Asi každý jazyk průběžně vytváří nová slova, tvary, slovní spojení. Mezi ně patří i dvě italská, která symbolizují životní příběh a dílo básníka, prozaika, scenáristy a filmového režiséra Piera Paola Pasoliniho (1922–1975) – intuizione pasoliniana / pasoliniovská intuice. Ta se týká jak jeho vizí ohledně italské, evropské a americké společnosti, kultury a umění, tak římskokatolické církve, která hraje v jeho mnohovrstevnatém díle důležitou, v některých fázích jeho umělecké práce dokonce klíčovou roli.
V italském církevním prostředí, které dlouho neumělo najít k tvůrci filmů Accattone, Evangelium podle Matouše, Dravci a ptáčci, Teorema, Dekameron či Salò aneb 120 dnů Sodomy cestu, se nejpozději od zvolení papeže Františka diskutuje o Pasolinim jako o umělci, jehož pohled na události a historii víry je pro církev a společnost inspirující. Nesejde na tom, že Pasolini, který mimo jiné navštívil i Prahu, sám sebe chápal jako marxistu a komunistu, což neopomněl připomenout v řadě svých rozhovorů a textů. Poválečná evropská společnost, a to i ta západní, hledala v komunismu a socialismu různých podob lék na své vlastní problémy. A nenašla.
Nejinak tomu bylo i u Pasoliniho a mnoha křesťanských intelektuálů ze severu i jihu, mezi nimiž najdeme také zajímavé osobnosti z křesťanského prostředí. Není tedy divu, že v něčem se myšlenkově protíná svět katolického kněze dona Lorenza Milaniho (1923–1967), který ještě v šedesátých letech neúnavně bojoval za to, aby děti chudých rolníků mohly vůbec chodit do školy, se světem Piera Paola a papeže Františka, jenž místo Milaniho působení (a jeho hrob) v Barbianě osobně navštívil. Ti, kteří se dnes v církvi zajímají o fenomén kultury a umění, nemohou Pasoliniho filmové, tím spíš literární dílo minout bez povšimnutí.
„Říkat v čase všeobecného lhaní pravdu je revoluční čin,“ řekl Pasolini. To platilo a dodnes platí nejen pro sekulární společnost, ale také pro církev a pro teologické myšlení. Nevíme, jestli na Pasoliniho filmy chodil italský teolog českého původu Vladimír Boublík (kněží měli ještě výnosem Jana XXIII. zakázáno chodit do kina), ale zdá se mi, že například v Evangeliu podle Matouše by mohl nalézt zajímavé hermeneutické přístupy a proti některým z nich třebas i vznášet námitky. Vzhledem k citované větě nebylo v teologickém a církevním prostředí nikdy snadné říkat pravdu, a to ani tu, která vyplývala z teologických závěrů různých oborů, jež prošly rozsáhlou dialogickou oponenturou a příkladným životem víry plným obětí pro druhé.
Pravda jako revoluční čin nemá na růžích ustláno ani v dnešní církvi. Kolik energie stálo například papeže Františka, aby učinil ne vždy příjemnou pravdu součástí veřejné rozpravy, a to například v otázkách mocenského, duchovního, finančního a sexuálního zneužívání v církvi. V tom všem nabídl Pasolini ve svých básních, úvahách a filmech směrovky a ukázal odvahu, že revoluční čin pravdy není jen jednou z dalších dávno vyčpělých frází. Ne vždy byl k církvi spravedlivý. Na druhou stranu dokázal ocenit reformní dílo Jana XXIII. i krátký pontifikát Jana Pavla I. V římském prostředí byl totiž papež vždycky chápán nikoliv jako astrální nedotknutelná bytost, ale jako člověk, který je součástí našeho města, našich dějin a naší přítomnosti.
Pier Paolo Pasolini byl jako řada jeho vrstevníků zasažen americkou kulturou, v negativním ohledu pak tím, co nazýval amerikanizací společnosti, projevující se hlavně v konzumerismu a v oblasti zábavní kultury. Přitom sám Pasolini se asi tak jako kdysi Exupéry cítil být součástí tradičního kulturního a duchovního okruhu, poznamenaného antikou, židovstvím a křesťanstvím, jemuž byly ty nejkřiklavější podoby amerikanizace cizí. Pasolini napsal.
„Jsem člověk starobylého založení, který četl klasiky, sbíral hrozny na vinici, rozjímal nad úsvitem a západem slunce venkovské krajiny. A tak nevím, co dělat se stvořeným světem, s násilím, s nezbytností produkce a konzumu. Nesnáším tohle všechno: spěch, rámus, vulgaritu, přehnanou touhu vyniknout. Jsem člověk, jenž dává přednost tomu zahynout, spíš než aby zvítězil nečestnými a bezcitnými způsoby. Krásné je, že mám drzost bránit tenhle hřích, jenž považuji dokonce za ctnost!“
Také proto jsou hrdinové jeho filmů chudí, lidé na okraji společnosti, pobudové a mezi nimi také jeden buřič, o němž toho – myslím – věděl Pasolini víc než všelijací teologové, laici a duchovní dohromady – Pán Ježíš. Také proto umisťoval scény svých filmů do nejchudších regionů Kalábrie a Sicílie, jejichž obyvatelé v těchto filmech také hráli. Chudoba šedesátých a ještě sedmdesátých let, kterou na svých cestách mimo Řím vídal, byla obžalobou jak politiky, tak církve, jež byla v jednom ze svých křídel blízko tomu, co zde zbylo z fašistické a měšťácké společnosti doby před válkou. Také proto se v jeho filmech a básních tak často, ne-li jako leitmotiv, objevují sociální a ekonomická témata a nejkřiklavější podoby společenské nerovnosti. Nemůžeme se divit, že církvi a přímo papeži vyčítal, že i oni jsou viníky tohoto stavu. Ve své básni papeži Piu XII. píše: „Věděl jsi, že hřešit neznamená činit zlo: nečinit dobro, to znamená hřešit.“
Čím dál tím víc přestával věřit v revoluci pravdy, ale do posledních dní doufal v mladé lidi a podporoval je v jejich zápasech. Nemýlil se docela, když nahlas uvažoval o tom, že budeme svědky zrození nového náboženství. „Již jsme řekli, že svět zítřka uvidí zrození nového náboženství, které zpochybní existenci tradičních náboženství a také církve. Kdo budou kněží tohoto nového náboženství? Filmaři? Básníci?“ A tak se i stalo. Kněžími se ovšem nestali umělci a tvůrci, nýbrž apoštolové nekonečné míry konzumu, který na mnoha místech planety nahradil víru našich otců vírou ve svobodu nakupovat. Pasolini, kterého se někteří kritici, zajímající se bulvárně spíš o jeho osobní život a orientaci, snažili ocejchovat jako skandalistu a provokatéra, byl však k pravdě mnohem blíž než oni. Co by asi říkal na dnešní dobu? Některé jeho filmy, básnické sbírky (La meglio gioventù, Trasumanar e organizzar) a knihy (Ragazzi di vita) tu zbyly jako ryzí umělecká díla. V nich musíme pátrat po tom, co by o naší době bez kondicionálů asi říkal, jaký vztah by měl ke katolické církvi, k papeži Františkovi a co by si myslel o revolučních činech současných umělců.
„Moje nezávislost, jež je mojí silou, s sebou nese osamocenost, jež je mojí slabostí,“ řekl v jednom rozhovoru. Cítíte v těchto slovech, jak moc se do nich otiskl Ježíšův vykupitelský příběh? Jak citlivě – sám od dětství přecitlivělý a plachý – dokázal rozpoznat v lidech tentýž životní pocit, který nám v běžném životě dělá neustále potíže? Koho dnes zajímá osamocenost a slabost druhého? Koho, tak jako Pasoliniho, zajímají sociální, teologické a filosofické aspekty chudoby, svobody a toho, kam by měla evropská společnost a církev směřovat? Budete-li mít víc než dvě hodiny času, pusťte si jeho Evangelium podle Matouše s Enriquem Irazoquim v hlavní roli. Tak jako u italského režiséra a herce Roberta Benigniho zjistíte, že ukázat na velikost Kristova života a oběti lze i jinak, než jak to dělají církevní a teologičtí rutinéři.
