Existují věřící lidé, pro které se Bible změnila z výzvy k vnitřní proměně v kladivo, kterým lze druhé mlátit po hlavě. Text Bible pak neslouží jako zrcadlo, ale jako štít, za který se schovává jejich jistota. Slova, která mají člověka znejistit a rozložit, se používají k potvrzení vlastní správnosti. V takovém čtení se víra mění v kontrolu a proměna v odsudek.
Mark Twain kdysi s typickou ironií poznamenal, že Kniha Mormonova je „uspávadlo v tištěné podobě“. Ačkoli mířil na konkrétní tradici, jeho poznámka trefuje obecnější slabinu náboženství. Problém totiž není v samotné Bibli, která je jen souborem textů, papíru a inkoustu. Problém je v tom, že jsme z ní udělali nástroj k otupení, způsob, jak se vyhnout přímému střetu s realitou. Víra pak místo vstupu do světa bolesti, chaosu a vztahových selhání slouží jako úniková zóna, kde se nic nemusí opravovat a nic se neriskuje.
Ježíšovo poselství bylo přitom až podezřele jednoduché: miluj Boha a miluj lidi. Tahle jednoduchost je ale klamná, protože vyžaduje odvahu, otevřenost a ochotu být zranitelný. To se dělá špatně, zvlášť mimo bezpečné prostředí kostela a známých frází. Mnohem snazší je ponořit se do teologických debat, analyzovat lásku jako pojem a tvářit se, že znalost stačí. Jenže číst manuál o cvičení z nikoho atleta neudělá a studium lásky z dálky nikoho nenaučí milovat. Proto se tolik věřících raději zabývá peklem, démony a neviditelnými hrozbami – vina se pak dá přesunout jinam a vlastní krutost zůstane nepojmenovaná.
Tento typ náboženského provozu funguje jako duchovní anestezie. Udržuje člověka v příjemném polospánku, kde se nic zásadního nemění, ale vše působí bezpečně a správně. Zatímco se s lehkým pohrdáním díváme na „divné“ církve a jejich rituály, sami si budujeme uzavřené světy, které hrdě nazýváme vírou. V těchto světech má Bible jasnou funkci: upevňovat jistoty, hranice a mocenské pozice. Všichni jsou chráněni, všichni mají jasně definované odpovědi, a přesto se tam hluboce spí.
Skutečně živá víra je oproti tomu nepohodlná, neuspořádaná a těžko kontrolovatelná. Dýchá, pohybuje se, nebojí se klást otázky a nemá problém přiznat, že tajemství k realitě patří. Nemá nic společného s naleštěnou spiritualitou z hezkých citátů biblických veršů, které si připnete na lednici. Vychází z přijetí faktu, že nejsme středem vesmíru, a přesto jsme zváni milovat uprostřed nejistoty.
Jakmile víra ztratí odvahu k pohybu, začne se podobat spíš balzamovanému exponátu než živému vztahu. Člověk pak už nežije, jen vdechuje uklidňující výpary, které sice tiší úzkost, ale nikam nevedou.
