tyto vztahy a společenství mohou lidé nejlépe poznat evangelium nejen jako informaci, ale jako něco živého, co je vidět na životě jednotlivců i celé komunity. Naším úkolem je tedy vytvářet prostředí, ve kterém se lidé mohou cítit vítáni a kde mohou zažít živou víru v praxi.
Jak ses dostal k práci s mládeží?
Strávil jsem devět let jako vedoucí mládeže v místní církvi, protože jsem cítil velkou potřebu práce s mladými lidmi, kteří byli součástí naší komunity. A mnohdy jsem na této cestě kráčel sám, což vedlo k tomu, že jsem udělal spoustu zbytečných chyb, kterým by se možná dalo předejít, kdybych měl podporu a rady od zkušenějších lidí. To byl také důvod, proč jsem před šesti lety nastoupil do KAM. Cítil jsem, že mám cenné zkušenosti, jak pozitivní, tak i ty z přešlapů, kterých jsem se dopustil. V KAM jsem našel ideální platformu, kde jsem mohl své zkušenosti předávat dál a pomáhat dalším lidem, aby se mohli učit z mých chyb a rychleji a zdravěji rozvíjet své vlastní komunity.
Pozici ředitele jsem pak přijal, protože mám rád výzvy. Nechci to nějak přehánět s duchovním významem, ale věřím, že je to něco, k čemu nás jako rodinu Bůh povolal a připravoval.
Spolu s manželkou Monikou natáčíte podcast Láska a jiné srandy. Co vás inspirovalo k jeho tvorbě a jaká témata nejčastěji probíráte?
Původně nás k tomu vedla naše záliba ve vztahových tématech, jako je chození, manželství a budování zdravých přátelství. Vnímali jsme, že tato témata jsou srozumitelná i pro dnešního člověka a že křesťanské poselství má v těchto oblastech co nabídnout. Česká sekulární veřejnost často vnímá, že církev a duchovní rozměr mají v otázkách manželství a partnerských vztahů přidanou hodnotu. Chtěli jsme tedy ukázat, že principy platné pro vztahy mohou být podány srozumitelně a možná i zábavně.
Původně jsme plánovali napsat knihu, protože jsme zjistili, že na českém trhu neexistuje žádná kniha o těchto tématech od mladších českých autorů. Ale když jsme zohlednili, že naše cílová skupina jsou především mladí lidé, došli jsme k závěru, že podcast bude lepším médiem. Než jsme ho k loňskému roku přerušili, stihli jsme natočit 30 dílů, pak jsme si kvůli rodinným důvodům a dětem udělali pauzu.
Ježíš se chce setkat i s queer lidmi
Na festivalu UNITED budeš otevírat téma Queer a Bůh. Jak by měla církev věrná Kristovu poselství přistoupit ke queer lidem?
Myslím, že by církev měla přistupovat ke queer lidem primárně jako k lidem. V tom je obsaženo vše podstatné. Každý příběh je jedinečný a už samotné označení LGBTQ+ zahrnuje různá písmena, různé příběhy, z nichž každý je odlišný. Zobecňující tvrzení mohou nám i těmto lidem velmi ublížit, protože přehlíží jejich individuální příběhy. Ježíš se chce setkat s každým člověkem tam, kde právě je, a vést ho dál, aby se přibližoval k Němu a rostl. Nemáme patent na to, abychom věděli, kam Ježíš člověka ho povede. To je na Něm. Církev v tomto ohledu často selhává, zejména u LGBTQ+ lidí, protože tvrdí, že Ježíš se s nimi setká až tehdy, když dosáhnou určitého bodu a budou postupovat podle konkrétního plánu.
Osobně se snažím nezařazovat se do škatulky liberála nebo konzervativce. Obě tyto názorové pozice mi připadají omezující. Raději bych povzbuzoval lidi, aby se soustředili na upřímné následování Ježíše ve všech oblastech svého života, bez ohledu na politické či náboženské přesvědčení. To je cesta, kterou se snažím jít a ukazovat ji ostatním.
Co bys poradil člověku, který je queer a zároveň chce následovat Ježíše? Jak najít své místo v církvi?
Myslím si, že základní rada platí pro každého, bez ohledu na to, zda je gay, lesba, transgender, heterosexuální, či cisgender. Nejdůležitější je postavit svou vlastní identitu na tom, že jsme Boží děti. Jsme milovanými Božími dětmi, po kterých Bůh touží, kterým se chce dát poznat a za které zemřel Ježíš. Z tohoto místa můžeme v životě pokračovat dál. Když se tato skutečnost stane naší hlavní identitou, ostatní věci (například naše sexuální orientace, vzhled, inteligence, síla nebo rodinný stav) jsou sice důležité, ale nejsou tím hlavním. To bych poradil každému člověku, ať už je queer, nebo ne.
Pokud církev nepomáhá v tom, aby se člověk stal více Božím dítětem, je otázka, zda je to skutečně církev. Církev by měla podporovat každého ve vztahu s Bohem a v růstu v této identitě. Pokud to nedělá, možná je potřeba hledat místo, kde tuto podporu najdete.
Co bychom jako církve měli vůči queer lidem změnit? Jaké jsou tvé zkušenosti z dlouholeté praxe vedoucího mládeže?
Pokud naše hlavní poselství vůči lidem je pouze „nesmíš“ nebo „musíš“ (například musíš být heterosexuální nebo cisgender) a přitom zdůrazňujeme, že Bůh něco nenávidí nebo že něco je odporné, tak není divu, že lidé nechtějí poslouchat. Takové poselství nepřitáhne nikoho. Musíme změnit způsob, jakým církev přistupuje k těmto tématům. Ne jako strážci morálních hodnot, ale jako Ježíš, který byl ochoten setkat se s lidmi na okraji společnosti, strávit s nimi čas a být jim otevřený. Vytvořit prostředí, kam se lidé budou cítit svobodní přijít a sdílet své příběhy bez strachu z okamžitého odsouzení.
Také je důležité, jak každý z nás osobně reaguje. Znám mnoho queer lidí, kteří mají špatné zkušenosti z rozhovorů, které je nikam neposunuly, jen je zranily a nepřiblížily k Ježíši. Láska, trpělivost a upřímný zájem o člověka, bezpodmínečná láska a touha mu pomoci, to je to, co má největší sílu. Jednou jsem slyšel inspirativní příběh od člověka, který podstoupil tranzici z muže na ženu. Tento člověk hledal přijetí v různých komunitách a říkal, že nezáleží ani tak na tom, co lidé říkají, ale co mají v očích. Pozná, jestli to myslí upřímně, nebo ne. To je podle mě důležité – abychom jako křesťané měli skutečnou lásku k člověku v srdci, která se projeví ve slovech i pohledu. A to platí pro všechny lidi, ať jsou heterosexuální, nebo queer.
Sexualita je Boží dar
Druhé téma na festivalu UNITED, které budeš mít společně se svojí ženou Monikou, je o sexu. Vnímáš, že se již tato problematika posouvá z tabuizovaných pozic?
Určitě se posouvá, i když tento posun trvá už desítky let. Pro mě je nejdůležitější, aby se v církvi o sexu nemluvilo jako o něčem zakázaném a tabuizovaném, spojeném primárně s hříšností. Naopak, sex by měl být vnímán jako Boží dar pro člověka, pro vztahy, jako něco, co je součástí Boží vůle pro nás. Měli bychom mluvit o tom, jak naši sexualitu zdravě prožívat a rozvíjet, místo aby byla potlačována.
Jakým způsobem podle tebe tzv. kultura čistoty ovlivnila generaci mladých křesťanů a jaké pozitivní i negativní dopady jsi ve své praxi zaznamenal?
Na začátku je důležité zdůraznit, že „kultura čistoty“, přenesená ze Spojených Států, vznikla jako reakce na sexuální revoluci a hnutí hippies. Původně to byla odpověď na nezřízený život s mnoha negativními důsledky, jako jsou nemoci typu AIDS či nechtěná těhotenství, které poznamenaly mnoho životů. Nicméně v českém prostředí jsem ji začal vnímat spíše negativně. Vytržená bez kontextu ztratila svou původní hodnotu a stala se spíše břemenem. Zpočátku měla dobré záměry, ale později se některé její aspekty dostaly do extrémů.
V církevním prostředí se sex stal tématem spojeným s hříchem, nečistotou a povinnou abstinencí, což mnohdy vedlo k deformovanému vnímání sexuality a nesprávným představám o sexuálním hříchu jako nerozřešitelném problému. To odporuje křesťanské víře, která učí o Boží milosti a odpuštění ve všech oblastech života. Osobně jsem viděl, jak tato kultura přivedla mnoho lidí do stavu deprese a beznaděje, protože po prožitém sexu měli pocit, že jsou navždy poškozeni a nejsou schopni mít zdravé manželství. Na druhé straně jsem také viděl lidi, kteří věřili, že čekání na sex až do manželství jim zaručí šťastný a zdravý vztah, a nakonec se rozvedli, protože svoji potlačovanou sexualitu zkrátka nedokázali po svatbě nastartovat..
Jak by měla církev moderně a citlivě přistupovat k tématu čistoty, aby mladí křesťané rozuměli jejímu významu, ale zároveň se necítili zahanbeni nebo pod tlakem?
Je to komplexní téma. Základem, na kterém bychom měli stavět, je evangelium – dobrá zpráva o Boží moci, která přesahuje naše chyby a nedostatky. Pro mladé křesťany, kteří touží žít podle Ježíše naplno, není klíčová otázka jenom ve zdržení se sexu do svatby, ale spíše v odevzdání své sexuality Bohu. Je to proces, jak dát Bohu prostor, aby utvářel naše pocity a myšlenky na sexualitu od samého začátku našeho uvědomění si jí.
Na festivalu UNITED se snažíme promlouvat o sexualitě v krásném světle a mluvit o ní pozitivněji, než jak to svět obvykle dělá. Chceme ukázat, že sex má hlubší rozměry a větší hloubku než pouhé fyzické potěšení – že může být způsobem, jak odrážet Boží obraz. Myslím si, že je důležité si uvědomit, že Bůh jako jeho stvořitel dal sexualitě význam a hodnotu a že se nejedná jen o omezení, která bychom měli dodržovat kvůli tomu, abychom nebyli považováni za hříšné.
V dnešním médiích se stále častěji objevují křesťané, kteří nevidí manželství jako základní součást křesťanského života nebo jako nezbytný závazek. Jak se s tímto rozporem snažíte pracovat s mladými lidmi, kteří tyto osoby vnímají jako reprezentanty křesťanství?
Myslím si, že mnoho lidí se z nějakého důvodu rozhodlo, že označení křesťan je pro ně marketingově výhodné, aniž by jim skutečně záleželo na osobním vztahu s Bohem. Jiní naopak křesťanství berou spíše jako sbírku morálních hodnot.
Co se týče manželství, osobně si myslím, že jeho význam se změnil v porovnání s minulostí, kdy byl brán jako nezvratný závazek. Dnes je rozvod snadnější než získání daňové slevy a to někdy mění i vnímání manželství. Pro mě je důležité, aby manželství nebylo jen o formálním aktu, ale o hlubokém závazku a ochotě vést život s druhou osobou. V křesťanském kontextu používáme slovo svatý, což symbolizuje vysokou míru intimity a závazku na celý život.
Svatba je veřejným vyjádřením závazku před Bohem a společností, je to něco, co ještě pořád i v očích dnešní společnosti význam má. A proto, pokud dva lidé k sobě mají lásku, která není jen emocí a chtějí k sobě závazně patřit celý život, pak myslím, že by se měli vzít. Myslím, že Bible je v tomto výjimečně docela jasná. Zároveň je třeba říct, že jsem naprosto přesvědčen, že člověk může žít plnohodnotný život aniž by žil v páru - koneckonců jako křesťané následujeme Ježíše Krista, který v manželství nežil.
Jak vidíš budoucnost mládeže a církve v České republice? Jaké jsou tvé sny a vize pro zdravou misijní kulturu v dnešní době?
Věřím, že v tuto chvíli máme jako církev skvělou příležitost. Mladí lidé se potýkají s úzkostí, depresí a dalšími psychickými problémy. Tento problém se šíří jako velká vlna a víme, že na psychiatrii a psychologii jsou dlouhé fronty, zejména u mladých lidí a dětí. Brzy to ale ovlivní i dospělé. Myslím si, že jako církev jsme v tomto schopni obstát a pomoci. Máme obrovskou příležitost přinést dobrou zprávu evangelia a poselství Ježíše. Nechceme být poučující, ani odsuzující, ale skutečně v tom můžeme hrát aktivní roli. Věřím, že kostel může být místem, kde lidé, vyčerpaní a rozhněvaní nástrahami života, najdou bezpečí, místo k vyrovnání se s těmito výzvami a skutečně najdou smysluplné poselství pro život, který je přesahuje. To neznamená, že můžeme zcela nahradit odbornou péči psychologů a psychiatrů.
Teď záleží na tom, jestli dokážeme předat poselství Boží milosti, lásky a nového života v plnosti a svobodě . Pokud se nám to podaří – a já osobně tomu věřím a usiluji o to – můžeme pomoci v tématu duševního a emocionálního zdraví. Komunikovat evangelium Ježíše takovým způsobem, který bude lidem srozumitelný, přijatelný a nezakalený našimi vlastními předsudky. Růst církve samozřejmě bude přinášet i negativní reakce, to je jasné. To je vždy součástí, ale věřím, že tato příležitost je něco, co bychom měli chytit za pačesy a využít, jak nejlépe umíme.
