Tak už je to tady, čas prázdnin a dovolených. Chystáte se někam vyrazit? Strávit příjemně prožité dny? Ve stejnou dobu proudí do Evropy zástupy lidí z Afriky nebo Asie, kteří rovněž touží po dobrém prožití budoucích dní. Z nutnosti. Ze strachu o život. Mnozí nedojedou, jejich život skončí ve vlnách Středozemního moře.
Osmého června přijaly státy Evropské unie migrační dohodu, která ukončila sporné období přidělovaných kvót. Podle Dalimila Petriláka a jeho článku v Deníku Referendum ale tato dohoda víc problémů vytváří, než řeší. Zpřísňuje pohraniční pravidla a omezuje práva migrantů. Je spíš ochranou Evropy, než pomocí potřebným.
Člověk přemýšlí, jaká dohoda by mohla být přínosná. Ano, migranti jsou lidé; přicházejí s nadějí, touží po dobrém životě. Ve své původní vlasti ztratili, nebo možná nikdy nenašli k takovému životu podmínky a nemají sílu nebo neumějí tento stav změnit. Odcházejí tedy jinam. Na druhou stranu, zkušenost západní Evropy ukazuje, že jejich integrace zdaleka není samozřejmá a vůbec už ne snadná.
Pán Bůh je ale v otázce vstřícnosti k hostům a příchozím, k imigrantům, jednoznačný, nepřipouští alternativu: Hospodin, váš Bůh, miluje hosta a dává mu chléb a šat. Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi. Odmítat příchozí je ve zjevném rozporu s Božím záměrem.
Co s tím? Pomáhat v domovských oblastech migrantů, řešit problémy tam, kde vznikají. Zdá se to být logické a jasné. Bojovníci proti evropské regulaci migrace ale protestují. Takový přístup jsou prý jen slova, zástěrka, která umožní problém neřešit.
Kde tedy hledat skutečné řešení? Myslím, že naše pomoc v místě vzniku problémů je jediným možným a přínosným řešením. Pokud jde o ale pomoc na úrovni států (nemluvím teď o dobrovolnících a neziskových organizacích), ta se zatím objevuje (pokud vůbec) spíš jako reakce na migrační problém. Aby se stala skutečnou pomocí, musí mu předcházet, musí se zřetelně projevit dřív, než lidé začnou odcházet. Všechny problémy je dobré řešit dřív, než začnou skutečně bolet.
Tak to dělá i Hospodin. Ústy proroka Izajáše říká: „Dříve než zavolají, já odpovím; budou ještě mluvit a já je už vyslyším.“ Ohlas tohoto doporučení slyšíme i v příběhu vyprávěném Ježíšem z Nazareta. Mluvil o cestě k soudci a doporučoval smířit se s protivníkem dřív, než bude soudní jednání zahájeno. Smíření na cestě bude mít svoji vnitřní hodnotu, rozhodnutí soudu už bude řešením vynuceným a proto i vratkým.
Skutečná pomoc u potenciálních migrantů doma bude jistě i pro ně přijatelnějším řešením, než riskování života na nejistých cestách za štěstím. Ne všechny problémy jsou ale řešitelné. Až stoupne teplota nad únosnou míru nebo až domovy milionů lidí zaplaví moře, nepůjde plošně pomáhat v místě.
Podobně snaha napravit vnitřní politické problémy cizích zemí vnější silou většinou způsobila jen zhoršení situace. Pak zazní Boží hlas s ještě větší naléhavostí: Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna?
Na to, abychom se dokázali po Kristově způsobu zřeknout sami sebe a druhého skutečně přijmout, jsme zatím, zdá se, příliš zbabělí. Zapomněli jsme důvěřovat. Především Bohu, ale i lidem. Ještě je ale čas to změnit.
Autor: Petr Raus