Vloni mi bylo sedmdesát let a během života jsem dělala mnoho věcí. Bývám ale trochu nervózní, pokud mi lidé píšou do medailonků, že se celoživotně zabývám lidskými právy. Úplně to neodpovídá mému sebeobrazu, ale neprotestuji. Nevím, jak bych argumentovala a co mi na tom vlastně vadí. Zkusím se nad tím zamyslet.
Vyrůstala jsem v padesátých a šedesátých letech minulého století. V dětství jsem mnoho četla, asi více než jiné děti, i když tehdy, zdá se mi, se četlo více obecně. Myslím, že četba knih všech možných žánrů mě v dětství dost výrazně formovala a ovlivnila i mé vnímání sociálních, ale také obecně humanitních otázek. Skoro bych řekla, že mě literatura formovala více než škola a možná i více než rodiče. Těžko říct.
Moji rodiče byli v komunistické straně, takže jsem nevyrůstala v prostředí apriori opozičním vůči systému, i když z doby dospívání si pamatuji jejich debaty o tom, že je třeba společenských změn. V mysli mi utkvěly dobové termíny: konzervativci (někdy konzervy) a liberálové. To byli mí rodiče a mnozí jejich přátelé.
Je zřejmé, že ty pojmy označovaly něco zcela jiného než dnes. Konzervy chtěli nechat vše při starém, a liberálové chtěli společenské změny. Pojem socialismus nebyl v prostředí, kam jsem dohlédla, nijak zpochybňován. O „komunismu“ se nějak nemluvilo, snad existoval jen jako představa nějaké utopie v budoucnosti.
Přišel rok 1968 a na scéně se objevil „socialismus s lidskou tváří“, najednou se mluvilo o svobodě, o demokracii, kritizovala se padesátá léta, v novinách se psalo o zločinech té doby, o věznění nevinných lidí. Občanská společnost, nazváno dnešními slovy, skutečně rozkvetla. Všude bylo plno inspirativních debat, a především byla cítit naděje. Lidé, komunisté i nekomunisté, sympatizovali se svým vedením a vládou. Jev vskutku výjimečný a je pravděpodobné, že by netrval příliš dlouho, ani kdyby nepřišel osudný 21. srpen.
Proč to vše uvádím? I pro mě je zajímavé, že jsem tehdy v debatách větší tematizaci lidských práv nezaznamenala. Debatu jsem vnímala v pojmech svoboda, demokracie, humanismus, objevila se pro mě nová otázka suverenity. Byla to zřejmě určitá slepota. Dnes vím, že právě v roce 1968 ze společenského kvasu vznikla Společnost pro lidská práva a v tomtéž roce Československo jako stát podepsalo dva klíčové pakty, které dohromady tvořily ucelený kánon základních práv. Na rozdíl od dvacet let staré Všeobecné deklarace lidských práv neměly jen deklaratorní charakter, byla to mezinárodní smlouva, která státy, jež ji podepsaly a ratifikovaly, skutečně zavazovala.
Slibný vývoj obrodného procesu byl násilně přerván invazí armád Sovětského svazu a dalších spojenců z Varšavské smlouvy, kromě Rumunska. Pro mě osobně to kromě zklamání znamenalo, že jsem si uvědomila své místo ve světě (bylo mi sedmnáct let). Naléhavý vnitřní pocit a silná potřeba nepřizpůsobit se novým poměrům, nesmířit se s takovou nespravedlností mě dovedly k aktivitám, jež vyústily v roce 1971 v mé zatčení a uvěznění.
Skončila tím v třetím ročníku i moje studia dějepisu a filosofie na brněnské filosofické fakultě a můj život dostal nový směr. Dvouleté věznění mě naštěstí nijak hlouběji nepoškodilo a svým způsobem z této zkušenosti (občas) čerpám do dnešních dnů. Po propuštění z opavské věznice netrvalo dlouho a potkala jsem svého manžela Petra Uhla, který měl za sebou stejnou zkušenost. Naše životy se spojily na dlouhých 47 let. V roce 1976 jsme oba podepsali Chartu 77.
Kladu si otázku, zda to bylo spojení s Chartou 77, v níž hrál důraz na dodržování základních práv zásadní roli, co nadále určovalo můj životní směr? Zda to byl až tento okamžik, nebo už dřívější zkušenost?
Při jedné přednášce na brněnské právnické fakultě jsem se studentům pokoušela zprostředkovat pocity, které jsem zažívala ve vězení (nepřítomnost osobní svobody, ponížení, zranění lidské důstojnosti) a zdůrazňovala jsem, že v té době jsem koncept lidských práv vůbec neznala. Jediné, co jsem znala, byla tehdejší pravidla vězeňského řádu, která se často míjela s mými nejniternějšími lidskými potřebami a s mou potřebou důstojnosti, s mou touhou po svobodě, potřebou vidět se s blízkými.
Šlo mi o to, a jde mi o to dodnes, zprostředkovat, že touha po naplnění základních práv je hluboce uložena v každém člověku, bez ohledu na to, nakolik zná zákony a různé lidskoprávní úmluvy, navzdory tomu, že vlastně většinou neví, jaký je aktuální katalog základních práv. Pojmenovala jsem si to jako antropologickou konstantu, která je v každém člověku stále přítomna a prostupuje dějinami a všemi společenstvími na všech kontinentech. Je to hnací síla mnoha revolt – od Spartakova povstání až po současná sociální hnutí.
Velká česká filosofka Božena Komárková, jejíž narození před sto lety si nyní připomínáme, je autorka pro mne velmi inspirativní úvahy: „Věznice ve Vratislavi byla někde na konci města. Oknem bylo slyšet všechen pulz života města, pokud na to sluchové vjemy stačily. V neděli po kapitulaci Francie byla mohutná oslava zatím největšího vítězství. Celý den volání „Sieg heil!“, pronikavé píšťaly a bubny Hitlerjugend, sláva, jásot blízký hysterii.
Chodila jsem celý den celou sedm kroků sem, sedm tam, a s těmi kroky se hroutila všechna dějinná perspektiva, s níž jsme vyrostli a nikdy dosud o ní nepochybovali. Humanita byla poražena. Hesla svoboda, rovnost, bratrství přemožena hákovým křížem. Místo dějinného pokroku k dokonalosti se přede mnou otevírala perspektiva apokalypsy. Právě tehdy mne naléhavě přepadla otázka, zda lidská práva byla jen dočasným fenoménem liberální epochy, nebo zůstanou trvalým.“
My dnes víme, že z těchto prožitků a úvah Boženy Komárkové se zrodilo její pozdější dílo Původ a význam lidských práv. Ostatně hrůzy druhé světové války přivedly mezinárodní společenství k myšlence, vyjádřené poprvé ve Všeobecné deklaraci lidských práv – lidská práva je třeba chránit zákonem. Mezinárodní společenství i jednotlivé státy zahájily nekončící proces institucionalizace ochrany základních práv a svobod. Tento systém má po téměř pětasedmdesáti letech úctyhodné výsledky.
Přestože k němu mám velký respekt, vidím i jednu stinnou stránku. Jako by se občas vytrácela ta podstata, že lidská práva se dotýkají každého jednotlivce. Každý člověk by se měl prát za svá práva, pokud cítí, že jsou mu upírána. Rozhodně to není jen otázka úmluv a expertního vědění, a už vůbec ne pouze věc právníků.
Lidská práva nám nezajistí soudy, ale aktivita lidí, občanské společnosti, která si na vládě vymůže takové zákony a takovou politickou strategii, která k naplnění práva na rozvoj každé lidské bytosti povede. Soud by měl zasáhnout spíše výjimečně, když se něco zadrhne. Je dobré si uvědomit, že každá bohulibá činnost, péče o druhého, péče o přírodu, pozvednutí hlasu na ochranu práv slabších a zapomenutých přispívá i k ochraně lidských práv a dělá naši společnost lepší a lidštější.
Autorka je signatářka Charty 77, v letech 2014 až 2020 působila jako veřejná ochránkyně práv.
Autorka: Anna Šabatová
Tvůj článek mě 100% zaujal. I když jsem na toto téma naprostý laik, doufám, že si takových příspěvků přečtu víc. Začínám číst a cítím, že nebudu zklamán!
Ze zapálených marxistů se přes noc stali zapálení kapitalisté: bůh nás ochraňuj před touto svoločí, kterou správně eleminoval minulý režim – nacpal je do kotelen, kde nemohli škodit. Za to tento režim jim poskytl maximální prebendy a moc, a výsledky se dostavily: kdejaký zločinec a asociál má svá „práva“, zatím co jejich oběti povinnosti. Děkujeme Chátro 77, takhle jsme si to představovali. (už je zo lepší, demokratický cenzore?)
Bůhg nás chraň před rodinkou šabatovic… ze zapáených marxistů jsou najednou stejně zapálení kapitalisté. Tento odpad společnosti nejlépe eliminoval minulý režim – nastrkal je do kotelen, kde nemohl škodit.
Jaký otec, taková dcera. Její otec, marxistický likvidátor mnoha brněnských rodin, si nezadá se svou dcerou, která se angažovala v zaktytí postav z „kuřimské kauzy“, kde docházelo k brutálnímu týrání dětí. Ano, v liberální demokracii byla ona, zrůda, na svém místě. Plivu na tohle individum i na současný režim!
Velice si Vás vážím. Já v tomto systému bojuju s FNsP v Ostravě, kde ublížili mému synovi, mám 4 x non lege artis. Pajka je následkem jejich zrůdnosti ležák, odkázaný na ostatní, mentálně retardovaný. Nemocnice má neomezené finanční prostředky na právníky, má lejlepší právníky u nás a stojí proti Pajkovi, kterému nedali nic.Taky silně pochybuji, že jsou v našem státě v pořádku lidská práva. Je to tak nelidske, tak neetické, místo aby řekli, co pro vás můžeme udělat…. nikoho to nezajímá… postižený člověk u nás nemá žádnou cenu. Jsme pro ty bohaté manažery nemocnic obyčejná chudá lůze, co otravuje.