Milí čtenáři,
naším tématem jsou tentokrát lidská práva. Tato tematika zaměstnává euroamerickou civilizaci zvýšenou měrou zejména od druhé poloviny 20. století v souvislosti se vznikem a vývojem nedemokratických, autoritářských a totalitních režimů. Především takovýmto státům jsou adresovány mezinárodní právní dokumenty, z nichž nejzásadnější je Všeobecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Často je zdůrazňován původ myšlenky individuálních lidských práv v židovsko-křesťanské tradici, vycházející ze stvořitelského řádu Božího. Je tu ovšem otázka, nakolik tím může být legimitizována jejich univerzální platnost i pro společnosti, kde tato tradice chybí.
Dalším problémem je to, že samotná idea má (v závislosti na moderním individualismu současné „západní“ společnosti) výrazně individuální charakter a programově opomíjí práva kolektivní, především sociální. To je také od počátku tématem její nezanedbatelné kritiky. Jak připomínají i naši dnešní autoři (zejména D. Novák, ale i M. Šimsa v návaznosti na B. Komárkovou, i A. Šabatová), nejsou individuální práva neomezena, ale jsou nerozlučně spojena s odpovědností, mířící k respektování práv druhých. Vzpomínám na před léty v KR publikovaný příspěvek již zesnulého Erazima Koháka, v němž se po svých zkušenostech z pobytu v USA nelichotivě vyjadřoval k tak absurdnímu zneužívání myšlenky lidských práv, jako je např. odmítání studentů skládat zkoušky. Ostatně máme v čerstvé paměti masové odvolávání k lidským právům při odmítání zcela rozumných protiepidemických vládních opatření.
A zde se dostáváme k dalšímu závažnému problému současné společnosti, zdaleka se netýkajícímu jen lidských práv. Je to chronický nedostatek uměřenosti, kterou v minulém čísle KR P. Gallus právem povýšil na kandidátku na nejvyšší (nedostatkovou) „ctnost“ současnosti. Neuměřenost vidíme na mnoha úsecích našeho života, např. i ve vrcholovém sportu. Nemám teď mysli ani tak astronomické peněžní částky, které se zde pohybují (když špičkový sportovec či trenér má násobně vyšší příjem než hlava státu), ale neúměrnou pozornost, která je v médiích tomuto odvětví věnována; kolik expertů a komentátorů se doslova živí všemožnými analýzami hry jednotlivých hráčů a jejich charakteristikou… Kolik týmů různých vědců pracuje na strategii a taktice jednotlivých zápasů, jako by šlo o otázky života a smrti.
A zmiňme ještě jednu oblast, v níž neuměřenost, podle mého soudu, zejména v těchto dnech války na Ukrajině s jejími zvěrstvy takřka „v přímém přenosu“, ohrožuje existenci naší společnosti. A to všeobecný kult násilí. Ve všech médiích totiž neustále narážíme na zobrazování minulých i současných válek, nejrůznějších vražd, znásilňování, zničujících požárů atd. I přírodopisné dokumenty se soustřeďují na boj o život, na zabíjení v říši zvířat. Jako by v celém světě existoval jen hobbesovský „boj všech proti všem“ a nic jiného nemělo význam. To přece není pravda!
Vzpomínáme na nedávno zesnulou Milenu Šimsovou, historičku a archivářku, která stejně jako její manžel Jan Šimsa patřila již od roku 1967 k našim kmenovým autorům. Můj dnešní úvodník vás určitě nepotěší. Nezbývá než doufat spolu s někdejším povzdechem Voskovce a Wericha: Na shledanou v lepších časech!
Ladislav Pokorný