Populisté s autoritářskými sklony vystupují jako spasitelé, kteří nastaví jediné správné pořádky a definitivně se vypořádají se všemi, jež by jim chtěli zabránit v záchraně společnosti a budování prosperity. Čím dál častěji používají křesťanskou rétoriku a ačkoli zároveň vzbuzují nenávist a předsudky, u části křesťanů nacházejí kladnou odezvu.
Zastávám přísně ateistické stanovisko, napsal v roce 1984 současný slovenský premiér v přihlášce do Komunistické strany Československa. Po mnoha letech však ve volební kampani prohlašoval, že vyrůstal v silně věřící rodině a přijal jako dítě křest, později také eucharistii a biřmování. Návrat zbloudilé ovečky k víře předků by byl téměř dojemný. Příběh obráceného hříšníka však kazí jeho politické činy. A není sám. Náhlé křesťanské probuzení zasáhlo i další slovenské politiky. Začali užívat křesťanskou rétoriku, přičemž však jejich skutky již méně korespondují s obsahem křesťanského poselství. U některých věřících přesto nacházejí kladnou odezvu. Ostatně i u nás někteří lidé hlásící se ke křesťanství kladně hodnotili SPD, stranu, jejíž projevy byly ve výroční zprávě Ministerstva vnitra hodnoceny jako předsudečné a nenávistné, a jsou tak přímo v rozporu s Ježíšovým učením.
Populisté s autoritářskými sklony vystupují jako spasitelé, kteří nastaví jediné správné pořádky a definitivně se vypořádají se všemi, jež by jim chtěli zabránit v záchraně společnosti a budování prosperity. Náležitě nafouknou potenciální hrozby, a naopak bagatelizují ty reálně hrozící. Pracují se strachem a nejistotou. V době uprchlické krize se dostala do kurzu rétorika s přívlastkem tradiční či křesťanský, která ale byl použita jako hráz proti muslimským uprchlíkům. Na rozdíl od opakovaných apelů papeže Františka na soucit a pomoc lidem na útěku. Zatímco papež klečel na Lampeduse, u nás křičeli politici „Ani jednoho!“
Křesťanství v sobě objevili kromě Roberta Fica i Viktor Orbán, v USA pak Donald Trump, a využívali jej i další politici z krajní části politického spektra. Jejich vystoupení jsou pravidelně spojena s hlásáním nenávisti vůči menšinám, podporováním předsudků, vysmíváním se oponentům. Nemají problém se lží, pracují s rozdělením na my a oni. Ačkoliv obsah jejich projevu je v rozporu se skutečnými křesťanskými hodnotami, přesto nacházejí v křesťanských kruzích ohlas. Přes některé odlišnosti určené specifiky dané země můžeme identifikovat několik společných rysů.
Tabu jménem liberální demokracie
Po traumatu způsobeném Velkou francouzskou revolucí byla její hesla svoboda, rovnost a bratrství po dlouhou dobu v církvi tabu, papežové se vymezovali proti myšlenkám spojeným s občanskými svobodami, liberálně demokratickým uspořádáním a odlukou církve od státu. Zásadní změna nastává až s encyklikou Pacem in terris Jana XXIII., která pojednává o biblických odkazech na lidskou důstojnost. Druhý vatikánský koncil pak tím, že mluví o důstojnosti člověka stvořeného k Božímu obrazu, mění zásadně i důrazy na obhajobu lidských práv a svobod. Jakékoliv společenské uspořádání se protiví proti Božímu stvoření, pokud pošlapává lidskou svobodu a důstojnost. Tím také byla definitivně vzata na milost liberální demokracie, protože právě ona je nejlepším garantem zajišťujícím lidská práva a základní práva, a to včetně práva na náboženskou svobodu.
Z úst papežů zaznívá opakovaný důraz na důstojnost lidské osoby, a to v návaznosti na sociální učení církve, nikoliv však co se týká apelů na dodržování standardů demokratického právního státu. Implicitně je požadavek na demokratické standardy v encyklikách obsažen, protože právě ony představují záruku respektování lidských a i sociálních práv. I když dokonalou spravedlnost nelze nikdy zaručit, demokratická společnost má navíc nejvíce mechanismů k hledání nápravy. Demokracie není nikdy konečným stavem, ale neustálým hledáním vyvažování mezi právy a svobodami.
Výše uvedené sociální encykliky neobsahují výzvy k posilování garancí demokratického právního státu, ale zaměřují se na člověka a jeho postavení. Nenacházíme zde výzvy k posilování nezávislosti jednotlivých institucí, vytváření systému brzd a vyvažování, posilování kontrolních mechanismů. Je to dáno univerzální povahou církve, kdy se papežové nechtějí vyjadřovat jako otevření kritikové autoritářských režimů. To však neznamená, že by neapelovali na spravedlnost a sociální otázky. Nevyjadřují se však k aktuálním nedemokratickým procesům v konkrétních zemích.
Církev respektuje autonomii politického života, jak znovu připomíná papež František v encyklice Fratelli tutti, což neznamená, že se bude omezovat na čistě soukromou sféru. I když se duchovní nesmějí účastnit stranické politiky, nemohou se zříci odpovědnosti za samotný politický rozměr života, což znamená, že mají neustále obracet pozornost ke společnému dobru a k integrálnímu lidskému rozvoji. Spojení státu a oltáře církvi nikdy neprospívalo a neprospívá jí ani očitá podpora konkrétní politické strany. Trpí však podceňováním péče o demokratické instituce. Jako konkrétní příklad slouží přichýlení se k pojmu neliberální demokracie, anebo v jemnější variantě „demokracie bez přívlastků“. Orbán zaútočil proti pojmu „liberální“ zcela otevřeně, když prohlásil, že „liberální hodnoty dnes ztělesňují korupci, sex a násilí“. Ve svém projevu se pak výslovně přihlásil k vytvoření neliberálního státu, který neodmítá základní hodnoty liberalismu, jako je např. svoboda. Cílem nového státu založeného na křesťanských hodnotách bude společenství, které bude utvářené a organizované v duchu tradičních hodnot.
Účel nesvětí prostředky
Orbánova rétorika ukazuje, jak lze účelně klamat tělem. Jevy, které tradičně laděné voliče znepokojují, označuje jako důsledek liberální demokracie a jako východisko jim nabídne vizi společnosti budované na neliberálních základech. Lákadlo je to mocné a formální rétorika pracuje s pojmy obsaženými v sociálních encyklikách. Koukol a pšenice jsou si hodně podobné. Z křesťanství si vyzobe téma tradiční rodiny, role muže a ženy, a zarámuje je do podoby, která je nosná v kulturních válkách. Ve skutečnosti sleduje úplně jiné cíle, a to postupné odstraňování demokratických pojistek, rozbití systému brzd a protivah a nastolení systému, který zaručuje vládu jedné strany při formálním zachování demokratického prvku, jímž jsou parlamentní volby. Systém propracoval již dříve v Rusku Putin, který přímo rozvíjel ideologii prohnilého Západu, v jejímž jménu postupně znemožnil fungování demokratických institucí. Hádejte, jak v Rusku dopadnou březnové prezidentské volby.
Podcenění demokratických institucí, které jsou nejspolehlivějším garantem ochrany lidské důstojnosti, a nedostatečné porozumění negativním důsledkům vlády autoritářů vede k představě, že je možné přivřít oči, či dokonce ignorovat porušování demokracie, pokud autoritář slibuje prosazení požadavků, které podporují církevní představitelé. Jezuitský kněz Adolf Kajpr ve svých článcích opakovaně varoval před sliby politiků. Účel nikdy nesvětí prostředky. Církevní paráda se sice hodí, ale jak naléhavě připomínal, je tato paráda draze zaplacená. Duchovní představitelé mohou spolupracovat s režimem jen tehdy, pokud mlčí, poslouchají a chválí. Jako úlitbu pak dostávající dovolení vnějšího působení. Ztratí však vnitřní obsah, protože se postupně čím dál více kompromitují. Participují na drobtech přízně, ale ztratí vnitřní nezávislost, selhávají v prorocké úloze. Stanou se solí, které odumřela chuť. Utichne hlas kárajícího svědomí, který je od nich očekáván. Tato zbabělost kompromituje církev a hrozí jí, že bude považována za zbytečnou. Kajpr vyslovil svá prorocká slova jak před druhou světovou válkou, tak i po ní.
Příchylnost k diktátorovi vysvětluje francouzský neuropsychiatr Boris Cyrulnik v rozhovoru pro Deník N. Člověk se rozvíjí prostřednictvím poznání, skrze zvědavost. Kdo má strach, nemění se. Tíhne k diktátorovi, který udržuje jeho pocit strachu a zároveň mu nabízí jednoznačné vysvětlení a ochranu. Právě motivy strachu můžeme identifikovat i u těch křesťanů, kteří tíhnou k pevné ruce. Mají obavy ze svobody, snadno se nechají oslovit narativem o bezbožném světě. Termín „prohnilý Západ“ se zčásti zdiskreditoval po ruském vpádu na Ukrajinu. Ukázalo se až příliš okatě, kdo a proti komu jej používal. Iluze některých zbožných duší o ruském křesťanství vzaly zčásti za své. Ale jenom zčásti. Přes všechny důkazy někteří i nadále setrvali ve svých postojích, anebo pokud je přece jen uznali za neudržitelné, nedokázali jakkoliv pozitivně ohodnotit pozitiva západní demokracie.
V pořadu Na Západ nebo Východ z cyklu Historie.cz tvrdí Michal Téra, že pojem západní hodnoty je naprosto vyprázdněný. Jediné skutečné hodnoty reprezentuje křesťanství. To zní jako lákavá vějička, pokud si za domněle vyprázdněnou hodnotou představíme některé excesy ohledně práv jednotlivce. Snadno totiž dochází k záměně excesů za principy. Existují hranice nepřekročitelného, resp. co je oprávněna daná společnost sankcionovat. Cena, kterou platíme za demokratickou společnost respektující lidská práva, spočívá např. v tom, že musíme snášet i projevy, které nám jdou silně proti srsti, ale přesto nejsou takové intenzity, že by ohrožovaly společnost v jejím celku. Odolnost společnosti spočívá v míře, v jaké je schopná snášet rozdílnost, aniž by se otřásla v základech.
Pro věřící je někdy obtížné snášet nároky těch, kteří jsou s nimi v zásadním rozporu. Zvláště ti, kteří jsou založeni úzkostlivěji, jsou nejistí a podléhají obavám o budoucnost společnosti, by uvítali nastolení pevnějších pořádků. K tomu přistupuje i jejich zkušenost v rámci církve, která není uspořádána demokratickým způsobem. Demokratický stát se pozná podle toho, jak je schopen garantovat jednotlivá práva a svobody ve vzájemném uspořádání, nikoliv jak prosadí jedno právo na úkor jiného.
Douška na závěr: Probíhající synodální setkávání by nás měla vést k úvahám, zda jsou skutečně demokratické prvky v opozici vůči církvi, resp. které z nich by bylo vhodné využívat v praxi církevního života.
Díky ta toto téma, souhlasím.