Všimli jste si reakcí na kampaň proti zírání v pražské hromadné dopravě? Vím, že nešlo o zírání jako takové, ale už samo to slovo vyprovokovalo hlasité protesty. Nepochybně jsem neregistrovala všechny reakce, ale z těch, kterých jsem si všimla, jsem vyvodila určité závěry. Nejde tedy o žádný reprezentativní, statistickými čísly podložený výzkum. Jen tak uvažuju.
Zdálo se mi, že na kampaň proti obtěžujícímu chování v hromadné dopravě někteří muži reagovali posměšně s tendencí ke znevažování. To se ani nebudeme smět podívat? Vždyť ty ženské se nebudou mít pro koho strojit a líčit! S takovým nápadem musely přijít nějaké ošklivé, tlusté a zakomplexované holky, které těm hezkým závidí. Inu, pusťte ženy od plotny do veřejného života…
Ženy v reakcích většinou sdílely své nepříjemné zkušenosti s obtěžujícím zíráním na svá těla, nenechavýma rukama, jimž se nedalo uniknout, s nežádoucí pozorností projevovanou slovy i skutky a následně se strachem, který v nich takové chování zanechalo. Cítily se na veřejnosti ohrožené a v nebezpečí. Někdy také cítily stud nebo ponížení. Vyjadřovaly vděk, když si někdo jejich nepříjemností všiml a zastal se jich (k čemuž ostatně kampaň vybízí především). Nezaregistrovala jsem jedinou ženskou reakci, která by si stěžovala, že by jí ohromně vadilo, že už na ni nebudou muži upřeně koukat, že by ji nesměli plácnout přes zadek, kradmo jí sáhnout na prsa nebo se k ní v tlačenici nějak těsně mačkat. Žádné by to nechybělo!
Každý někdy „zíráme“. Jsme unavení, zamyšlení, duchem nepřítomní a zíráme. Náš pohled ulpívá na předmětech nebo osobách, ale mysl o tom neví. Jenže o tohle zírání nešlo. Stejně tak se v případě té kampaně nejednalo o zákaz obdivných pohledů, které chtějí jen slušně zalichotit. Tohle ženám nevadí. Rozpoznají však v pohledech chtivost a sprosté myšlenky nebo touhu přivést do rozpaků. Tohle ženy ohrožuje. Kvůli tomu se necítí bezpečně. Jenže se obávám, že to nějakou kampaní nejspíš změnit nepůjde. Hulvátství, chtivost a sprosťárny sídlí v srdci člověka. Věty, kterými se někteří muži průhledně brání, typu A to se jako ani nesmím koukat?, jsou přesně ty, které to prozrazují. Klidně koukej, řekla bych, ale nebuď sprosťák.
Jsem však velice vděčná za to nastolené téma. Nejvíc za upozornění, že můžeme nenápadně a nenásilně pomoci. Každý se někdy ocitneme v situaci, kdy vidíme, že někdo překračuje něčí hranice, obtěžuje někoho jiného nebo se k tomu schyluje. Můžeme se zastat ženy, dívky nebo mládence před obtěžováním, šikanou nebo násilím ještě dřív, než to vypukne naplno. Můžeme tak zabránit trojímu zlu. Hříchu toho, kdo jej páchá, bolesti toho, kdo je obětí, a výčitkám všech, kdo toho byli svědky. Což není vůbec málo. Co myslíte?
