Před čtyřmi sty lety, devatenáctého června roku šestnáct set šedesát tři se narodil Blaise Pascal. Je dobře si taková výročí připomínat, nezapomínat na ty, kteří lidstvu pomohli lépe nebo snadněji žít.
Blaise Pascala snad ještě známe ze školy jako vynikajícího matematika a fyzika. Byl skutečně velmi nadaný; věnoval se matematice i fyzice, položil základy výpočetní i hydraulické techniky. Celé svoje vědecké dílo ovšem vytvořil jako mladý člověk. Ve svých jedenatřiceti letech přežil dopravní nehodu; splašili se mu koně a jeho kočár zůstal viset na mostním zábradlí. Když se po dvou týdnech probral z bezvědomí, byl to jiný člověk. Od té doby se věnoval už pouze filosofii a náboženství.
Za nejvýznamnější Pascalovo filosofické či teologické dílo je považován soubor jeho myšlenek, který měl být základem knihy Ospravedlnění křesťanského náboženství. Tu Pascal nikdy nedokončil, její rozpracovaná podoba byla po jeho smrti vydána pod názvem Myšlenky o náboženství a jiných tématech, nebo prostě jen Myšlenky. Tato kniha je považována za jedno z vrcholných děl křesťanského myšlení a tím i celé západní kultury. Určitě stojí za pozornost.
Myšlenky obsahují kromě jiného i pasáž, nazývanou Pascalova sázka. Jde vlastně o aplikaci teorie her na oblast víry v Boha. Pascal píše – cituji pouze ve zkrácené podobě:
Bůh je – nebo není. Ke které straně se přikloníme? Rozum tu nemůže rozhodnout nic… Máte dvě věci, které můžete ztratit, tu pravou a tu dobrou; a dvě věci, které můžete vsadit, svůj rozum a svou vůli, své poznání a své štěstí; a vaše přirozenost má dvě věci, kterým se můžete vyhýbat, chybu a bídu. Váš rozum není šokován, když si vyberete jedno místo druhého, protože vybrat si musíte z nutnosti... Zvažme zisk a ztrátu při sázce, že Bůh je. Odhadněme tyto dvě šance. Jestliže získáte, získáte všechno; jestliže prohrajete, neztratíte nic. Vsaďte tedy bez váhání, že On je.
Zjednodušeně a snad dnešnímu člověku srozumitelněji řečeno: Protože člověk neví jistě nic, měl by se chovat alespoň jako hráč a řídit se možnou výhrou. Ztratit nemůže nic, pokud má ale křesťanství pravdu, může nekonečně vyhrát.
Tento Pascalův pohled se už stal základem obrovského množství polemik, nejčastěji mu je vyčítáno, že vůbec nepočítá s množstvím existujících náboženství. Jiné námitky mluví o strachu, který oponenti pokládají za hlavní argument Pascalovy volby. Řekl bych, že těmito námitkami jejich autoři prokazují jen neochotu postavit se na Pascalovo místo a skutečně mu porozumět. Ale i když připustíme existenci jen jediného skutečného Boha a i když vezmeme vážně, že Pascal tu nemluví ani tak o strachu jako o naději zisku, zůstane nám otazník. Postihl Blaise Pascal podstatu křesťanské víry?
Buďme k němu poctiví. Nesnažil se popsat podstatu, nabídl pomoc při rozhodování. Mně osobně tato jeho úvaha kdysi hodně pomohla. Zůstává ale na rovině kojeneckého věku víry. To se ovšem stává velké části církve. I když Písmo vybízí: Nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti; nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu, mluvíme právě o těchto věcech nejraději.
V čem se liší dětinská a dospělá víra? Té dětinské jde o sebe a o vlastní prospěch. Té dospělé jde o Boží slávu. Odlesk tohoto křesťanského principu potkáváme i v sekulárním životě. Dětinští lidé hledají svůj profit, bojí se o svoji bezpečnost, případně o bezpečnost své rodiny, což je v podstatě totéž. Ti skutečně dospělí myslí na dobro ostatních, a to i těch cizích, ba i nepřátel. To už je vyšší škola lidství.
Autor: Petr Raus
