K úvodu postačí, že jsem poměrně vyšší postavy. Dnes už si myslím, že jsem prostě tak akorát. Tohle moje přesvědčení se ale dříve nechalo docela snadno zviklat prohlášením „Vy jste ale vysokánská!“. Modelka ze mě nikdy nebude, ale ruce a nohy mám dost dlouhé na to, aby ze mě mohl být záchranář.
Paní sedící hluboko pode mnou v důlku staré matrace si mě důkladně změřila pohledem. „Ruce…,” pomalu klouzala pohledem až na zem, “…a nohy! Jak daleko jsou od sebe!“ Takového zevrubného hodnocení se mi dostalo jen dvakrát: na preventivní prohlídce a u této důchodkyně.
Když jsem asi ve čtrnácti letech vyrostla víc, než bylo třeba, naplnila mě vděčnost: „Třeba jednou bude někdo padat ze skály a jedině já ho svou dlouhou rukou chytím.“ Toto přesvědčení, že svou výšku jednou uplatním k záchraně života, mi pomohlo překonat období, kdy jsem protější pohlaví převyšovala o půl hlavy.
Stáří má nárok na kus lidskosti v lidství.
Dodnes nevím, jestli to kulantní zvolání starší dámy bylo projevem neskrývaného obdivu nebo údivu, ale k této ženě jsem později skutečně vztáhla svou pravici i levici a zachránila jí život. Tou dobou jsem o ni krátce pečovala. Přemýšlím, jak vyjádřit, na co má už stáří nárok… myslím, že to je kus lidskosti v lidství. Na to jsou nejmilovanější zpravidla nejméně připraveni. Čistá duše této zbožné ženy a její smysl pro pořádek i mě zkrátka vždy přemohly.
Když jsem jednou procházela pod jejími okny, zamávala na mě bílým kapesníkem. Záhy ho ale pustila a přede mnou se na chodníku rozprostřela špinavá plena. Než jsem ji zvedla, práskly o zem pantofle… Celý městský park byl posetý plenami a dalším prádlem. Paní zářila štěstím a její pokoj zel prázdnotou. Stálá na stupínku s obrovitanánským péřovým polštářem a chystala se k největšímu rozmachu. Přiskočila jsem a svou milovanou sevřela v náručí. Do propasti sletěl jen ten polštář… ještěže peří umí létat!
Modelka ze mě nikdy nebude, ale ruce a nohy mám dost dlouhé na to, aby ze mě byl záchranář. Okno zavřeno, stupínek schován a prádlo v mé náručí. „Terezko, až to vynesete, musíte to do těch popelnic roztřídit!“
Autor: Tereza Kostelníková
Foto: unsplash/Rafaela Biazi
